<!–texy–>Diny, knihu už mám dávno přečtenou. překvapilo mě, že se četla příjemně, bavila mě i nutila k zamyšlení. původně jsme ji chtěla po přečtení věnovat naší knihovně, ale zatím to neudělám. nějak se jí nechci/nemůžu vzdát. je tam dost zajímavých myšlenek, pocitů atd., a já ji prostě CHCI mít v knihovně. chci mít možnost se do ní podívat kdykoli mě to popadne a napadne…
děkuju za knihu a pokud něco ještě napíšeš (o změně životního stylu? tak už teď se těším.
rudi z BC

<!–texy–>Zkusím dát hromadně komentář, děti usnuly po oslavě, tak to snad dám než se vzbudí

Jájo - Váš komentář mě opravdu dostal … moc moc děkuju za nás všechny

Jarmilo - děkuju také a moc přeju, aby knížka Vaší kamarádce pomohla, aspoň trošku …

Majko - nevím co říct … děkuju … děti nás drží a o tom strachu, o kterém píšete, také dost vím, jen ho vždycky raději zaháním, nesmím si to připouštět

Zemčo - ano, dává to smysl a děkuju moc a přeju abyste to se synem zvládali jak to nejlíp půjde!!

LenkoK - ano, taky jsme měli radost, je to úžasný pocit a já děkuju za Vaše komentáře!!:)

Evo, fakt nechci nic slibovat, většinou jezdím nakupovat nijak cíleně, prostě když je čas - ale určitě naplánujeme i nějaké autorské čtení v Plzni, slibuju !!:)

<!–texy–>Milá Diny,
nejsem velkou příznivkyní internetu a už vůbec ne blogu.
Přesto od rána každou volnou chvíli listuji tím Vaším.
Včera jsem totiž dočetla Devátý dotyk.
Minulý týden jsem ho objevila v novinkách knihkupectví Kosmas, v pondělí přišel v balíčku…
I mne - jako tolik ostatních, kteří Vám zde píší, Vaše vyprávění velmi zasáhlo.
Co všechno se musí stát, aby si člověk uvědomil hodnotu těch “obyčejných”,”samozřejmých” věcí - že má zdravé děti, manžela…
Sama píšete, že život není spravedlivý a asi nemá smysl hledat bolestnou odpověď na otázku: Proč právě já ? Přesto mne několikrát přičtení napadlo,že pokud se tohle všechno stalo jednomu člověku, dá se na tom najít jedna pozitivní věc - že ten člověk byl a je nejen natolik statečný, že to všechno zvládl, ale ještě v sobě našel sílu předat poselství, které pomůže mnoha lidem. Nejen těm, kteří ztratili partnera či mají postižené dítě, ale všem, kteří si Vaši knihu přečtou. Teď už ví, že žádná malicherná manželská hádka nestojí za to, aby si ráno před odchodem do práce nedali pusu…
Děkuji za všechny a přeji aby Vám i Vašim dětem život přinášel co nejvíc radosti

<!–texy–>mila diny vasi knihu jsem precetla jednim dechem taky jsem ve svych 36letech ovdovela ale jiz pred mnoha lety vase kniha mne vratila zpet do davnych let a hodne jsem se vni nasla nyni chci prostrednictvim vasi knihy pomoci jedne mlade mamince dvou deti ktera ovdovela v listopadu 2011 nabidla jsem ji vasi zpoved k precteni doufam ze jito pomuze drzim palce vsem zenam ale i muzum kteri se potykaji s odchodem sveho blizkeho jaja

<!–texy–>Milá Diny,
knihkupectví Fišer, Kaprova ul. - stav po 24 hodinách - kupovala jsem poslední kousek :-). Od včerejška hltám tu svoji a dnes jsem vyrazila koupit další, kterou si nechám jako dárek. Budu ji dávat s věnováním “kniha pro chvíli, až Tě Tvůj muž bude štvát”. Dokud žijeme s mužem, nastává spousta chvil, kdy nás prostě “štve”. Poté, co odejde na věčnost, by asi většina z nás dala nevímco za to, aby nás zase úplně obyčejně naštval. A pozdě zjistíme, jak málo jsme si vážily spousty úplně samozřejmých věcí, které nám teď schází úplně nejvíc.
P.S. Jsem přesvědčená, že tajemství fantastického úspěchu knihy spočívá v tom, že je opravdu autentická. Že to je prostě opravdový lidský příběh. Kam se na to hrabe Viewegh.

