Na smutno …

14 Únor 2012

V kategorii Denní deníčky |

Tak jsem dneska zařídila jednu další z tisíce věcí, které se musí (a které bych tak ráda přenechala někomu jinému, kdyby ten někdo byl), a po budíčku po páté si dávám konečně snídani – je skoro deset. Stihla jsem toho dost nakonec v tom brzkém ránu, nabitá dobrou náladou přijela domů, poděkovala babičce za přespání, vypravení školáka a hlídání Káček … a pak to nějak dolehlo.

Asi hodinu jsem se tu utápěla v slzách, jak prostě všechno nezvládám, jak kluci neumí lyžovat, neumí bruslit, neumí skoro nic, protože prostě není v mých možnostech se jim věnovat – poprvé v životě jsem si říkala, že ta s prominutím „z......á“ Klárčina nemoc bere mnohem víc, než můžeme zvládnout. Že já se prostě nerozkrájím. Že můj muž si „klidně“ umře a nechá nás v tom. Že to není fér a že musím ten náš život vzít nějak jinak do svých rukou, protože takhle to prostě dobře není.

Když jsem četla včera v jednom z deníčků na BC jeden názor o tom, jak postižené děti berou mámu těm zdravým, jejich čas … tak jsem musela ruce odtrhávat od klávesnice, protože jsem chtěla napsat tisíc příkladů, čím Klárka své bráchy obohacuje, a že to prostě jde!! Jenže… dneska, dneska se cítím tak pod psa, že bych nejradši zalezla do nejtemnějšího kouta a tam vyla bezmocí …

A pak jsem se dozvěděla, že v noci zemřela Petra. Petra Dudová. Znali jsme se jen virtuálně (no však kolik z vás kdo čte tenhle blog, zná mě skutečnou…), ale já tu holku fakt obdivovala.. jak se rvala s rakovinou, jak bojovala když si tahle hnusná nemoc vzala před pár lety jejího chlapečka Ondráška … Petra má manžela, dvě dcery a teď už je někde tam, na druhé straně dveří, vím… Vím, že drží v náručí svého maličkého, ale tihle tři tu zůstali. Dělí je od milované ženy a mámy kamenný práh … a spojuje je láska … ale strašně to bolí !!!

Co je proti tomu mé fňukání, co je proti tomu má chvilková bezmoc. Já se tak stydím …

Péťo, moc na tebe myslím. Na tebe, Ondráška, tvé holčičky i muže. Nevím, co víc říct.. snad jen… Bůh vás opatruj …

Tento článek byl vložen 14. Únor, 2012 v 10.28 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

Únor 2012
P	Ú	S	Č	P	S	N
« Led		Bře »
	1	2	3	4	5
6	7	8	9	10	11	12
13	14	15	16	17	18	19
20	21	22	23	24	25	26
27	28	29

Únor 2012

« Led

Bře »

1 14. Únor, 2012, Ina123:

No to je strašně smutné o té paní. Chce se mi z toho téměř brečet, mráz mi jde po těle, jak někteří lidé jsou bezmocní proti ranám osudu :( a já, která mám řešení svého problému nadosah, jen se bojím samoty… stále váhám, ale musím taky někde sebrat odvahu…

Vy jí máte, paní Mirko, tolik… musím se od Vás poučit a jednat. Den pokud možno hezký přeji Vám i sobě :)

Vloženo 14. Únor, 2012 v 10.59

2 14. Únor, 2012, Zvědavka:

Miruš…zapaluju svíčku Petře na cestu… dneska jdou kolem mně jen špatné zprávy :(
rodině upřímnou soustrast… vím, že Petře už je dobře…je se synáčkem , ale holčičky ? :(

Vloženo 14. Únor, 2012 v 11.28

3 14. Únor, 2012, Lucka73:

Tak moc bych chtěla napsat spoustu povzbudivých slov pro Tebe, pro rodinu Petry, pro všechny komu je smutno. Ale nejsou žádný slova, který by mohly obsáhnout to, co chci říct. Posílám alespoň virtuální obejmutí. Posílám sílu – zvednout se, jít dál, dýchat, fungovat. A pak taky sílu si nic nevyčítat (tu teď hlavně pro Tebe), zase vidět to sluníčko, který je možná schovaný, ale za chvíli tu bude.

Kéž by se nic takovýho nestávalo…
Kéž by byl svět spravedlivý…
Kéž by nebylo smutno…
Kéž by…

Myslím na vás!

