Klárčin blog

Info z krámku od Zary (kopírováno z FB). 

Do konce roku 2011 nám zbývá posledních necelých 9 hodin. A protože je devítka pro naši knihu „magická“, odteď až do půlnoci přibalíme ke každé objednávce, která v této době dorazí ještě knihu: Terra incognita, která byla v roce 2005 nominována na Objev roku na Magnesia Litera. * Více o knize je v našem krámku .

Tak dnešním dnem se oficiálně prodává :)

Má kniha Devátý dotek, věnovaná mému zemřelému  muži a našim dětem. Všem čtyřem.

Děkuju moc Zaře a Martinovi, nakladatelství Dryada. Děkuju jim za ten šílený nápad, když asi před rokem přišli s tím, že by chtěli vydat knihu o tom, co mě a mé děti potkalo. Měli s tím spoustu práce, investic a já věřím, doufám, že se jim jejich víra, nasazení a láska ke knihám vrátí. Ve všech možných podobách :) 

Děkuju Missorce, že je. Děkuju BC, že je. Děkuju vám všem, kdo jste přes tři a půl roky na můj blog chodili rádi :)

Přes všechno vím, že jsem se narodila na šťastné planetě.

Soutěž na BC je ZDE :)

Na Facebooku se můžete juknout TADY :)

E-shop pro objednání pro změnu ZDE :)

.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­..... 

DEVÁTÝ DOTEK

Autentický deník

„Nejraději bych tuhle knihu nikdy nenapsala.“ Mirka Šimková, autorka

Devátý dotek, autentický deník, je opravdovým živým zachycením událostí jedné rodiny v domečku za Plzní, v Ovečkově – muž a žena, čtyři děti, dva psi, kočky a šest ovcí. Deník vypráví velice intimní zpověď ženy, která se v úterý 24. listopadu dozví, že se její muž již nevrátí z práce, tak jako každý den ve čtyři hodiny odpoledne, protože se stal obětí nezaviněné dopravní nehody. Máma čtyř dětí, z nichž tříletá Klárka rok a půl bojuje se svalovou atrofií, si píše po ztrátě svého muže deník o všech přicházejících událostech, myšlenkách a pocitech. Den po dni, přímo v daném okamžiku, vypráví o smutku, ale i touze žít dál a milovat. 

Protože když nechcete být do konce života nešťastní, musíte s tím něco udělat…

Kniha se sice jmenuje Devátý dotek, ale doopravdy je utvářena z tisíců doteků, obyčejných i těch zcela neobyčejných. Smutných, radostných, komických, tragických – nevybíráme si je, nelze si je vymyslet – to je život. Až s touto knihou pochopíte, že kdykoliv všechno může být doopravdy jinak, už od příštího rána.

Nebudeme ji už na 99% stíhat distribuovat pod vánoční stromeček, ale … ještě letos vyjde – což s ohledem na DPH třeba je pořád lepší, než v lednu:)

Tolik slibovaná knížka.

Ještě pár dní a spatří světlo našeho světa. Nebudu zastírat, že jsem pěkně nervozní, jak bude přijatá. Nebudu zastírat, že se klepu, jestli se bude líbit těm, kteří se na ni těší spolu se mnou (po mém odmlčení na blogu doufám, že ještě někdo zbyl:))), tak i těm, kteří o mně, mé rodině, blogu nikdy neslyšeli. 

Za pár dní spustíme stránky knihy na FB a bude spuštěn i systém objednávání.

Cítím se jak pár dní před termínem porodu :)

Kéž se tomu našemu pátému miminku na světě líbí, kéž bude mít co dát svým čtenářům a  … prostě, držte nám palce :) 

Sára (SMA I. stupeň) slaví právě dnes svůj velký den. Je jí sedm let. Posíláme jí s Klárkou objetí a její rodině také. Jsou úžasní !!:)

Na Novinkách vyšel o nich článek: http://www.novinky.cz/…i-sedme.html?…

Když jsem klikala na Diskuzi, říkala jsem si: Nedělej to!!!

Teď tu sedím a brečím.

Kolik lidí má pocit, že mají právo soudit, jestli Sářin život má smysl.

Pořádně nic neví. Soudí jen podle obrázku, kde malá leží a je připojená k dýchacímu přístroji. 

Ano, a taky sama nejí.

Ale pořád je to človíček.

Mám doma holčičku, která je na tom líp než Sárinka. Klárka má SMA mezi prvním a druhým stupněm.  Její prognoza před čtyřmi lety zněla z úst motolských lékařů: Školy se nedožije, s tím nepočítejte, je nám líto.

Nesmysl.

Chystáme se k zápisu a díky vozíčku není Klárka jen ležáček. Díky nevím jaké přízni nebyla už téměř rok nemocná (nachlazení, chřipka, nic vážnějšího, díky Bohu!!).

Věřím, že i když to má Sárinka těžší, že přesto cítí tu obrovskou lásku své mámy. Že je šťastná, i když, jak někdo v diskuzi psal, je vězněm svého těla.

To je má holčička také.

Ale někteří lidé jsou vězni svých předsudků a své hlouposti.

