Klárčin blog

přeju nám všem, aby nás čekal dobrý čas.

Aby toho, co  Nový rok přinese, bylo víc, než si vezme.

Dětem jistoty, radosti a lásku, dospělým najít si každý den něco, pro co stojí za to se usmát.

Slz co nejmíň a zdraví a štěstí nepřeberně.

Je toho moc, co bych nám všem přála – jenže už vím, že k životu patří i smutky a ztráty. 

Když už přijdou, zvádněme je. 

Nesmíme zapomínat, že …

… od každého dna se dá odrazit,

… největší slunce nosíme v sobě

… nikdy nejsme úplně sami

Přeju vám hezké rozloučení s rokem, který právě odchází.

Pro mě to byl rok, v kterém se má rodina učila znovu žít.

Já jsem se učila znovu milovat i přesto, že jsem svého muže v srdci nikdy neopustila.

Někdy to byla trošku … schýza … zvláštní, jak velké dovede být lidské srdce …

Moje děti mě tisíckrát překvapily … svou statečností, láskou k sobě navzájem i tím, jak moc jim jejich táta nechal ze sebe … stále ho v nich potkávám, každý den …

Zuzi svou křehkostí a pevností, které spolu bojují a někdy nepoznám, která z nich má právě navrch …

Loučím se a je mi sladkobolně.

Vítám Nový rok s trošku smíšenými pocity.

Kdo ví… co nás čeká, kdo ví … co přinese. 

Kéž by spíš to dobré – to ze srdce přeju vám všem. 

Bohužel anketu mapující předběžný zájem o mou knihu  se někdo v noci  hodinu před půlnocí pokusil napadnout, tohle nikdy nepochopím.  Asi někomu ležím dost v žaludku – takže jsem jí zrušila a děkuji všem hlasujícím :)

Omlouvám se… ale mě vůbec nedošlo, že tu můžu  zamykat, a mrzí mě, že jsem ten ranní článek vydala takhle veřejně.

Kdo pod článek už psal a nemá heslo, můžete si o něj napsat na email, určitě vás píšící už nechci odstřihnout, ale byla má chyba od začátku … možná ho i psát, ale určitě ho vydat bez zamčení.

Snad mě omluví to, že jsem v posledním týdnu docela mimo(ň) ;)

… a prostě je tu nová anketa, mrkněte vpravo :)

Dnes jsem měla schůzku ve výborné plzeňské restauraci Rango se svou nakladatelkou Zarou a jejím mužem. Byl to úžasný večer, tak nabitý pozitivní energií – jak mně bylo milo na duši. Dobré jídlo, dobré pití a dobří lidé – to je nádherná kombinace :) 

Občas jsem je dokonce i pustila ke slovu :))))

Zara a její muž vydávají krásné knížky, jsem unešená z obalu povídek od E.A. Poea, z knížky básní, kterou jsem také dostala, prostě cítím, vím … že to rozhodnutí knížku vydat je správné. A jsem moc ráda za nabídku od Zary, která mi po přečtení tohoto článku o devátém doteku  tady na blogu poslala první mejl. 

Tahle knížka nebude primárně o Klárce. Prvotně jsem si i myslela že ano. Ale nakonec jsme se rozhodli, že bude o tom, jak přežít … když vám zemře někdo milovaný.  To bude hlavní osa knihy a pokud by se Zaře a muži vrátila investice a dobře se kniha prodávala, pak bych ráda napsala knížku i přímo o Klárce, o přijetí její nemoci, o ní samotné. 

Ale momentálně je myslím čas po roce od smrti mého milovaného muže tak nějak v sobě, pro sebe … vydat knihu  … o naději? O lásce, o přijetí, o zoufalství … prostě o nás. Však víte … čtete nás.

V knize bude většina článků těch, co jsou tady na blogu. A proto jsem si řekla, že ze zvědavosti vydám anketu, jestli i tak o ní bude zájem. Tak prosím a děkuju, za hlasování :)

Proto jí říkáme, že je naše sluníčko.

Protože září.

Umí se usmát tak krásně, že i v mrazivém prosinci cítím teplo.

Umí se tak usmát i přesto, že je nemocná a na antibiotikách.

Neskuhrá, nestěžuje si, je ohromná.

Je naše :)

„Mamííí, můšu na chviličku ke Klálince???“

A pak se za ní jako opičák vyšplhá a je to :)

Se ségrou v pelíšku je hezky.  Klárka si zálibně prohlíží Kájovo holé nožičky, aby si po chviličce přičichla, jestli mu nesmrdí ;) … až z toho, beruška, v šoku přepadla :)) 

Možná Bůh opravdu je.

Čím dál víc ten pocit mám.

Dnešní noc byla jedna z nejhorších v posledních měsících. Nahromadil se „vánoční“ stres, pocit samoty, všechno mi přišlo tak zbytečné. Všechno snažení o cokoliv marné. Jak jsem ustála samotný Štědrý den, o to horší byl včerejší Boží hod. První svátek vánoční a já si nepřála nic jiného, než aby rychle pominul a prosila jsem o spánek, který v poslední době vůbec nepřichází a když usnu, probudím se po třech hodinách ještě víc unavená …

Ještě ráno byl ten pocit hodně silný.