A moc, moc myslím na rodinu, která ztratila to nejcennější…

Vloženo 14. Únor, 2012 v 11.41

4 14. Únor, 2012, Mafaf:

A já vám, holky, zrovna včera chtěla psát, jak je mi mizerně… že „ten“ volal a vyhrožoval mi střídavou péčí … ale v porovnání s tím, co tady Miruš píšeš, jsou moje problémy tak malinkaté… Stydím se…
A ač jsem Petru neznala, tak z tvého psaní cítím, že to byla skvělá ženská a máma. Teď má svého chlapečka opět v náručí a nad svými dětmi a manželem roztáhla svá ochranná křídla. Věřím, že z Petry je teď Anděl

Vloženo 14. Únor, 2012 v 11.52

5 14. Únor, 2012, Housenka:

Petru jsem také znala virtuálně, četla o jejím Ondráškovi. Tohle hlava vážně nebere Je to tak, čím jsme starší, tím víc podobných příběhů potkáme. Ač jejich rodinu neznám, je mi jich moc líto. A že kluci neumí lyžovat ani bruslit, však oni se to jednou naučit mohou. My jsme také kvůli nemoci dcerky přivázaní doma, nedá se nic dělat, ti zdraví sourozenci v životě ještě šance mít budou…

Vloženo 14. Únor, 2012 v 12.09

6 14. Únor, 2012, Iva:

Taky jsem dnes v práci řešila v podstatě jen malichernosti a je mi úplně trapně, jak mě to sebralo…
Je to hrozné, jaké věci se dějí a že tolik malých dětí přichází o rodiče a rodiče o děti. To by se fakt stávat nemělo. Jdu zapálit svíčku.
PS: Zrovna jsem si včera říkala, jak jsou tvoje příspěvky na FB veselé, optimistické. Je jasné, že pořád to být nemůže…Posílám hodně síly nejen tobě…

Vloženo 14. Únor, 2012 v 12.10

7 14. Únor, 2012, Miška:

Diny,na dálku vás všechny obímám :hug: .Víc udělat nemůžu.

Vloženo 14. Únor, 2012 v 14.39

8 14. Únor, 2012, Amelie:

Bude mi strašně chybět :( Kéž by už byla štastná.. s Ondráškem.. Jejím holčičkám a celé rodině přeji hodně sil do budoucna.. prožili a prožívají si toho moc..

Vloženo 14. Únor, 2012 v 16.30

9 14. Únor, 2012, padula:

DIny, Petru jsem neznala, ani virtuálně a jen tu bezmocně roním slzy nad tou nespravedlností.
Jinak, víš, s těmi zimními, příp.klučičími sporty… pokud k tomu budou tíhnout, najdou si cestu sami. Ve školce, ve škole, v družině, s ostatními dětmi. Nikdo neumíme všechno, i tam kde jsou oba rodiče není přece záruka, že děti tohle všechno okusí.
A zrovna u vás se teda neaktivity maminky nebojím… leckteří páni rodičové mají svých starostí dost, nechávají děti ladem před TV nebo PC. Zrovna Ty se teda stydět nemusíš.

Vloženo 14. Únor, 2012 v 22.51

10 15. Únor, 2012, Matu:

Ahoj Diny,
tiež mi je z toho strašne smutno. Myslím na ňu a jej rodinu. Až takéto nešťastie nám ukazuje tie naozaj dôležité veci v živote.
Kašli na to, že decká nelyžujú, nekorčuľujú. Teš sa z vecí, ktoré im idú. Sú šikovné, zručné, podľa obrázkov, ktoré si kedysi dávala na blog Dávidko nádherne maľuje. A čo je podstatné, tvoje deti sú empatické, Klárkina choroba ich zoceľuje, vyrastú z nich určite dobrí ľudia a dobrí manželia (len nech potom nedostanú také tie xantipy).
Je jasné, že by si chcela viac, ale tiež máš určité hranice a jednoducho ani keď sa poskladáš, nedajú sa prejsť.
Ak budú chcieť lyžovať, naučia sa aj keď budú starší (btw môj muž sa naučil ako pomaly štyridsiatnik a bola naozaj veľká šou sledovať viac ako sto kilového chlapa na somárskej lúke, ako sa učí lyžovať a predbiehajú ho štvorročné deti, ktoré pred ním kľučkovali :) )
Ja tiež nemôžem dať moje deti na nejaké krúžky a športy, ako by som si to predstavovala, momentálne z časového hľadiska by nebolo možné ich voziť do vzdialenejšieho mesta a odvážať späť. Mrzí ma to, ale tak nič s tým momentálne neurobím-a to sme na to dvaja.
Aj keď dáš deckám maximum -či už po materiálnej stránke,výchova, vodíš ich na krúžky, atď… keď budú v puberte, aj tak si nájdu niečo, čo „určite“ nerobíš dobre, čo robia iní rodičia lepšie :) :), v čom sme ako rodičia hrozní :)
Keď vyrastú, pochopia :) :) :)

