Klárčin blog

Ale že mi to trvalo.

Takových měsíců jsem žila sama pro sebe.

A dokázala vnímat jen problémy své a mých dětí.

Fyzicky jsem se opravou domečku zaměstnávala tak, že jsem večer padala únavou a byla schopná si maximálně psát emaily s Fénixem, na nic jiného nezbývala duševní kapacita.

Přitom jsem sama ždímala z druhých empatii po kýblech a sama nedávala nic.

Martin, Lucka … dva moji asi největší duševní souputníci s podobným osudem.

(Fénix taky, ale tam je to i v další rovině …  Ale kdyby to četl, aby mu nebylo líto, že na něj zapomínám, to nééé ;) )

Už zase můžu … být tu pro druhé i já.

Dokážu se vcítit, dokážu mluvit, dokážu být zase ta stará … ehm, no tak dobře -  mladá Diny ;)

Nebo Mirka.

To je jedno, jsem to pořád já (i když sem tam někdo z rodiny má problém s mou přezdívkou, už jsem uvažovala, že jako Merlin si jí prostě nechám napsat do občanky a basta:)))

Ulevilo se mi.

Strašně jsem se bála, že pro tu míru osobního smutku, prožitku … nedokážu druhým pomáhat, nedokážu poslouchat tak jak potřebují, nedokážu se vcítit a … by mi ze sebe samotné smutno.

Pár týdnů, asi dva nebo tři už vím, že se vracím.

Snad už nebudu sebestředná, nebudu se litovat, nebudu řešit jen sebe a svou nejbližší rodinu. Chci se zase vrátit, chci být zase kamarádkou, přítelkyní … tak jako mě někteří z vás znali dřív …

Cítím proměnu. A děkuju času. A svým nejbližším. I když to možná z venku nevypadá, pro mě duševně je to velká úleva.

Že už zase můžu :) Že tu jsem. I pro druhé.