Klárčin blog

květen 2007

Prvorozená: „Ty joooo, mamiiiii, to si děláš snad legraci neeee … ty už si zase těhotná ????“

září 2007

Prvorozená: „Karel? To nemyslíte vážně, že ne, tak strašný jméno mu přece nemůžete dát !!!!“

únor 2008

Prvorozená: „Nooo … docela se na něj to jméno hodí, hmmm … jo, je docela hezkej … ale mami, jako už konec jo, já už dalšího sourozence nechci !!“ 

září 2010

no comment :)

Nemůžu si ten pocit nechat pro sebe.

Když se dívám na to video z neděle, když se dívám na ty včerejší Zuzčiny fotky, když se  dívám přímo na výrazy těch jejich čumáčků – třeba právě před chvílí, kdy Klárku přivezla kamarádka ze stacionáře a to vítání Kájíka s ní, maj se prostě moc rádi …

Když mluvím s třídní učitelkou Davídka a slyším jen samou chválu, jak je šikovný, jak je zvídavý, chytrý … když se na něj dívám, protože je z těch malých nejstarší a mám o něj asi největší strach, co se týká toho, co se stalo s jejich tátou …

Jsem strašně vděčná, šťastná za to, že se moje děti umí smát.

Že to nezapomněly.

Že když by je nikdo neznal, nevěděl by, že ztratily před pár měsíci tatínka … že i přes tuhle strašně smutnou událost neztratily dětství. 

Bolí je to, já to vím. Dádu určitě, hodně vzpomíná a Klárku taky. Kájík je maličkej, ten si to už nepamatuje. Ale kdyby tu byla atmosféra smutku a beznaděje pořád, nikdy by nebyl takovej vysmátej skřítek … 

Myslím, že by byl jejich táta rád. Že to zvládáme, všichni, oni, Zuzka, já … že jdeme dál a že se nezapomínáme smát. Sám měl život moc rád. I když tu při psaní brečím, protože … protože nám pořád moc chybí a je mi to tak líto … naše děti z něj mají tu vůli žít, možná … možná jim jí nějak předal, možná to jde … možná o to víc jsme na světě rádi my, když on už nemůže …

… aneb vlastní Davídkova tvorba, píseň Nanuk - Klárka se přidává se svým občasným barytonem zpovzdálí a náš božský Kája skromně ustupuje do pozadí, a občas se pěveckému výkonu svých sourozenců hlasitě řehtá :

http://www.youtube.com/watch?…

Pár Zuzčiných momentek ze včerejší procházky s dětma (tímto jí i tady na blogu ještě jednou děkuju za starání se o své sourozence po dobu mé odpolední nedělní nepřítomnosti) – nejenže hlídala, ale i všechny lumpy vzala na krásnou slunečnou procházku a fotila a natáčela a je prostě zlatá :)

Jdeme se podívat ke studánce :)

Není nad to naučit se v mládí šermu ;) Tráva je taky dobrá na trénink :)

A teď už zase honem zpátky domůůůů, vozík má jen jednu čárku, za chvíli se vybijeee :)

PS: Z fotek je patrné, že první podzimní viroza je „snad“ ťuk ťuk za námi. Děkuji naší odsavačce na vysavač, od té doby co jí používám, tak se u Klárinky daří v začátku udržet nemoc tak, že se nerozjede. Děkuji také sirupu Hedelix a přípravkům z Justu,  které nám v boji také velmi pomáhají :) Dnes je Klárka ve školce a Dáda ve škole :) 

Podzim už neúprosně klepe na dveře a i přes nehodu Bětušky mám pořád ovcí víc než je zdrávo.

Nejdřív se mi nápad Jimmiho (soused bača co bydlí o pár desítek kilometrů od nás a od kterého máme Matýska a Máju) teda vůbec nelíbil.

Ale po pár minutách přemýšlení (já se nikdy nerozmýšlím dlouho ;) ), jsem na to kývla.

Bude zabijačka. 

Tak za měsíc.

Miluška a Jaruška (která je z poloviny také suffolk, nebo-li Mates si prostě neužil ;)) skončí po půl roce života na našich loukách svou životní pouť.

A nebudu si to vyčítat, naopak. Naplním mrazák (který teda ještě nemám :)).

Před rokem bych to vnímala jinak.

Před rokem bylo prostě všechno jinak a kolem jehňat by tu skákal Milda a rozhodoval by on a já bych prostě jen jako správná žena kývala na jeho moudrá rozhodnutí (i když bych si to třeba někdy ani nemyslela :))).