Vloženo 15. Únor, 2012 v 10.47

11 15. Únor, 2012, Maminčina holčička (Péťa ze Žlababy):

Je mi smutno. Tak strašně chladno.
Zrovna před pár hodinama mi tu Kryl zpíval … Rakovinu.
Je mi smutno. Po mámě. 28. března to bude 14 let a já tu jsem, obyčejná skorosedmnáctka. Ach jo.Ale jedna paní doktorka mi řekla: „Mama je s Tebou ako anjel všade. Určite tu chcela byť – len osud urobil iné.“ … držím holčičkám a tátovi moc pěsti, my byly doma holky tři … 3,9,12 …

Diny. Lyžovat mě naučila ségra v mých patnácti – a to jsem to ani neměla nikdy kvůli deemočce umět … bruslit mě dneska učí holky z primy od nás z gymplu … ono to přijde samo, neboj, všechno zvládnout nemůžeš … náš táta by Ti mohl vyprávět

Přeju moc všem trochu víc Světla.

Vloženo 15. Únor, 2012 v 12.27

12 15. Únor, 2012, Majka:

Milá Diny,
je teď takové „splínovaté“ období a špatné zprávy ze všech stran to ještě zesilují. Ale myslím, že kdybyste vychovala skvělé lyžaře, tak Vám za to jednou Vaše snachy děkovat nebudou. Zatímco Vy vychováváte skvělé empatické kluky, kteří budou v dospělosti velmi dobře rozlišovat podstatné od nepodstatného. A za to Vám Vaše snachy zcela určitě poděkují, stejně jako Vy jste opakovaně děkovala mamince Vašeho muže – protože to je to absolutně nejdůležitější, čím kluky do života vybavíte. Myslím, že není nutno podlehnout trendu posledních 20 let, že děti ještě před vstupem do školy musí báječně lyžovat, bruslit, plavat, jezdit na kole, anglicky konverzovat a bůhvíco ještě. Nikdy žádné generace předtím nebyly tak moc orientované na výkony už od útlého věku a nemyslím, že by to bylo špatně. Myslím, že v dětství by se dítě spíše mělo učit chápat ten složitý svět, aby se v něm v dospělosti neztratilo. A pokud bude chtít něco dělat, tak si k tomu cestu najde.

Vloženo 15. Únor, 2012 v 14.25

13 15. Únor, 2012, iv-ka:

Diny, já jen malý příklad – nikdy jsem nelyžovala s rodiči, poprvé byla na lyžáku v 7 třídě a celý ho na svahu odjezdila na běžkách.. a teď mám dvě děti, s mužem jezdíme na lyže od začátku (tak nějak jsem to lyžování dopilovala na druhém lyžáku ve druháku na střední), a prostě lyžujem celá rodina a taky mě ani jeden z rodičů toto nenaučil. Prostě jak už tu bylo napsáno, najdou si cestu sami neboj. A bruslit nechodíme, mě to prostě nebaví
takže se zbytečně netrap tím, co ty sama nezměníš, je jasný, že se nerozkrájíš. Zase se tvoje děti umí rozdělit a postarat a.. a vůbec spoustu věcí, které nejsou tak běžné v dalších rodinách.
A k té smutné události – je mi to moc líto, nevím proč někteří musí zažívat takovou bolest v jednom životě celé rodině přeju hodně síly.

Vloženo 15. Únor, 2012 v 22.01

14 15. Únor, 2012, pleasures:

Milá Diny,
je mi 37 a lyžovat jsem se učila teprve v 35 a jde to a šíleně mě to baví…a ne, nemám pocit, že mi něco uniklo tímto v dětství. V dnešní době se jakoby „očekává“, že děti budou umět všechno – bruslit na ledě i na kolečkových, lyžovat, mluvit anglicky atd.atd. že jsou věci, které kluci „prostě musí“ umět…kašli na to. Ani nevíš, jestli by se to klukům opravdu líbilo, tyto sporty i hodně dětí dělá jen proto, že to dělají nebo chtějí rodiče. Vím, jak to myslíš, chtěla bys jim dopřát to potěšení, tu možnost…budou ji mít dříve nebo později i tak:-) Cit, láska, pozornost – na tom záleží u dětí. A mnohdy na to při tom sportu a zábavě i dost zapomínáme.

Vloženo 15. Únor, 2012 v 22.09

15 15. Únor, 2012, Petruna:

Diny, mrazí mě..
Dlouho jsem nenapsala, ale tahle zpráva mě dostala. Petru i příběh Ondráška znám z jednoho diskuzního fora a nechápu. Jak může být život tak krutý? Prostě nechápu, jak je ten svět zařízený :(

a s klukama a sportama se netrapte, to jednou dohoní :)

Vloženo 15. Únor, 2012 v 22.23

16 16. Únor, 2012, Demi:

Diny,

je mi to tak líto… co už člověk může… Tato hrozná nemoc kosí napříč věkem, i přes všechny pokroky medicíny, sama mám ve svém okolí pár smutných příkladů.

