Klárčin blog

úplně, to musí sami…

Nemůžu spát. Poslední zprávy o Klárce ze skoro půlnoci byli jak trošku smutné, tak povzbudivé v tom, že je tam, kde jí pomůžou mnohem víc, než já.

Ta bezmoc je asi nejhorší.

CRP vysoké, dnes ji čeká rentgen plic, moc prosím aby tam nebyl zápal. Žílečky má beruška slabé, při odběrech a pokusech o napíchnutí kanyly praskaly, nešlo dát infůzi, a ta moje holka ohromná i ve stavu v jakém byla, začala trošku pít, antibiotika dostala tedy orálně a zatím je takto snáší. Kéž by to šlo takhle udělat, než ji trápit, má z těch injekcí strach a největší obavy, když jsme do nemocnice jeli, byly právě z tohodle. Já vím, že sestřičky jsou v nemocnici strašně šikovné a Klárka jak zbaculatěla a navíc když moc nepila, tak prostě to nejde a nejde a nejde… kéž by i ráno byla přístupná domluvě a pití, bylo by napůl vyhráno…

Proč ten název článku?

Protože jak nemůžu spát, honí se mi hlavou různé věci. Ony se honí vlastně dost často.

Týkají se mých ostatních dětí. Týkají se děsů, co se stane právě s nimi, až … jednou …

Majdin odchod ty myšlenky přiživil, hodně. Není snad hodiny, abych nemyslela na její malou sestřičku Martinku. Já naprosto věřím, že oba Wlci to s malou zvládnou, že dělají co můžou nejvíc a že má Martinka z nich obou to nejlepší, aby ji to nezlomilo, aby to po svém uchopila a snad pochopila a dál se uměla smát …

Jenže to vůbec stejně nepomáhá tomu, jak strašně se bojím o svoje děti, až jednou tahle situace nastane u nás…

Nejde se na to připravit. Před dvěma lety a čtyřmi měsíci už jedním šokem ze ztráty nejbližšího člověka, prošly. Cítím, že je nemůžu ochránit, nemůžu na sebe převzít jejich bolest, zmatek, otázky, které přijdou … Musím věřit v ně samotné, že to ustojí, jak nejlíp dovedou. Musím je teď, v přítomnosti, vychovávat tak, aby s tím vším, co jim bylo a ještě bude naloženo, dokázaly žít dál …

Strašně moc bych chtěla žít obyčejný život. Za mě samotnou  nelobuju, ale právě za své děti. Vidím každý den, jak Davídka všechno změnilo, jak přemýšlí jinak než kluci jeho věku. Jak Zuzka je mnohem dospělejší než jiné „osmnáctky“ a jak se pořád hledá … Kájík. Čerstvý čtyřleťák a kolik toho ještě bude muset ten jeho rozoumek pobrat … Vidím tu vazbu, jako spolu s Klárkou mají, vidím jak spolu vyrůstají, sdílejí, jak se po smrti táty ještě víc semkli … a pak mě naprosto ochromí strašný strach, aby jim nezlomilo srdce, co jednou, dřív nebo později, přijde … 

Nejhorší je, že jim ale v té chvíli nebudu moct pomoct. Musím teď. Přemýšlet dopředu. Učit je žít každý den a přijímat s pokorou nezměnitelné. Neztratit smysl pro humor a věřit v lásku, kterou nerozdělí ani smrt. Věřím, že máme ještě hodně času …

Jen když je ta její postýlka prázdná, je všechno nějak víc beznadějnější… 

Tak jsem se rozhodla oživit blog – a začít zase trošku fotit.

Na denní focení čas ani vůle není, takže jsem se nechala strhnout diskuzí na BC (kde jinde:)) a budu fotit každý týden jednu fotku, podle tématu, které se na diskuzi objeví.

No a k tomu napíšu i nějaký ten článek :)

Docela se mi už stýskalo. Po focení, psaní, blogu … jen jsem nevěděla směr. Jako by mi  tu po nějaké době  přestala fungovat GPS. Možná jsem zase našla cestu. Uvidíme :) 

mi přijde, že nám lidem, chybí pokora.

Máme pocit, že čeho se nám nedostává, to musíme mít.

Že máme přece  n á r o k.

Nárokujeme si čas druhých lidí, nárokujeme si věci, nárokujeme si počasí, nárokujeme si lásku …

Když nemáme co chceme, rozčilujeme se. Cítím se podvedení. Zneužití. Litujeme se. 

Chceme pořád víc.

Přitom … když se podíváme na sebe s odstupem, na naše životy … nemáme se vůbec špatně.

Včera mě úplně zasáhla myšlenka Paola Coelha, kterou jsem dala na blog nahoru jako Myšlenku dne.