Jenže Milda tu není a moje pragmatické já zvítězilo.

A jehněčí maso je prostě mňam ;)

Naše ovečky jsou krmené jen travou, bio jako vyšité. Ne že bych na to nějak dávala důraz.

Ale co hlavně.

Jsou tu šťastné. Věřím, že jejich úděl byl naplněný, jsou to hospodářská zvířata a měli se tu krásně. Když jim byla zima, měli se kam schovat, celé léto se jim opíralo sluníčko do kožíšků. Potravy měli co hrdlo ráčí, výběh také a vodu denně čerstvou.

Být ovce a neřešit smysl života, klidně budu tou naší.

Ono mi ještě asi trošku bude smutno. Ale … já musím stádo zredukovat, nemůžu a nechci se starat o sedm ovcí v zimě. Vloni toho bylo prostě moc. Xenu si navíc Jimmmi odveze výměnou za proviant pro ty čtyři zbývající, co tu zůstanou.

Nejsem bez srdce. To bych si tu nenechávala Aničku. Ovečku, která přišla o dvojčátka, s vyhřezlou a sešitou pochvou po těžkém porodu, která měla těžký zánět a nevěděli jsme, jestli přežije. Vypiplaná tak, že ta tu prostě má nárok na dožití i bez další možnosti reprodukce.

Ale jehňátka prostě půjdou na pekáč.

Tak.

Tak nám ta školní docházka dlouho netrvala.

Davídek už včera pro velký kašel nemohl do školy. Nasadili jsme domácí léčbu (tymiánová mast od Justu a Hedelix) a dnes vypadá o moc líp. Jen kašel stihl předat Kájovi. Ale ten má silný kořínek, věřím, že zítra to bude po aplikaci stejného lepší.

Kája byl naopak včera hrdým majitelem zelených nudlí (omlouvám se za surrealistický popis, ale ostatní matky vědí ;) ) a Klárka začala popotahovat taky, nicméně zatím jen vodová konzistence. Takže nastoupila léčba  Sinusanem a hlavně vysavačová extrakce. Klárka to miluje. Pozoruje, jak do průhledné nádobky mizí obsah nosíku a raduje se, že bacily dostávají co proto. Na závěr, když odsavačku vymývám, musím v koupelně ještě  hlasitě bacilům lamentovat a pomstychtivě je vypouštět do odpadu, aby to Klárka slyšela. Ta se tetelí a do večera bylo po rýmě (klepy klep) ;) 

Kájík si nemyslel, že odsávání vysavačem je dobrý nápad a prořval celou složitou operaci ;) Nicméně zelená se dala na ústup a po večerním pročištění Sinusanem není po rýmě ani památky.

Tak teď ještě, aby kašel nedostala Klárka, Dáda byl do konce týdne fit, aby mohl v pondělí do školy a první podzimní minivirozní útok by mohl být za námi :)

Já jsem prostě optimistka ;)

Ale že mi to trvalo.

Takových měsíců jsem žila sama pro sebe.

A dokázala vnímat jen problémy své a mých dětí.

Fyzicky jsem se opravou domečku zaměstnávala tak, že jsem večer padala únavou a byla schopná si maximálně psát emaily s Fénixem, na nic jiného nezbývala duševní kapacita.

Přitom jsem sama ždímala z druhých empatii po kýblech a sama nedávala nic.

Martin, Lucka … dva moji asi největší duševní souputníci s podobným osudem.

(Fénix taky, ale tam je to i v další rovině …  Ale kdyby to četl, aby mu nebylo líto, že na něj zapomínám, to nééé ;) )

Už zase můžu … být tu pro druhé i já.

Dokážu se vcítit, dokážu mluvit, dokážu být zase ta stará … ehm, no tak dobře -  mladá Diny ;)

Nebo Mirka.

To je jedno, jsem to pořád já (i když sem tam někdo z rodiny má problém s mou přezdívkou, už jsem uvažovala, že jako Merlin si jí prostě nechám napsat do občanky a basta:)))

Ulevilo se mi.

Strašně jsem se bála, že pro tu míru osobního smutku, prožitku … nedokážu druhým pomáhat, nedokážu poslouchat tak jak potřebují, nedokážu se vcítit a … by mi ze sebe samotné smutno.

Pár týdnů, asi dva nebo tři už vím, že se vracím.

Snad už nebudu sebestředná, nebudu se litovat, nebudu řešit jen sebe a svou nejbližší rodinu. Chci se zase vrátit, chci být zase kamarádkou, přítelkyní … tak jako mě někteří z vás znali dřív …

Cítím proměnu. A děkuju času. A svým nejbližším. I když to možná z venku nevypadá, pro mě duševně je to velká úleva.

Že už zase můžu :) Že tu jsem. I pro druhé.

Z pátka na sobotu jsme s dětmi byli na na víkendovém srazu rodičů a dětí se SMA ve Smečně u Kladna. 

V pátek večer to bylo takové volnější, o děti se staraly asistentky z Ranné péče a i náš Kájík mamánek se uvolil a nechal se tetou zlákat k prohlídce krásně zrekonstruovaného Domu Rodin ve Smečně, který je celý bezbariérový a prostě parádní :)

My dospělí jsme se sešli v klubovně a probírali všechno možné pod vedením naší „šéfky“, paní Kočové :)

Na sobotu bylo naplánováno spoustu přednášek a předváděček, o děti bylo skvěle postaráno – dokonce za nimi zase přijeli naši milí klauni :)

Já jsem vnímala čistě osobně tohle setkání úplně jinak než to první tenkrát v Srbech. Asi jsem byla tenkrát ještě moc vyplašená … asi ještě bylo všechno jinak a to vnímání mám dneska prostě jinde. Nevím. 

Moc ráda jsem se setkala se skvělýma lidma, s rodiči dětí, které mají stejnou diagnozu jako naše Klárka. Úplně mě dostalo, že tam byli manželé, kteří o nemoci svého malého ani ne dvouletého kloučka věděli teprve tři týdny – a byli odhodlaní udělat všechno proto, aby malému co nejvíc usnadnili život, byli neskutečně stateční – nevím jak jinak nazvat jejich postoj, ale já ho tedy ve třech týdnech po sdělení neuroložky, rozhodně neměla. Mně se tenkrát prostě zhroutil svět.  

Na setkání byli i „staří matadoři“ se svými dětmi, které bojují neskutečně a nikdy bych nevěřila, že se dokážeme nad některými tématy dokonce i tolik nasmát :) Tam nebyl prostor na smutek a skládání zbraní – v té místnosti plula obrovská síla těch rodičů , nadhled i humor,  a člověk i kdyby nechtěl a bránil se ze všech sil, se nabil do dalších dní, týdnů i měsíců.  

A to jsme se minula o hodinku s Wlčicí i Marcelou, což mě moc mrzí …  

Děkuju paní Kočové, že díky její práci se můžeme takhle setkávat, děkuji celému týmu a děkuju vám, souputníci. A na dalším setkání Ahoj :) 

… jakoby se neviděli nejmíň měsíc.

A přitom šlo jen o pár hodin rozloučení, kdy byla Klárka ve školce a Kájík se mnou doma :)

Tohle je láska …

Děkuji tímto Evě (Effi), že mi spolu s Babu pobláznila dceru ;)

Ne vše, co se děje za zdmi našeho domečku, by tatínka dětí potěšilo :) Musím se u toho smát, protože tyhle plastové malé potvory, které Klárka tak miluje, že nového lachtánka a nového ptáčka, které dostala v pátek od Evi a Barborky, nepustí ani ze spánku z ručiček … to by prostě Milda nechápal :)

A tak little pet shops zvířátka spolu i s domečkem si našli cestu i k nám domů – Klárce se krásně drží, jsou lehounká, hejbá se jim hlavička a díky magnetu drží ve vaně po straně – strašná radost :))

Klárka dostala tři první zvířátka už vloni na podzim, právě od Evy, ale … teprve teď se pořádně zamilovala a to tak moc, že mi dneska trvalo hodně dlouho vymyslet pádný argument, proč lachtánek opravdu nemůže s Klárkou do školky (prostě co kdyby ho tam ztratila, je to tak titěrný, nenejdem ho a to by byl konec :)).

No … a co si Klárka přeje pod stromeček asi nemusím říkat. Další mrňavý pidižvíky s hejbacíma hlavičkama a taky nějaký nový domeček, maminkooo … 

Tak i na nás došlo. Kdo zná můj a Mildovo názor z dřívějška na takové ty hračky typu malý ponny a Ken a … haha. 

Co by člověk pro tu malou princeznu neudělal. Dřevěné hračky pápá, i u nás vyhrávají plastová zvířátka v domečku :)