Klárčin blog

Tak jsem dneska zařídila jednu další z tisíce věcí, které se musí (a které bych tak ráda přenechala někomu jinému, kdyby ten někdo byl), a po budíčku po páté si dávám konečně snídani – je skoro deset. Stihla jsem toho dost nakonec v tom brzkém ránu, nabitá dobrou náladou přijela domů, poděkovala babičce za přespání, vypravení školáka a hlídání Káček … a pak to nějak dolehlo.

Asi hodinu jsem se tu utápěla v slzách, jak prostě všechno nezvládám, jak kluci neumí lyžovat, neumí bruslit, neumí skoro nic, protože prostě není v mých možnostech se jim věnovat – poprvé v životě jsem si říkala, že ta s prominutím „z......á“ Klárčina nemoc bere mnohem víc, než můžeme zvládnout. Že já se prostě nerozkrájím. Že můj muž si  „klidně“ umře a nechá nás v tom. Že to není fér a že musím ten náš život vzít nějak jinak do svých rukou, protože takhle to prostě dobře není. 

Když jsem četla včera v jednom z deníčků na BC jeden názor o tom, jak postižené děti berou mámu těm zdravým, jejich čas … tak jsem musela ruce odtrhávat od klávesnice, protože jsem chtěla napsat tisíc příkladů, čím Klárka své bráchy obohacuje, a že to prostě jde!! Jenže… dneska, dneska se cítím tak pod psa, že bych nejradši zalezla do nejtemnějšího kouta a tam vyla bezmocí …

A pak jsem se dozvěděla, že v noci zemřela Petra. Petra Dudová. Znali jsme se jen virtuálně (no však kolik z vás kdo čte tenhle blog, zná mě skutečnou…), ale já tu holku fakt obdivovala.. jak se rvala s rakovinou, jak bojovala když si tahle hnusná nemoc vzala před pár lety jejího chlapečka Ondráška …  Petra má manžela, dvě dcery a teď už je někde tam, na druhé straně dveří, vím… Vím, že drží v náručí svého maličkého, ale tihle tři tu zůstali. Dělí je od milované ženy a mámy kamenný práh … a spojuje je láska … ale strašně to bolí !!!

Co je proti tomu mé fňukání, co je proti tomu má chvilková bezmoc. Já se tak stydím …