          " Jaru nemůžeš přikázat: Přijď a zůstaň dost dlouho.

          Nanejvýš ho můžeš požádat: Přijď, požehnej mi svou nadějí a zůstaň tak dlouho, jak to bude možné."

Poslední dny a týdny mám nějaké přemýšlecí. Na doporučení kamarádky právě čtu knížku: Mnich, který prodal své ferrari.

Doporučuju.

Otevře vám, když se necháte, jiný svět.

Svět ukrytý ve vás samých.

Je hodně pestrý, je úžasný, je ničím neohraničený a nutí přemýšlet.

Jsem strašně moc ráda za vás, za lidi kolem sebe – protože když už si myslím, že mě nemůže potkat nic nového, tak to přijde.

Někdo mi ukáže cestu.

Potkám lásku.

Uvědomím si, jak opravdu moc miluju své děti.

Zas a znovu si uvědomím, co je podstatné.

Jen na to nesmím v tom zrychleném běhu času … zapomínat … 

Nějak to začíná být těžký.

Prší … lesknou se silnice a tráva nejde pro to vlhko naposledy posekat. 

Když ráno zazvoní budík v mobilu, za okny je tma.

Když večer ukládám děti, už je taky tma.

Ve vzduchu je cítit sychravo a podzim se už hlásí s plnou parádou.

Zima – jaro – léto – tři roční období jsou za námi. Kruh se uzavírá, je tu zase podzim.

Za dva měsíce to bude rok.

První rok bez tebe.

Pořád ráno slyším podvědomě motor skůtru. Když se odpoledne podívám z okna ložnice, vím, že ze zatáčky už tě nikdy neuvidím vracet se domů. Ale stejně se dívám. A ta slza, která pokaždé sklouzne po tváři, patří tobě. 

Podzim je tady. Náš první rok se uzavírá.

Ale že mi to trvalo.

Takových měsíců jsem žila sama pro sebe.

A dokázala vnímat jen problémy své a mých dětí.

Fyzicky jsem se opravou domečku zaměstnávala tak, že jsem večer padala únavou a byla schopná si maximálně psát emaily s Fénixem, na nic jiného nezbývala duševní kapacita.

Přitom jsem sama ždímala z druhých empatii po kýblech a sama nedávala nic.

Martin, Lucka … dva moji asi největší duševní souputníci s podobným osudem.

(Fénix taky, ale tam je to i v další rovině …  Ale kdyby to četl, aby mu nebylo líto, že na něj zapomínám, to nééé ;) )

Už zase můžu … být tu pro druhé i já.

Dokážu se vcítit, dokážu mluvit, dokážu být zase ta stará … ehm, no tak dobře -  mladá Diny ;)

Nebo Mirka.

To je jedno, jsem to pořád já (i když sem tam někdo z rodiny má problém s mou přezdívkou, už jsem uvažovala, že jako Merlin si jí prostě nechám napsat do občanky a basta:)))

Ulevilo se mi.

Strašně jsem se bála, že pro tu míru osobního smutku, prožitku … nedokážu druhým pomáhat, nedokážu poslouchat tak jak potřebují, nedokážu se vcítit a … by mi ze sebe samotné smutno.

Pár týdnů, asi dva nebo tři už vím, že se vracím.

Snad už nebudu sebestředná, nebudu se litovat, nebudu řešit jen sebe a svou nejbližší rodinu. Chci se zase vrátit, chci být zase kamarádkou, přítelkyní … tak jako mě někteří z vás znali dřív …

Cítím proměnu. A děkuju času. A svým nejbližším. I když to možná z venku nevypadá, pro mě duševně je to velká úleva.

Že už zase můžu :) Že tu jsem. I pro druhé.

Nad ránem se mi zdál krátký sen.

Z ničeho nic jsi odešel.

Nikdo nevěděl kam. Prostě jsi nebyl. Sháněla jsem tě já, sháněla tě tvoje rodina, tvoji kamarádi. Mobily měly pohotovost, ale nikdo nevěděl.

Brečela jsem, vůbec jsem nevěděla, co je špatně. Jestli jsem něco provedla, jestli tě naštval celý svět … a nejvíc, úplně nejvíc jsem se iracionálně bála, že ses zamiloval a kvůli tomu opustil mě a děti.

Iracionálně proto, že jsi nebyl ten typ chlapa. Jenže tobě nebylo ani podobné, abys bez vysvětlení zmizel. Jestli ti něco šlo, tak říkat pravdu do očí. Komukoliv. Nebral sis moc servítky. Někdy to až bylo člověku líto, protože v takových chvílích jsi byl jak skála, neoblomný, dokud jsi nedomluvil. Moc jsi nebral ohledy na pocity druhých při jejím sdělování. Prostě to tak bylo, basta, já ti to řeknu jak to je a ty si to přeber jak chceš.

