Klárčin blog

Vloni, 23. listopadu, jen pár hodin před tím, než se to stalo … kdy nás ještě bylo šest … jsem napsala článek o našich večerních rituálech.

Jmenoval se Ukládání - a i když jsem napsala spoustu článků sem na blog, tenhle patří k těm, které si čtu hodně často a je mi strašně moc smutno.

Ale o tom až tak psát nechci. 

Povedla se mi totiž fotka.

Spoustu věcí je jinak, večerní rituály jsou jiné, čas ukládání je jiný, ale … prostě tahle fotka mi přijde taková symbolická.

Ztratila jsem muže, ale nesmím zapomínat, že mám doma dva opravdové chlapy pořád.

Jen se nesmím zapomenout dívat a vnímat.

Jako dnes.

Před chvílí jsem vyhlásila, že jdeme koupat – a zasekla jsem se u noťase, pročítala si komentáře na blogu. A najednou slyším, jak crčí voda. To Davča. Prostě umí napouštět vanu a ani jsem mu to nemusela říkat. V tuhle chvíli už je připravená voda, tak akorát teplá, tak akorát hluboká. 

A když se jdu podívat, slyším zvuk, jak někdo táhne lehátko.

Stihla jsem cvaknout, ještě mi lump zapózoval :))

Táta by na ně byl moc pyšný :)

Máme o tolik jiný život, ale ti moji pomocníčci jsou mi velkou oporou. 

To Klárčino lehátko táhne Kája přes celý dům od kamen až do koupelny :)   

… ptá se ateistka …

Tak nevím. 

Někdy si říkám, jak vůbec můžu o Bohu přemýšlet, když v něj „vlastně“ nevěřím.

Kolem sebe vidím věci.

Vidím lidi, jejich emoce, bolest, pochyby … 

Vnímám tu touhu zlobit se na něj, za to co se nám děje proti naší vůli, za nespravedlnost, kterou cítíme – je to proto, že potřebujeme najít viníka?

Já nevím.

Já jednoho viníka znám. Minimálně znám viníka za smrt svého muže. Je viníkem nejen v mých očích, ale byl uznán vinným i soudem naší země. 

Neznám ale viníka, který způsobil, že mám hodně nemocné dítě. 

Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že házet to „na Boha“ není prostě správné.

Nebo správné … prostě to nemá logiku.

Když se nám daří, tak se rádi chlubíme: my jsme to dokázali nebo já jsem v tomhle dobrej. Plácáme se po ramenou a naše ego roste.

Když se nám nedaří, nebo … když přijde opravdu tvrdá rána v jakékoliv podobě, v tu chvíli si mejem ruce.

To my ne. To není důsledek.

Jak to mohl On dopustit?

Tím že to dopustil, ho potrestám. Popřu ho. V sobě. 

Nebo – silně nevěřící řeknou rovnou: Bůh není, tohle by přece nemohl udělat. Proč tomu nezabránil?

Na Boha hodíme vinu, ale je nám potom líp?

Mně ne.

Myslím, že je to všechno úplně jinak.

Tolik zmatený tok myšlenek jedné ateistky …     

Hodně jsem o tom přemýšlela, než jsem se rozhodla dát Klárku na tři dny v týdnu do Stacionáře … hodně jsem o tom přemýšlela předtím, a moc i tento týden, kdy do něj začala chodit.

To co slýchám kolem sebe o integraci postižených dětí mluvilo proti. Měla bych v zájmu integrace začlenit Klárku do klasické mateřské školy. 

Jenže já si nemohla pomoct.

Můj pocit říkal něco úplně jiného – i moje situace, můj instinkt a strach.

Kdybych se nemusela bát, že Klárka přijde druhý den ze školky s rýmou, kašlem nebo něčím horším … a navrch kdyby naše vesnická školka neměla úzké průjezdy a schody všude kam se člověk podívá – asi bych do toho šla a rvala se o asistenta a možnost, abych Klárka chodila jako každé jiné čtyřleté dítě do školky.

Jenže – bohužel nevím jak do jiných školek, ale do té naší jen zdravé děti nechodí.

Nevím jak jiné školky, ale v té naší by byl problém udělat jeden nájezd, natož asi pět, které by byly třeba.

