Klárka - naše sluníčko

Na první věty nejmenšího

na jeho vzdor i smích

a na otázky nejstaršího

a velkou hlavu z nich

.............­.............­...........

Na princeznovské štěbetání

na všechno možný vyptávání

I noční souhru ohně s tmou

na stíny, co se neuhnou …

.............­.............­...........

Na všechno co se kolem děje

na všechny hory beznaděje

na radosti i  pomazlení

tu jeden chybí, už tu není

.............­.............­...........

Někdy mám pocit, že mě srazí

před pravdou jsme jak v ráji nazí

akorát peklem spíš se zdá

tahle prapodivná hra …

Tak jsem si zalistovala na blogu, jen tak náhodně do prosince předloňského roku – a tam jsem pátého prosince našla TUHLE BÁSNIČKU, věno­vanou Mildovi k osmému výročí seznámení.  

Netušila jsem, že přesně za rok tři dny zpátky bude mít pohřeb … že už mu žádnou básničku k výročí nikdy nenapíšu.

Sama ještě skoro dítě

když do rukou dali mi tě

Sama skoro nedospělá

otupělá bolestí,

ale tolik jsem tě chtěla.

.............­............ 

Milovala od začátku

jako mámy od počátků

a od první vteřiny

dala všechno za tvůj pohled

za výdech tvůj jediný. 

.............­............ 

Na světě to takhle chodí

mámy svoje děti rodí

neznám krásnějšího nic

bez dětí bych v zlatě, zámku

byla holka z Nemanic.

.............­............ 

Děkuju ti, za tvou duši

je krásná víš? 

Moc ti sluší.

V šestnácti jsi dospělejší

než já v ten lednový den

kdy se spojil tvůj první pláč

a můj poslední sten.

Prostě mě mrazí – nedá se to jinak říct…  Před rokem jsem Lucce napsala básničku. 

S jejím dovolením se o ní teď podělím. 

Jak to Lucka řekla: Začarovaný kruh ? …

 ............­...........

Jedna ruka nezatleská

s jedním křídlem nevzlétneš

včera není, je jen dneska

smutkem sílu nenajdeš

.............­..........

Tvoji bolest cítím jako

byla by mou bolestí

objímám tě, hladím tiše

sbal co zbývá, do pěstí…

.............­..........

Máš tu moc a máš ji v sobě

vypálené znamení

tři plus jeden patří k tobě

na tom se nic nemění.

Náhodou jsem na netu našla tenhle krásný text … musím se podělit. Já ho neznala. 

Modlitba  (Antoine de Saint-Exupéry)

Neprosím o zázrak – Pane, nýbrž o sílu pro všední den. Nauč mne umění malých kroků. Učiň mne důvtipným a vynalézavým, učiň mne jistým, abych si uměl správně rozdělit čas. Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé. Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem jen neproklouzával, ale abych si běh dne rozumně rozdělil, abych si všiml záblesků světla a výšin a abych si alespoň tu a tam našel čas pro kulturní prožitek. Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál. Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější.

Ochraň mne před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým rosteme, zrajeme.

Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu. Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce. Dej mi denní chléb pro tělo a duši, projev tvé lásky, přátelskou ozvěnu a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje.

Vím, že se mnohé problémy vyřeší tím, že se nic nedělá, dej mi, abych uměl čekat. Chtěl bych také tebe a jiné nechat vymluvit. Nejdůležitější věci si člověk neříká sám sobě, jsou mu řečeny.

Víš jak velice potřebujeme přátelství. Dej, abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější a nejjemnější věci života dorostl. Propůjč mi nutné vnuknutí, abych ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra, se slovy nebo bez nich, na správném místě.

Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život. Nedávej mi co si přeji, ale co potřebuji. Nauč mne umění malých kroků.

Nádherná písnička  – KLIK SEM

.............­............

HALLELUJAH

I've heard there was a secret chord

That David played, and it pleased the Lord

But you don't really care for music, do you?

It goes like this

The fourth, the fifth

The minor fall, the major lift

The baffled king composing Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

.............­............

Your faith was strong but you needed proof

You saw her bathing on the roof

Her beauty

in the moonlight

overthrew you

She tied you

To a kitchen chair

She broke your throne,

she cut your hair

And from your lips she drew the Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

.............­............ 

Maybe I've been here before

I know this room, I've walked this floor

I used to live alone before I knew you

I've seen your flag on the marble arch

love is not a victory march

It's a cold and it's a broken hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

.............­............

There was a time you'd let me know

What's real and going on below

But now you never show it to me do you?

Remember when I moved in you?

The holy dark was moving too

And every breath we drew was hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

.............­............ 

Maybe there's a God above

And all I ever learned from love

Was how to shoot at someone who outdrew you

It's not a cry you can hear at night

It's not somebody who's seen the light

It's a cold and it's a broken hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah

.............­............

Velmi volný překlad (zato ale frázuje):

Hallelujah

Pán naslouchal, když zazněl tón

to David hrál, ano byl to on.

Slyšít tóny znít? To hraju já.

Tak lehce ze srdce mi jdou,

jsou chvíli v dur a chvíli v moll,

pak smějí se a pláčí Hallelujah …

Hallelujah, Hallelujah,

Hallelujah, Hallelujah.

.............­............

Má víra v Tebe Pane můj,

já viděl ji, chvíli při mně stůj,

snad zapřel bych tě Bože, právě já.

Přikován k zemi nádherou,

víra se snoubí s nevěrou,

ze rtů jí slíbám sladké Hallelujah.

Hallelujah, Hallelujah,

Hallelujah, Hallelujah.

.............­............ 

Lásko, vždyť já tu už stál,

tvůj otrok, ne, já nebyl král,

krásou spálen na prach, jsem byl já.

Pak spatřil jsem tvé znamení,

z porážek víra pramení,

bolestný tichý sten, tvé Hallelujah.

Hallelujah, Hallelujah,

Hallelujah, Hallelujah.

.............­............ 

Lásko, je tu někde on,

má život náš, má i náš skon,

po lásce sami šlapem, ty a já.

Tak slyšíš někdy v noci pláč,

kdo jsem já a co ty jsi zač,

to napoví mé tiché Hallelujah.

Hallelujah, Hallelujah,

Hallelujah, Hallelujah.

Hallelujah, Hallelujah,

Hallelujah, Hallelujah.

Hallelujah, Hallelujah,

Hallelujah ..........

… bude Štědrý den.

Všichni už spí. Odnesla jsem před chvílí složený Kájíkův ponk do garáže, tomu špuntovi by díly v krabici nic neříkaly. Trošku jsem se bála montáže, ale naštěstí tam byl návod pro blondýny ;)

Dobalila jsem poslední dárky (Fly Lady by kroutila nevěřícně hlavou, ale já to letos prostě nedala…) a sedím tu u čaje a přemýšlím.

Neměli jsme lehký rok. To asi vážně ne.

Ale i tak jsem dostala dárek. S předstihem.

Od Ježíška tedy není určitě … i když … kdo ví ?

Zjistila jsem, co znamená přátelství.

Že spoustu toho, o čem mluvíme s despektem, že už dneska není – jsem poznala.

Poznala jsem lidskou solidaritu. Poznala jsem, že lidi k sobě navzájem nejsou lhostejní.

Poznala jsem, že v nouzi poznáš přítele a že je to kolikrát ten, který tak na první pohled vůbec nevypadá.

Poznala jsem, že lidská bolest přemůže i nenávist. Že sdílení dokáže vymazat i velká nedorozumění. 

Ale taky, že hloupost má hodně silné lokty. 

Poznala jsem, že láska chodí po vratkých cestách a nikdy nevíme, kde najednou končí.

Poznala jsem, že nesmíme zapomínat na sebe.

A největším dárkem je, že žádný den nestojí za to, abychom  se na něj netěšili.

Protože nikdy nevíme, co se právě ten den může stát krásnýho, překvapivýho … nečekanýho.