Jinak moji kluci také nelyžují ani nebruslí, a nezdá se mi, že by tím byli nějak znevýhodnění. Lyží se bojím od té doby, co se na nich málem zabil devítiletý kluk na sjezdovce, syn mé známé. Měsíce o něj pak bojovali.
To radši ať moje děti sáňkují u nás za domem, kde je kopeček mrňavý pár kroků, a vidím na něj z okna kuchyně.

Drž se, Dem.

Vloženo 16. Únor, 2012 v 21.16

17 20. Únor, 2012, Zuzka4M:

Přidávám se s virtuálním objetím. Co víc může člověk takhle na dálku dát… Myslím na vás i na Petřinu rodinu. Držte se.

Vloženo 20. Únor, 2012 v 14.22

18 22. Únor, 2012, Mija:

Diny je mi moc líto odchodu Petry, podle všeho skvělé ženské a maminky. Ta hloubka rány blízkých lidí, která ti není cizí…nestyď se za svoje pocity..možná na to máš jiný pohled, ale životní těžkosti se kolikrát nedají posoudit tak snadno jako třeba kilo jablek na váze. Neprocházíš momentálně čerstvou ztrátou milované osoby…„jen“ na ni narážíš desítky a desítky dní…pereš se dobře :)!

Vloženo 22. Únor, 2012 v 20.09

19 22. Únor, 2012, Mija:

Majko děkuji za pěkný komentář. Připomněla jste mi tím…čeho zapotřebí, někdy na to v tom soukolí kroužkovo-rozvojové smrště (a mám z čeho vybírat :)) dětí zapomínám .

Vloženo 22. Únor, 2012 v 20.17

20 23. Únor, 2012, Petra Nikodýmová:

Panebože Diny, je mi to tak strašně líto, jak tvých smutků a toho, že někdy nás ta bezmoc prostě dostane, tak paní Dudové…Její příběh o Ondráškovi jsem znala, ale nevěděla jsem, že ona je také nemocná.
Měla jsem v poslední době skoro radost, že tady není moc článků, protože jsme si říkala, že to znamená, že jste spokojení…Dneska jsem po dlouhé době otevřela blog a posílám pohlazení, a doufám, že už je líp.
Na názory lidí, kteří nevědí nic o tom, jaké je žít s postižením, že to může být hodnotnější život, než často mají zdraví lidé, se vykašli. Spíš oni by si měli trhat ruce od klávesnice..

Vloženo 23. Únor, 2012 v 7.39

21 26. Únor, 2012, Míša:

Mirko, Vaši knihu mi půjčila kamarádka. Nejprve se dostala do ruky mé šestnáctileté dceři, která si ji četla a mně ji číst „zakázala“. Prý bych to psychicky neunesla…Chtě nechtě mě zakázané ovoce lákalo, takže jsem k textu sedla včera navečer a dnes ráno knihu při snídani s mnoha slzavými přestávkami dočetla. Přeji Vám stálou přízeň mnoha přátel a chuť život nevzdat (což myslím jasně už prošlo Vaším rozhodnutím Míša

Vloženo 26. Únor, 2012 v 12.49

22 26. Únor, 2012, Veronika:

Dobrý den, dnes jsem dočetla Vaši knížku Devátý dotek… moje maminka ji neměla dočtenou…moje maminka Petra Dudová. Na konci byl odkaz na Váš blog a protože mě váš příběh velmi zaujal a zajímalo mě jak to pokračuje s Klárinkou podívala jsem se sem..To by jeden nevěřil, jak je ten svět maličký. Hned první článek a o mojí maimnce Vaše knížka mi moc pomohla a věřím že není náhoda že ji mamka měla. Byla bych ráda kdybych si s vámi alespoň občas mohla napsat e-mail a podobně.

Vloženo 26. Únor, 2012 v 18.40

23 26. Únor, 2012, Diny:

Moc děkuji za všechny komentáře. Moc.

Verunko, určitě mi napiš, budu moc ráda!!! Email: mirsi33@seznam.cz. Tvá maminka byla … je úžasná žena, i když jsme se znali jen z netu, měla a mám ji pořád moc ráda… Kdybys cokoliv potřebovala, jen tak si napsat i cokoliv víc, jsem tu.

Vloženo 26. Únor, 2012 v 19.55

24 5. Březen, 2012, MirkaP.: