Klárčin blog

Asi moc takových zájemců, jako jsem já, realitní makéři nemají.

Mám na své pažbě už asi dvacet zářezů. Dobrý ;) Přibližně tolik domků, domů a zřícenin jsem zatím na Pardubicku navštívila za účelem budoucí koupě. Zatím jen chodím obhlížet, neb náš domeček dostane nový bílý kabátek až tenhle víkend a až teprve potom ho budu moci nabízet koupěchtivým Ovečkova i já. 

Je to dost divný, chodit tak sama a sama zvažovat, jestli v tomhle nebo v tamtom bychom dokázali s dětmi žít. Zatím jsem dům snů nepotkala, dva se už trošku mírně tvářili, že by jím být mohli, ale … ačkoliv jsem hodně impulsivní, u takhle vážné věci jako je náš budoucí domov dokonce i já dokážu zapojit mozek a přemýšlet nejen srdcem, ale i tím prvně jmenovaným orgánem ;)

Dokážu odhadnout bezbarierovost (tak proč mě fascinují domy do patra?), dokážu odhadnout, kde nebude moc práce (tak proč mě přitahují polozříceniny s prkny místo podlah?), dokážu si představit žít na klidném místě (a co ten dům u hlavní silnice na Bohdaneč, ha? ;). Maličké dvorečky, kam se sotva dá pískoviště i velké louky, kde zamženým okem vidím v dálce pár ovcí (neeeee!!!:))).

Je to tak těžký!!!!

A nejtěžší je, že na jedno místo mě žádný majitel domu ani realitní makléř nedostane ani pod pohrůžkou násilí. 

Do sklepa.

Do sklepa prostě ne!!!!

Ještě tak nakouknu jedním vokem do sklepa se dveřmi na zahradu, ale fakt jen jedním a z dálky. Ale jak je sklep takovej ten jak z Hitchcocka, že se jako po nějakých schodech leze kamsi dolůůů a ty schody ještě navíc jsou zatočený !!! Bílé zdi plné pavučin se výsměšně zubí, schody maj divnej sklon a v dírách bůhvíco číhá … a samotné místnosti vůbec nemluvím!! Určitě je tam jen žárovka kinklající se v průvanu a spoustu pavouků připravených skočit mi do mé husté blond hřívy. O myších, potkanech a nedejbože netopýrech radši nemluvím (netopýra jsem jednou potkala ve slunečníku, tak proč ne ve sklepě, já jim prostě nevěřím, to jejich pípadlo je hodně nespolehlivá navigace).

Ne!!!!

Budu zřejmě v budoucnosti jedna z mála majitelek domu, která nebude znát svůj vlastní sklep.

A je mi to jedno.

I kdyby tam byl zakopanej poklad z druhý světový, já tam prostě nepůjdu. Ani před koupí, ani po ní. Nikdy. 

Spoustu věcí nevím, můj život je plný nejistot a očekávání. Kde budeme žít, jak se nám tam bude líbit, budeme tam šťastní? Cítím velkou zodpovědnost. Možná se i trošku bojím? Sebe, svých budoucích rozhodnutí ?

Proto není špatné být si aspoň něčím jistý. A tak čerpám víru v téhle jistotě, která je pevná jako skála: Do sklepa mě prostě nikdo nedostane, joooo !!!! ;)

Už dlouho jsem tu neměla své oblíbené reklamní okénko ;)

V posledních týdnech bojujeme asi díky změnám počasí s rýmou, kašlem a já osobně s bolestí hlavy. Takže zase došlo na oblíbenou domaléčbu a to přípravky od firmy Just.

Chtěla bych k reklamám na mém blogu obecně: chodí mi týdně několik žádností o umístění banneru nebo o zviditelnění nějaké firmy či výrobku. Možná je ta návštěvnost normálního osobního blogu opravdu vysoká, já nevím, nicméně já reklamu věcem, o kterých nic nevím, prostě nedělám. A to ani za úplatu, ani výměnou ikonek.

Ale u Justu prostě výjimku dělám, protože za a) mít víc času a moci jezdit na školení, určitě ho prodávám sama a za b) pomáhá nám. A to v celé své široké škále. Nedávno například mi Olej z  31 bylin po pár máznutích vymizel dvě bradavičky na chodidle, jejichž majitelkou jsem byla víc jak 10 let. Už jsem se chystala na kožní (jenže já když se chystám ke specialistovi, je to na další nejmíň pětiletku ;)  a pak mi kamarádka poradila tohle (abych byla přesná, doporučila mi dát olej na vatový tamponek a ten přiložit na bradavičku v noci a zakrýt ponožkou. To prostě na mě bylo moc úkonů najednou, takže jsem asi 10× potřela přes spaním obě bradavičky pidikapičkou oleje a … bradavičky to prostě vzdaly i bez ponožek :))

Takže úplně bez ostychu připomínám email mé kamarádky Jarušky, na kterém se můžete ptát na cokoliv, co se Justu týče, objednat jakýkoliv přípravek, teď na jaře doporučuju doplnit nebo nově pořídit opět Tymiánový krém, Olej z 31 bylin, Eucasol. Bude léto, dejte si do kupy nožky (a já už mám hotovo, heč heč  :))), Just má výborné krémy na nohy. Na nakopnutí organismu a imunitu: Echicina. Spoustu jarních pročišťujících koktejlů.

Klidně se ptejte i tady v komentářích, pověřím Jarušku, ať sleduje a odpovídá online i tady:)

A prosím ostatní dealery, aby neposílali kontakty na sebe, zkoušíte to, ale pošta funguje po celém světě a já na rovinu říkám: dělám reklamu Justu na svém blogu a tudíž pro mě nejlepším obchoďákem je prostě moje kamarádka :)

Email na Jarku je po zásahu vedení Justu u mě na požádání, takže pište mě: mirsi33@seznam.cz  a já vám ho moc ráda přepošlu :)

Krásné jaro s Justem i bez vám všem :)

Že za tři roky existence Klárčina blogu si k nám na návštěvu zvyklo chodit spoustu z vás. Je mi jasné, že to teď vypadá tak divně, když nevyjde žádný článek … 

Ale oni budou, i tady – o Klárce, o tom jak se jí daří, jak je úžasná a jak moc je to pozitivní, skoro už pětiletá kukačka :) 

Nový blog, na který se chystám pak psát klidně i denně (jak bude kapacita a čas ;) ), se snad do konce dubna spustí (musíme společně dělat smutné obličeje na Merlinaaaa, který spolu se Zarou dávají dohromady grafickou podobu :))) 

Jsme tu pořád, v našem Ovečkově, žijeme, máme se rádi, děti jsou zdravé, těší se z jara, těší se i na letní stěhování, přípravy a vše kolem nám zabírá spoustu času.

Tak se o nás nebojte (reaguji na pár komentářů i emaily), prostě teď než se mé psaní překlopí většinově do nového blogu (protože i já se cítím nová, jiná a asi i tím rozhodnutím se přestěhovat, uzavřít tu soukromé psaní, které bylo hodně niterné) tu chviličku nebudu. Ale jen virtuálně ;) V reálném životě máme skutečně živo a máme se dobře :)

Přeji všem krásné jaro a pohodu v duši.

Dnešní článek by byl, kdyby už můj podblog existoval, právě tam.

Ještě asi trošku vody v potůčku u naší louky uteče, než se podaří Diny blog zprovoznit, ale jisté věci si prostě komentovat neodpustím, protože musím :)

Náš domeček obouchaný na cihlu dostává v těchto dnech nový kabát. Ze dne na den jsem se domluvila se svým dvorním panem zedníkem, který pracoval vloni uvnitř domu. Ten popadl svého Mata a už čtvrtý den tu vesele staví lešení, míchaj maltu nebo co to je (ač dcera studuje stavební průmyslovku, matce jsou termíny hmot různých barev, odstínů a konzistencí,  vzdá­lené na hony). Prostě to tu stavebně žije a je milo.

Já jen sem tam uvařím kafe a to ještě zapomínám, občas povyprávíme, probereme jak jde život a domeček se ze stydlivé nahoty pomaličku obléká do oranžového kombiné. 

Téma nosím v hlavě už dlouho, ale vyprovokovala mě Missorka poznámkou, že já si jen tak mimochodem dělám fasádu na domku, zatímco kdyby tahle akce probíhala u nich, určitě by se stalo spoustu kalamit (nepřivezli by lešení, nebo písek,nebo oboje, nebo by lešení bylo křivé, nebo by byli nakřivo všichni … prostě :))

Já si uvědomuju a moc dobře, že mám štěstí na lidi. Tuhle partu mám prostě ráda, včetně pana truhláře, topenáře a kdyby to šlo, hromadně si je nasyslím do Pardubic, až bude třeba na budoucím obydlí cokoliv řešit (si nemyslete, dva už mám nasmlouvané, že by jako v případě potřeby všeho zanechali a pro mě i tam pracovali :)) Protože dobré řemeslníky a dobré chlapy vůbec je třeba si co? Hýčkat.

Akorát že obého je zřejmě jako šafránu :)))

Nicméně krom štěstí je úplně jasné, proč tady všem řemeslníkům jde práce od ruky.

Proč tu nejsou kalamity, spory a vládne tu pohoda.

Krom mého instinktu, který je vytříbený a mám opravdu cit na lidi (a neplatí to jen na řemeslníky), je to prostě jednoduché jak facka.

Jsem na to sama a v tomhle případě je to totální výhoda.

Můj muž byl kliďas, flegmatik, výbornej chlap – ale když někdo vstoupil na jeho pozemek nebo do jeho domu!!!, jako by býkovi přistála na hlavě opona rovnou z Národního. Všichni to podle něj s jeho majetkem mysleli špatně!!!, chystali se mu provést to nejhorší co mohli !!! a absolutně nerozuměli své práci !!! ;)

Nikdy nenechal v klidu dělat elektrikáře elektriku, zedníka zedničit a instalatéra montovat trubky, aby se neptal na milion dle mě pitomostí, nekoukal jim z milimetrové vzdálenosti pod ruce a ve výsledku to všechno povyházel, že si to radši udělá sám!! :)

Prostě to dohromady nešlo.

Víc chromozomů s Y v páru na jednom staveništi, z toho když jeden je majitel skvostu, na kterém se pracuje – to nikdy nedělá dobrotu. Oni prostě spolu navzájem soupeří, kdo z koho, a i když absolutně nerozumí o co jde, minimálně mluvit do toho musej.

Nutně to pak skončí tím, že se někdo … víte co … a práce stojí, vrací se zálohy, vyhrožuje se soudem a … konec, finito. Doma dusno, řemeslníci vytočení, nic není hotovo – a ženská brousí hrany a modlí se, ať už proboha tahle příšerná rekonstrukce skončí.

Prostě tím chci říct, že být sama někdy není na škodu ;)  A navíc, co nezvládne člověk, tak ženská spolehlivě ;)

Děkuju moc za všechny komentáře a mejlíky, přání k svátku a prostě za vše, co jste mi psali :)

Jen nestíhám odpovídat, pořád někde poletuju, je toho moc co zařizovat, trošku se i pracuje na novém blogu, život nějak prostě nabral spád.

Chystám článek o Klárce, jak drandila na Velkým Novým v ZOO, ale bude asi až po víkendu. Bude to vlastně takový článek o jejích nožičkách na kolečkách, oba její pomocníci doznali jistých změn a já o nich zatím nestihla napsat.

Přeju krásné jaro a články budou, trošku jiné, ale budou :)

Když jsem před třemi lety zakládala Klárčin blog – vyrovnávala jsem se tak s Klárčinou nemocí, se situací, která nás zaskočila absolutně nepřipravené. Byli jsme obyčejná šestičlenná rodina, já měla krátce po šestinedělí s nejmladším Námořníčkem a nevěděla jsem, jak to co se na nás valí, vůbec zvládnem.

Tehdy mi vypsání se z pocitů pomáhalo a podpora okolí mě držela na nohou.

Když mi před rokem a čtyřmi měsíci zemřel nečekaně milovaný muž a mým dětem tatínek, prostě se jednoho dne nevrátil z práce a neměl na tom navíc vůbec žádnou vinu … blog byla moje psychoterapie, mé rameno, a jsem za něj vděčná. Jsem vděčná i za všechny, kdo stáli při nás a tu neskutečnou bolest mi dokázaly pomoci překlenout … i když na tu nejniternější člověk zůstává stejně sám.

Události posledních dní a pro mě nepochopitelné něk­teré reakce, byť jich bylo jen pár, na mém blogu, na webu Baby-café a bohužel i na blogu mé nejstarší dcery ve mě uspíšily rozhodnutí, ke kterému jsem už stejně spěla třeba i tím, že zakládáme s Merlinem podblog, tak trošku jiný blog o úplně jiných věcech, než které řeším ve své rodině.

Myslím, že nastal čas přestat psát o každodenním životě mého i mých dětí. Bohužel se stalo, že tenká linie nakukování přes okno se nepodařila udržet a já nemám energii ani náladu neustále se bránit, vyhazovat nezvané návštěvníky ze zahrady nebo dokonce z předsíně. Nelituju jediného zápisku tady na blogu a jednou budu moc ráda, že mně i mým dětem budu moci ukázat, že jsme zvládli nejen dobu, kdy jsme se smiřovali s nemocí Klárinky, ale i dobu, která byla strašně těžká a bolavá, po smrti jejich táty. Věřím moc, že moje psaní pomohlo spoustě lidí, a vážím si vašich reakcí, názorů – ale už je čas další kapitolu uzavřít a jít dál.

Nemám už víc co svým psaním dát. Sobě, svým dětem ani vám. Proti psaní o každodenním životě mluví i chystané přestěhování, a já soukromé věci už sdělovat dál nechci.

Nepřestanu ale psát úplně :)

Na Klárčin blog budu psát o nemoci SMA, chci se vrátit k prapůvodnímu záměru blogu a pokračovat.  Chtěla bych se zase víc zapojit do aktivit kolem boje s nemocí, pomáhat víc našemu sdružení rodičů s dětmi stejně nemocnými. Mám toho spoustu před sebou a Klárinka také. 

Na svůj podblog budu psát glosy, fejetony, ve kterých určitě sem tam probleskne jak se právě máme, nehodlám si striktně hlídat každé slovo, ale už prostě nechci psát téměř deníček o tom, co děje u nás a  jak se máme jako rodina. Témata  většinově nebudou rodinná  a já to vnímám jako výzvu a moc se těším – dá se říct že spíš na takovou novinářskou práci než čistě deníkovou. To ale neznamená, že bude nouze o sdílení pocitů z různých situací, jen prostě oklestím ty, které jsou příliš osobní.

Možná právě moje nejstarší dcera a můj poslední vydaný deníček na Baby-café mi pomohly pochopit, že další etapa života je za námi. 

Je to poprvé, co se necítím hájená a děkuju vlastně i těm, kteří si potřebovali porejpat a cítit zadostiučinění - myslím to teď úplně vážně. Já už nejsem hájená a nechci jí být a v mé rodině se ano, stalo pár smutných věcí, ale i tak jsme schopní fungovat dál. Jsem samoživitelka, máma tří malých dětí a jedné dospělé dcery (těch pár měsíců do osmnácti je u Zuzky pouze formálních, ona je víc dospělá než spousty dospělých kolem mne). To, že jsem vdova už nevidím nad svou hlavou napsané tučným černým písmem. Těžko to někomu vysvětlím, ale je to velký předěl. Pro mě určitě. Cítím velké osvobození.

Těším se na další život se svými dětmi. Strašně moc. Ovečkov budu mít ve svém srdci pořád. Ale já se už těším pryč. Blíž k rodině mého muže, do jiného domečku, který vím, že bude domovem pro nás všechny. Těším se i na to „jiné“ psaní. Těším se na studium školy. Těším se že vyjde v létě knížka, která to celé nejsmutnější období uzavře. Těším se, že možná v té placaté polabské nížině potkám lásku. Jako jsem ji tam už jednou potkala … Máme toho spoustu za sebou, ale možná ještě víc před sebou. 

Děkuju vám za tu ohromnou podporu v našich nejtěžších chvílích a určitě jsme tu pořád dál, jen to bude v trošku jiné formě. Mám vás ráda. Opravdu. 

Hezký víkend všem :)