<!–texy–>Milá Dino,
dnes jsem poštou dostala Vaši knížku, na kterou jsem narazila na stránkách Žlababy. Nedočkavě jsem roztrhala ochrannou folii a začla číst, až jsem skoro zapoměla na to dát synovi svačinu (naštěstí se o ni dost hlasitě hlásil). Chtěla bych Vám poděkovat, mám postiženého syna,ale to je jiný příběh, neumím psát jako Vy a jsem ráda za to, že jste ji vydala, za to že jste dokázala otevřeně mluvit o Vašich pocitech, já to moc neumím, a tak jsem šťastná za každého kdo to dokáže. Nevím jestli to dává nějaký smysl, tak jen na závěr: děkuju….

<!–texy–>Milá Diny!!! Gratuluju k 1.místu v české proze!!!! Neumím si představit, jakou prožíváte radost Vy, když já jsem tu zařvala nahlas :o)) Tak si to moc hezky užijte a oslavte!! Máte co!!
(v knikupectví jsem dostala poděkováni za dobrý tip na knihu, už jim zbyla v regálu jen jedna a tu jsem si teda nechala ukázat)

<!–texy–>Milá Diny,
dnes jsem si knížku koupila (knihkupectví Fišer, Kaprova ul. Praha 1 - mají ji tam na čelním místě :-)) a už jí mám velký kus přečtený. Moc mi pomáhá - je to totiž až na některé detaily (např. počet dětí :-)) v podstatě i můj příběh. Tedy - jsou to nahlas vyslovené a procítěně popsané prožitky mého posledního roku. 8.2. to bude rok, co náhle na srdeční embolii zemřel po 20 letech soužití můj muž. A já zůstala sama s malým pětiletým vytouženým synem. Jediný pocit “navíc”, který Vy jste asi naštěstí neměla (protože jste obklopena více dětmi různého stáří), bylo, že jsem dlouhou dobu po úmrtí večer uléhala se strachem, že se už neprobudím a že se potom můj malý syn zblázní, když najde i mrtvou mámu. Tak jsem vždy ráno podávala “hlášení” kamarádce, aby nás v případě, že nedostane SMS, jela zachraňovat. Ale i mně moc pomáhalo se z té hrůzy “vypsat”. Píšu od té doby synovi podobný deník (ve kterém zachycuji i jeho pocity: “maminko, a proč jsme tatínkovi nenalili do krku živou vodu?” “maminko, na kterém obláčku je tatínek? A nespálí ho sluníčko, když je tak blízko?”"maminko, já Ti přeju k Tvému svátku, abys mi neumřela.”. A dva dny po úmrtí jsem z dnešního pohledu naprosto nepochopitelně napsala na http://www.spoluzaci.cz do naší třídy, že jsem asi první vdova. Za normálních okolností bych něco takového neudělala, ale tenkrát jsem měla silnou potřebu se o tu hrůzu podělit se všemi, koho znám…

<!–texy–>Tak už jí taky mááám
Diny bylo by možné se nějak domluvit na podpis? Jsem z Plzně a třeba do globusu jezdím nakupovat často

<!–texy–>Milá Diny,
kniha mi včera dorazila konečne domov a tak som ju prečítala jedným dychom. Na BC chodím už dlho a tak tvoj príbeh poznám a na tvoj blog chodím od samého začiatku a som jednou z tých, ktoré tvoje články čítali denne a priznám sa, nie zo zvedavosti. Akosi pomaličky - potichučky si sa stala svojím blogom súčasťou môjho virtuálneho sveta. Kniha mi nedala to, čo som čakala - dala mi viac. Zistila som, že pri každej napísanej vete sa mi začali vynárať fotografie, ktoré si mala na nete k článkom, tváre tvojich detí, teba,Tvojej rodiny, Vášho domu,ovečkova, ale aj fotografie tvojich jedál a koláčov Už to nebola kniha, kde si hrdinov človek predstavuje vo svojej mysli. Je neuveriteľné, ako krásne dokážeš dať na papier svoje pocity, ako vieš zachytiť aj úplne obyčajný deň. Vedela si to vždy - pred TOU udalosťou, ale aj po nej. Chcem Ti teda vyjadriť aj ja svoj pocit. Milá Diny, je mi cťou, že som sa mohla stať súčasťou Tvojho blogu, je mi cťou vlastniť knihu, ktorej autorku poznám aspoň trošíčku virtuálne a tak to dokážem vnímať akosi osobnejšie. Môžeš, nie musíš byť na ňu pyšná a máš právo sa tešiť.