Klárčin blog

Tak nejdřív Hromi … svým komentářem pod článkem tady na blogu O radosti i smutku … pak Zdeňa tamtéž … nějak se to sešlo … nakonec Amél na Facebooku knížky. To se nedalo přežít.

Po delší době emocí kopec, vděku i smutku, radosti i stýskání … děti usnuly, zapálila jsem si svíčku a přesunula se do vany plné horké vody a pěny.

Když jsem se ponořila pod hladinu, najednou jsem věděla, že to co mi Zdeňa radí, zkusím. Zkusím zavolat do nebe, budu šeptat do vody a za zavřenými víčky uvidím, všechno uvidím …

Neskutečné.

Pokud vás něco trápí, pokud vám někdo chybí, kdo už je na té druhé straně dveří, pokud se potřebujete vyplakat, něco říct, jen si to nemyslet a přitom aby vás nikdo neslyšel, zkuste to taky!!!

Šeptala jsem do vody svůj stesk. Plakala jsem do vody svůj vděk. Za čas  s ním. Ptala jsem se ho, jestli dům v jeho světě je stejný jako ten náš a  on mi obratem posílal obrazy. V jedné minutě jsem ho měla na druhé straně telefonu … opravdu tam byl … a nejenže seděl pod naší broskvoní, nejenže vedle jeho levého kolena ležela Dianka, ale na klíně se mu tulil Mysliveček, naše kotě, které se ztratilo už před pár lety… Nebyl to jen hovor, byl to příběh. Jeho příběh. I přes místy zalykavý pláč jsem cítila, jak do mě vstupuje jeho klid. Usmíval se. Dával mi požehnání. Radoval se z našich dětí, obrázků Klárky, které mu maluje ve školce … radoval se z našeho života, že jdeme dál. Usmíval se, když  v mém srdci četl, že jsem ho kus dala někomu jinému …

Já se dneska dovolala do nebe…