Reakce Radiožurnálu na Otevřený dopis :)

Úterý, Říjen 6, 2015 by Diny

Chtěla bych poděkovat, jmenovitě panu redaktorovi J. Skalickému z Radiožurnálu, že uvedl na pravou míru text u mé nominace na Hrdinu všedního dne, která mi byla nabídnuta (jako fakt jsem se nikam necpala :))) 

A rovnou sem dám svůj text, který je odpovědí na otázku jedné mé kamarádky. A který s Plzeňskou zastávkou, o které především můj příspěvek v Radiožurnálu je, hodně souvisí.

A budu mít radost, když kdokoliv z vás, kdo zabrousíte na Klárčin blog nebo koho mám v přátelích na FB, informaci o PZ jakýmkoliv způsobem nasdílíte. Protože proto to celé vzniklo. Děkuju 🙂

…………….

http://www.rozhlas.cz/hrdina/kolemnas/_zprava/mirka-simkova-dava-silu-lidem-kteri-prisli-o-sve-nejblizsi–1537101

 

Tak teď už se za to nestydím 🙂

Pokud se vám chce, můžete přímo v článku (pod textem je ikonka) sdílet u sebe na FB (ne tedy cestou přes můj status, prosím, já tu mám omezené sdílení a nikdo nový by se o Plzeňské zastávce nedozvěděl). Nebo třeba poslat email svým známým .. je to na vás.

O hlas nežádám. Myslím, že o tom to není, navíc já osobně mám jiné favority :)) Já bych jen chtěla, aby se povědomí o PZ rozšířilo všemi možnými směry a na to je sdílení článku dobré – proto jsem to celé podstoupila, vy možná Plzeňskou zastávku znáte, ale můžete pomoci šířit informaci, že tu existuje sdružení, pomáhající pozůstalým, dál .

A rovnou si tu dovolím odpovědět Janě, jedné mé kamarádce, která se nedávno ptala, jak prakticky se na nás lidi napojí a k čemu je to, že jsou daleko třeba a přitom by nás potřebovali.

My jsme sice primárně Plzeňská organizace, ale vůbec nefungujeme jen pro lidi z Plzně a okolí. Jen prostě tady máme sídlo, máme tu útulnou novou kancelář, máme místo, kde se fyzicky můžeme setkávat s lidmi, kteří o to stojí a chtějí.

Ono totiž díky internetu JE možné pomáhat i ne přímo osobní schůzkou, ale právě třeba sdílením psaním. Převážná většina mých klientů a klientek je na mě napojena právě takhle. 

Jenže … od chvíle, kdy se člověku změní život … a kdy má pocit, že ho udusí vůbec ta nutnost žít dál, protože si vůbec nedovede představit JAK TO MŮŽE ZVLÁDNOUT … je dlouhá cesta především k tomu, že si ten onen člověk musí CHTÍT nechat pomoct …

Já nikdy nikoho nepřemlouvám ke schůzkám ani ke sdílení v jakémkoliv směru, myslím si, že truchlení a vyrovnávání se se ztrátou má své zákonitosti u každého z nás a pokud pozůstalý netrpí těžkou psychickou nemocí, která měla nástup už před tím, co se u něj stalo, tak dříve nebo později se rozhodne, že v tom nechce být sám.

Pud sebezáchovy se tomu říká … a jakou formu si pozůstalý zvolí je jen na něm.

Ale pokud nemá před sebou možnosti a neví o nich, těžko si může jako jednu z variant pomoci vybrat právě nás.

Nenabízíme nikomu, že z něj bolest sejmeme.

Nenabízíme, že mu hned druhý den bude líp.

Neumíme zázraky. Neumíme vrátit čas. Neumíme spoustu věcí.

Ale umíme podat ruku, umíme sdílet, umíme s nimi plakat, umíme jim říkat : Pomalu, ale jistě, to bude lepší. 

A na svém osobním příkladě (protože proto tu jsme) dáváme pozůstalým lidem naději, že i oni jednou se zvednou z toho nejčernějšího dna … a zase se nadechnou.

A třeba usmějou.

I když u toho pořád s láskou a nesmírným smutkem i steskem , budou koukat k nebi …

 

Komentovat