Kdyby důvodem tvého odchodu byla zamilovanost, tak bys to řekl. Před ničím jsi nikdy neutíkal, ani před svou slabostí. Nelhal jsi a tohle bys takhle neřešil. Ale kde teda můžeš být?

Mobil nosím pořád u sebe a volám snad každou minutu, na druhé straně vyzvání. Je to o to horší snad, se zatajeným dechem pokaždé čekám, jestli ho zvedneš. Mluvím do sluchátka, i když v něm pípá vyzváněcí tón, jako bys mě mohl slyšet.

Doprošuju se. Prosím. Brečím. Vrať se. Miluju tě. Jestli ty mě už ne, tak aspoň přijď říct, co se stalo a přece … máme děti !!! Ani ty už nechceš vidět??? 

Vidím tě v duchu před sebou, strašně to bolí, vidím snad každý centimetr tvého obličeje. Jak ho znám. Skoro jako svůj. Moje prsty znají nazpaměť cestičku tvého obočí … vrásky u očí … rty … milovala jsem se dívat do tvých očí, když sis sundal brýle, byl jsi v tu chvíli jako malý kluk, dívaly se tak, jak to umí jen oči, které jsou najednou bez brýlí, zranitelně, dětsky, bezbranně …

Když už jsem vzdala snad všechny pokusy … když jsem v pláči volala: Přijď se někdy aspoň podívat na děti, jak rostou, nemusíš se vracet ke mně, odpustím ti, že jsi odešel tak narychlo, ale přijď alespoň za nima, prosím !!! (a v duchu doufala, že tě díky nim prostě ještě uvidím, i když už nebudeme spolu …), tak jsem uslyšela tvůj hlas.

Nezněl z telefonu. Nestál jsi u mě. Mluvil jsi ke mně, někde uvnitř. Slyšela jsem tě tak jasně, jako teď, už probuzená, slyším děti, jak si povídají v postýlkách …

Řekl jsi jen strašně smutně: Já ale nemůžu …

Bohužel chodí na blog i část rodiny, která s psaním sem nesouhlasí. Přesto sem chodí celkem pravidelně číst.  Proto v následujícím zamyšlení nebudu konkrétně vypisovat osoby, kdo bude chtít, tak se dovtípí, ale jmenovat blíž nechci … jde mi nejvíc o vyjádření pocitů, o to, že je někdy hodně smutné, jak to na světě chodí a koneckonců, půjde jen o pocity mé, můžu se taky mýlit.

Včera jsme s klukama byli na návštěvě. U něj a jeho ženy. Z logiky věci, protože je to mého muže moc blízký příbuzný, hodně se mnou zamávala ta podoba. Nikdy dřív jsem si jí tolik nevšimla … Milda nosil brýle, on ne, Milda měl míň vlasů, on jich má dost… Přestože jsem ho viděla moc ráda, musela jsem několikrát odejít pryč z místnosti. Ta stejná pusa i výraz v očích, jako měl můj muž … nepočítala jsem s tím, jak mě to zasáhne.

Skoro iracionálně jsem záviděla jeho ženě, že ho má … přitom vím, že to není Milda, ale dívat se na tvar pusy tak důvěrně známé … vidět při soustředění ty oči, které jsem tak milovala … strašně to bolelo. Jakoby se na chvíli kousek mého muže vrátil …  

Pak jsem si všimla, jak se on dívá na Káju. Kájík je tak podobný svému tátovi a tím i jemu. Kdyby šli spolu oni dva po ulici, nikdo by neváhal, každý by si myslel, že je to jeho syn… 

Oni jsou se ženou dýl než jsme byli my s Mildou. Děti nemají. Nemluví se o tom proč, nebudu se dohadovat, není to moje věc. Jen mi stačilo vidět, jak se na Káju díval … 

Přišlo mi tak strašně smutný, tak strašně marný, že v jedné místnosti je tolik lidí, kterým někdo chybí. Kterým pohled na toho druhého vyvolává touhu po něčem, co nemůže mít. 

I když … on určitě ještě naději má.

Já už ne. 

.............­.............­.............­.. 

PS: Omlouvám se, kdyby to on četl, za subjektivní pohled. Vím, jak moc i jemu Milda chybí … vím že chybí celé jeho rodině. O tom ale moje dnešní psaní není a … navíc, blog je prostě osobní, z podstaty.  Je můj, je o mně, mé rodině, mých dětech a protože ho píšu já, o mých pocitech. Kéž by to tak někteří začali tak přijímat. Anebo sem nechodili, bylo by to jednodušší pro všechny.