Pak se nabízí otázka … kdo z nich je na tom hůř ? 

Po skoro po měsíci se dostávám k blogu.

Myslela jsem si, vážně jsem si myslela, že mi psaní bude chybět. Že mi blogování bude chybět. Jenže nějak je všechno jinak.

Ten čas je opravdu pryč. Už jsem prostě jinde. Myslím s pocitem, s touhou sdílet svůj život. Skoro jako bych tu Diny, co se zpovídala ze svých bolístek a smutků, ze svých radostí a zážitků, ani neznala.

Možná už prostě nejsem tou, kterou jsem bývala.

Co vím, že vždycky všechno dělám srdcem. A kdybych psala blog jen proto, aby tu visel obden článek, brzy byste to poznali.

Dnes ale tak nějak … cítím, že chci. Že chci napsat. 

Dnes jsou to dva roky, co zemřel můj milovaný dědeček.

Před dvěma lety jsem mému muži plakala půl noci v náručí.

On mi řekl spoustu věcí, které … které došly skutkům dřív, než by si kdokoliv z nás přál.

Za tři týdny a tři dny to budou dva roky, kdy nás opustil i on. Napořád. Navždycky. Tak strašně moc … definitivně.  Tak strašně moc nečekaně. A život můj i dětí se zhoupnul a totálně obrátil. No … koneckonců o té houpačce a chvílích naprosté beznaděje toho tady bylo spoustu napsáno…

Dva roky.

Jeden rok je tak strašně málo.

Na všechno.

Smíření ? Je už za mnou?

Ne, dnes nechci o tomhle psát. Chci sem dát obrázek. Obrázek holčičky, která si s tátou povídá, když si myslí, že jí nikdo neslyší. 

Naší malé pětileté holčičky s oříškovýma očima. Té, které patří tenhle blog a já si ho jen na pár měsíců půjčila.

Namalovala ho tatínkovi a ve středu mu ho odneseme za ním, pod naši třešeň. Kluci také něco namalují. Ale Klárka, ta hned jak jí to napadlo, tak musela tvořit. Už má dalších asi pět připravených, obálka bude muset být velká :) 

Nedojímají mě ani tak roztřesená srdíčka namalovaná slabou ručičkou, nedojímá mě ani jak Klárka vidí samu sebe. Co mě dostává, je ta oboustranná šipka. 

Ona ví, je si tím jistá, že nejen  ona miluje tátu pořád, i když zemřel.  Ona ví, že i on miluje jí. Její jistota je nad všechny jistoty světa.

Smrt není konečná.

Dokud existuje láska.

Tak jsem si myslela, toho prvního září, co jsem tu psala poslední článek, že zase naskočím… ale nějak se nedaří. 

Ono ne že by nebylo o čem psát. Jenže … my už jsme asi trošku jinde a o spoustě věcí psát nechci. Nemůžu. Nebo nedokážu?

Témat by bylo… jéje. Jenže – není to ani tak o čase, jako že se spoustu věcí mění rychleji, než bych to možná i stačila napsat. Pak taky … možná jsem po tři roky dokázala sdílet podstatné i nepodstatné věci z našeho života, ale dostavila se nějaká únava a možná i určité zklamání z některých reakcí, až jsem si řekla, že to nemáme zapotřebí…

Každopádně, alespoň ve zkratce pro pár věrných :)

Máme se s dětmi fajn:) Kájík strašně vytáhl a zmohutněl, nezavře pusu a je strašně hlučnej, kdepak je ten můj malej chlapeček … David je skvělej, už druhák, někdy tak velkej a jindy blbne jako Kája :) Kluci se pošťuchujou, ale mají se rádi, Karel Davču prostě obdivuje a napodobuje v každé blbině ;) Klárka je doplňuje, spolu s ní se dokážou zklidnit oba a něco vyrábět, hrát si, povídat, pohromadě je mám nejradši a co teprve, když přijede nejstarší sestra :)

Chystáme se, že se asi přestěhujeme, ale zatím není tak úplně jisté kam. Tedy město ano, ale místo ne – takže mlčím a mlžím:)

Ovečkov (momentálně bez oveček) nám zůstane, asi bych ho od jara ráda pronajímala jako víkendovou, týdenní rekreační chalupu – to bychom zase pořídili ovečky, aby tu nebylo smutno :)

Nic ale není jisté, všechno je tak nějak v běhu, prostě se uvidí.

Je nám dobře.

A já doufám, že i vám a přeju krásný podzim :)

PS: Knížka by měla vyjít v listopadu, tak snad …

PS2: Proč je ta pětiletá můra tak dlouhá ??? ;)

Zítra, 4.10.2011 v 16:50 na ČT2 v pořadu Klíč – spinální muskulární atrofie – bude celý pořad věnovaný této nemoci.

Opakovat ho budou 10.10.2011 na Čt2 ve 13.10.

Ke zhlédnutí po odvysílání bude i na netu:  

http://www.ceskatelevize.cz/…62221700014/ 

V pořadu zazní, jak se žije s touto nemocí postiženým dětem i rodinám, i o různé formě pomoci např. přes organizaci Kolpingovy rodiny ve Smečně. 

byly jedny z nejkrásnějších, myslím že jak pro děti, tak pro mě.

V zahraničí jsme nebyli, k moři se s Klárkou podíváme snad za rok, máme v plánu (s klukama pojede babička s dědou a my holky si dáme vlastní trasu), jen na skok jsme se koukli za hranice s Německem – ale … ono není třeba jezdit nikam daleko, protože u nás, u nás je moc krásně.

Ono to není totiž o dálkách, není to ani moc o financích – je to o chuti něco podniknout (třeba Zuzčin a Klárčin čtydenní výlet přes celou republiku vlakem) a o radosti z docela obyčejných věcí (houby, houby a zase houby, miluju les :) ), o tom, že primárně nehledáme problémy, proč něco nejde, ale snažíme se i s Klárčiným handicapem prožít maximum, co jde. 

Nikdy by mě nenapadlo, že se najdou lidé, kteří Klárce její výletování závidí. No … dnes jsem zjistila, že ano. Tak jsem si říkala, že asi dělám někde chybu. Že bych možná místo svého nadšeného psaní o tom, jak se Klárce líbilo v aquaparku v Liberci a jak tam šťastně v bazénu kopala nožičkama, mohla radši psát, že nacpat jí ve dvou do kruhu je týmová práce na deset minut a sprchovat se se Zuzkou ani nepotřebujeme, jak z nás pak leje …  

Příhod, kdy něco nešlo, kdy něco Klárka nemůže, kdy jsme únavou už nemohli … těch by bylo. Jenže … Upřímně … mě to nebaví. Já na tohle brzy zapomínám a jsem šťastná, že děti měly prázdniny prima, hodně kvůli babičce a dědovi z Pardubic, hodně protože se nebojím řídit (a Béďa je držák, i když jednou se nám u Lito pěkně sesypal a pobyl si nějakou dobu v nemocnici:)), prostě … to radši ať závistí pukne, ten kdo má s námi problém, ale já a děti se nepřestaneme radovat z toho, že léto bylo fajn a že lepší je se problémům postavit čelem, než hořekovat, co nejde a čekat, že to za nás někdo vyřeší.

Ono je to stejně o tom, jak dokážeme život přijímat. Každý máme svou cestu. A po ní bychom měli jít, i když se nám leckdy nelíbí. Ona není rovná, není jednoduchá. V některých jejích zatáčkách se může zdát, že už nemůžeme dál, některý kopec vypadá nekonečný a svádí to svalit se do příkopu a na všechno se vykašlat.  Můžem z ní i sejít, zbaběle utéct … ale to pak nikdy nebudeme šťastní. Lepší je se vrátit a jít. Ta cesta je totiž naše. 

Krásné první září, vám všem kdo jste nezapomněli projít kolem nás :) 

V uplynulém měsíci u nás ve vsi zemřeli tři lidé, z toho dva hodně mladí … 

Někdo mi řekl: Už nevěřím v Boha, tohle by nedopustil, kdyby byl …

Já nejsem věřící. Nebo takhle … můj Bůh nemá jméno. Nebo jinak… křesťanství je mi asi nejblíž, ale nepatřím k žádné církvi a ani po tom netoužím. V sobě mám jinak celkem jasno.

Víc rozporuplný odstavec jsem tady na blog asi nikdy nenapsala :))

Je strašně zvláštní, jak spoustu lidí přistupuje k víře. K Bohu, jakémukoliv. V neštěstí, v nemoci … když máme potřebu, když něco chceme, po něčem toužíme, když máme strach … tak se k němu známe, připustíme že je a prosíme … když se nám postaví do cesty smrt, když přijdeme o někoho milovaného – zlobíme se na něj, zapíráme ho, pláčeme a ptáme se: Kde jsi byl? Proč jsi to dopustil?

Vzpomeneme si na Boha, na vděčnost, na jeho lásku … když se nám daří?

Ať v životě takovém, když jsme milovaní, když milujeme, když se nám daří v práci … když zklidíme co jsme podle svého mínění zaseli jen my sami, když se máme prostě dobře a všechno je jak má …

Kde je pak Bůh v tu chvíli?

Jsme pyšní sami na sebe, radujeme se … smějeme a užíváme si to. A zapomínáme. 

I nevěřící Boha volají, když jsou v úzkých. A když je všechno fajn, chválíme jen sebe …

Zvláštní je to naše myšlení…

Ať už vnímáme Boha každý jinak, někdo jako Vesmír, jiný jako jakousi sílu, další jako toho jediného Boha, který byl otcem Ježíše – je to úplně jedno – protože stejně jsme pořád jako malé děti. Nevděční a sobečtí. Nepokorní a ukřivdění. Nedočkaví a ukřičení …

Možná by stačilo málo. Ale to se budu opakovat. 

Trošku víc pokory. A empatie k druhým. A věřit v dobro. A vůbec …

Ani nevím, proč to vlastně píšu … stejně co jsem chtěla, jsem vyjádřit nedokázala.  A ještě budu vypadat, že jsem se zbláznila.