Kluci odjeli k babičce, Zuzi je u svého táty a my s Klárkou zůstaly samy.

Podložila jsem Klárku v posteli, je už pátý den na antibiotikách,  kašle …  hrozbu nemocnice jsme snad ale odvrátili.

A šla jsem dát vodu ovečkám a pro dříví do kamen.

Když tu najednou se mi cosi bílé motá u nohou.

Bylo to jak sen. Chvíli jsem si myslela, že už blouzním. Dívala jsem se na to stvořeníčko, bílé jako sníh a koš na dříví mi vypadl z rukou. Tvoreček se lekl a poodběhl stranou, aby za chvíli zase přišel.

Nechal se vzít do náruče a přimáčknul se mi k obličeji. Zabečel.

Náš čtyřčlenný Ovečkov se nečekaně rozrostl :) O sněhově bílého beránka – jen pár hnědých puntíků má na nožičkách a nahoře na hřbetě. Narodil se Máje, že těhotná je jsem věděla, ale netušila jsem, že termín porodu je tak brzy :)

Evidentně je donošený, je to nádherný chundelatý kluk, teploučký, mazlivý, máma se o něj vzorně stará :)

Musel se narodit asi včera večer nebo v noci. Na Štědrý den dostaly ovečky novou podestýlku ze slámy, když jsem ji tam čechrala, vůbec jsem netušila … že se tam bude Máje za pár hodin krásně rodit …:)

Když jsem to teplé tělíčko chovala a brečela mu štěstím do srsti, věděla jsem, že tohle je Boží dar. Každé takové bezpečné a přirozené narození, každá taková událost, která přijde v pravou chvíli. 

Beránek dostal jméno Štěpán.

Je to silný, statný kluk. Udělal pro mě strašně moc. Dal mi víru v zítřek. Že nikdo není tak slabý, jak si připadá. Že ani krutý mráz venku nebo v duši nemusí zabíjet. Že stojí za to se po každém pádu zvednout. Že dokud žijeme, vždycky je naděje.

Já moc moc doufám, že se nedotknu Ježíška ani nikoho jiného, kdo mě obdaroval – dostala jsem krásné dárky a moc za ně děkuji:)

Ale ten nejpřekvapivější dárek a tím asi nejhezčí … jsem dostala v předvečer Štědrého dne.

Protože to je dar, který říká: Věřím ti.

Je to dar, který věří nejen mě, ale také tomu, co dělám.

Možná to málokdo pochopí, co pro mě znamená.

Možná přišel v pravou chvíli …

Měla jsem těch pár dní, které předcházely Štědrému dni, pocit, že to nezvládnu. Že to letos prostě nedám. 

Nakupilo se hodně věcí, emočních, faktických, nemilých … i proto ta přestávka na blogu. Já neměla chuť komunikovat vůbec s nikým. 

A pak mi blikla na Skypu zpráva.

Od mé nakladatelky Zary.

„Zaplatila jsem tiskárně zálohu na tvou knížku“.

Já nechápala. Vždyť jsme sotva začali. Mám začátek, mám název a koncept, mám ano, mám blog, kde je tak ze dvou třetin to co v knize bude, ale … musí se tomu dát forma a je to spoustu práce a … ano, mám vizi, mám sen … 

Tohle jsem prostě nečekala.

Dostala jsem nejkrásnější dárek.

Důvěru a důkaz, že to mé psaní má pro někoho smysl :)

Děkuju !!! :)

Chtěla jsem se po nadílce litovat.

Děti se rozprskly po domě, Káčka si hrála u stolečku s novými hračkami, Zuzi se pustila do puzzlů a Davídek se nemohl nabažit svého prvního mobilu, který se Zuzi zprovoznili.

Unavená jak po maratonu jsem ležela vyčerpaná na posteli v ložnici a začala propadat trudomyslnosti.

Dětské hlásky se rozléhaly domem  … ale já si připadala stejně v tom svém chumlu dětí sama.

Nadílka byla krásná, děti si to moc užily a pozorovat je bylo … prostě nádherný.

Ale pak právě přišla ta chvíle … říkejme jí třeba … chvíle na kávu.

Kdo nejste doma sám, kdo si jí máte s kým dát … anebo třeba čaj, zmrzlinu, oříšky, cukroví … cokoliv. Prostě když přijde ta chvíle PO VŠEM … asi víte o čem mluvím.

Já neměla s kým …

Začala jsem se stahovat do sebe a přemýšlela, jestli se rozbrečím nebo zůstanu jen u povrchního litování, jestli se nepůjdu podívat na zahradu, jak nová svíčka u Mildy hoří … abych to přiživila… prostě jsem se začala nořit do sebe s tím, že si na ten nespravedlivej život zanadávám a že to asi potřebuju a pak se to nějak odplaví.

Nebylo třeba.

Ještě že je mám :)

Zuzi mi přinesla ukázat Davídkovu první smsku v životě, jeho první pracně namačkanou sms pro babičku z Pardubic.

Můžu já se dojímat, můžu já brečet? :)))) Ne ;)