Dřív … dokud Milda žil, měla jsem energie na rozdávání. Zašla bych na obecní úřad jako na zřizovatele školky a určitě bych udělala všechno proto, aby to po téhle stránce šlo.

Jenže – co s těma proklatýma infekcema? To mám chodit od jedné maminky k druhé a prosit, aby to dítě fakt s tou teplotou, ne-li horečkou kvůli ostatním dětem a hlavně Klárce, do školky nedávala? Vždyť bych jim byla pro smích. Dneska, když je nemocenská mizerná a na vsi je každá ženská ráda za jakoukoliv práci, tak prostě nevidí problém dát napůl nemocné dítě do školky (i když pominu vše kolem, je mi navíc docela líto i těch dětí …)

Ten balvan byl moc těžký.

A tak padla volba na stacionář a já se docela bála.

Všechny pochybnosti až na jednu jedinou rozptýlil tento týden. 

Klárka je tam šťastná. Moc se jí tam líbí, tety v její školce jsou skvělé, o strejdovi Pavlovi básní nějak podezřele moc ;) Prima, že je tam i mužskej, že jo :)

Rehabilitační teta s ní cvičí, jiné tety zpívají, hrajou s ní pexeso, divadlo … čtou si knížky. Prostě parádní školka.

Jen s jedinou věcí jsem tak trošku měla problém a jsem zvědavá, jestli se v průběhu času neukáže, že jsem to podcenila. Uvidíme.

O Klárku je postaráno úžasně, navíc i po zdravotní stránce i po té učící. Jen … je tam mezi dětmi asi jediná, která nemá kombinované postižení, ale jen tělesné.

Tím pádem si tam moc nepopovídá s dětma, neskamarádí … 

Myslím, co jsem viděla, že snad ona sama je přínosem do Stacionáře v tom smyslu, že je povídavá, veselá, kamarádská a o Kačence třeba mi vypráví hodně :)

Myslím, že časem možná budeme řešit, proč některé děti moc nevnímají, nepovídají … je to strašně zvláštní. Najednou ke Klárce přistupuju jinak. A Stacionář i mě naučil za těch pár dní strašně moc.

Jestli jsme si měli v loterii nemocí prostě něco vytáhnout – a dostali jsme kartu se spinálkou … už to nevidím tak černě. Vím, že je to progresivní nemoc a že nás nečeká žádná růžová budoucnost.

Ale já jako máma Klárku mám. Mám její povídání, její reakce, její úžasnou bezprostřednost. Teď jsme spolu a já jsem vděčná, že si spolu  můžeme povídat, že mi odmlouvá, že mi říká, jak mě miluje a že mám vůbec tak úžasnou partu dětí, která nedovolí Klárce moc stagnovat a smutnit, že nemůže po fyzické stránce to, co děti zdravé.

Mohlo by to být horší.

Obdivuju neskonale maminky dětí postižených víc, jinak nebo jak to říct … obdivuju, kde berou sílu a tak nějak v sobě tuším, že ony ví … že i s dítětem, které vypadá že nevnímá okolní svět, komunikaci mají. Jen není tak viditelná. Ale přesto – kdykoliv Klárku do Človíčka vedu nebo odvádím, strašně moc bych chtěla ty děti obejmout a nějak jim dokázat dát tu možnost vidět svět v celých jeho barvách, tak jak ho vidíme já i Klárka. 

Chtěla bych poděkovat všem, kdo ve Stacionáři pracují. Je to hodně náročná práce, ale na těch lidech nevidíte únavu, nevidíte že by je to nebavilo … a přitom od některých těch dětí se nedočkají zpětné reakce … leckdy ani úsměvu. Není to práce … je to poslání. Moc si jich vážím a cítím velkou potřebu to napsat.

Snad nějak vymyslíme, jak by se konkrétně třeba nějakou pomůckou, hračkou … dalo Stacionáři pomoct.  Jako každá taková organizace nemá moc financí a  každý nápad, pomoc je vítaná. 

PS: Včera jsem byla na srazu spinálky ve Smečně a povídala jsem si tam o integraci přímo s jednou paní z pedagogického centra. Povídala mi, že když to cítím jak to cítím, nemůže to pro Klárku být špatně.  A navíc, když má Klárka tři zdravé sourozence a kamarády jejího věku, kteří k nám chodí, tak tu integraci ve svém prostředí má. Tak nějak ze mě část obav spadla a uvidíme dál :)