Tak čekám. Těším se a doufám, že těch hezkých dní bude čím dál víc. Že prostě máme s dětma šanci. Ne nárok, ale šanci. Že to je v hlavě. A taky v srdci.

Děkuju …  Ježíšku …

Tam kde právě jsi …

Není ti tam zima?

Cítíš něco, vnímáš …

Mám strach, že jsem vinná …

.................

Třeba tím, že na tebe

někdy zapomínám

že slzy jak první dny

pořád neutírám …

................. 

Snažím se, víš …

nějak žít

je to strašně těžký

je to jako kdybys měl

jít oceánem  … pěšky…

................. 

Snažím se … víš

jen nevím

která cesta je ta pravá

bez tebe jak bez kompasu

a pak bezradně stávám…

................. 

Odpusť mi …

že neumím

poradit si sama

chybíš mi, vždyť od teďka

jsem doma

už jen máma …

................. 

.................

Strašně se mi stýská … a nejhorší je na tom, že se už nikdy, nikdy nevrátíš … jak se s tímhle dá smířit? Jak se s tím dá žít? Jak je to správně … jak se to vůbec dělá …

Celý rok a půl, co tenhle blog existuje, se děsím toho, že mi předčasně odejde Klárka.

V pozadí snad všech textů, snad všeho konání byl nesmírný strach o ní, o to jak zvládneme nemoc, jestli se podaří svalovou atrofii aspoň na chvíli zastavit … celý rok a půl se bojím, tolik bojím, že jednou o ni můžeme přijít.

I díky té nemoci jsme zpomalili, každý den si užívali jako to šlo nejlíp a díky Klárce změnil manžel práci, aby byl každý den dřív doma a s námi, s dětmi. Když byly děti nemocné a v nemocnici, byl to on, kdo tam s nimi byl (a já byla s těmi mladšími doma).

Celý rok a půl se bojím, že přijdu někdy v budoucnosti, o naše dítě. Ten strach se nedá někam odložit, prostě je vevnitř, v pozadí srdce i mozku, je jedno, kolik je doma kompenzačních pomůcek, je jedno jaké prognozy se člověk dozvídá a kolik naděje dostává … prostě u téhle nemoci ten strach prostě je.

Už se jí nebojím. Protože zrovna ve chvíli, kdy jsme našli paní docentku Havlovou, se kterou jsem moc spokojená a které věřím (a děkuji jí i za podporu poté, co se dozvěděla o tom, co se stalo Mildovi…), protože zrovna ve chvíli, kdy doma máme parapodium, které ještě není ani schválené pojišťovnou, ale firma Thuasne je tak hodná, že nám ho tu už nechala … právě v té chvíli, kdy psychicky jsem na tom byla za ten rok a půl nejlíp, co se týká boje s tou zákeřnou Klárčinou nemocí … se osud rozhodl a vzal nám toho, o koho jsem se nebála. 

Neříkám, že jsem ho nevyprovázela ke dveřím se strachem, aby dojel (když jsem byla náhodou vzhůru), že jsem si neoddechla při jeho sms nebo vzkazu na ICQ … takové ty běžné obavy máme asi každá manželka nebo přítelkyně. Ale to děsivé svíravé, co jsem celý rok a půl cítila u Klárky, jsem prostě u nikoho dalšího z rodiny necítila.

Kdybych se teď po tom podrazu Osudu měla bát o všechny ostatní tak strašně, jako o Klárku, asi bych zešílela.  

Možná je to obrana organismu nebo psychiky, ale já se nebojím už ani o Klárku. 

Ten týden co byla sama v nemocnici, dokázala, že je strašně silná ženská. Že jí jsou tři roky, váží třináct kilo, ručičky má slabé a nožičky jí vůbec neslouží, ale v sobě, v sobě je to nejsilnější a nejstatečnější holčička co znám.

Budu jí víc věřit. To mi chtěl Osud říct? Nevím. Ale už nebudu tak často brečet do tmy, nebyl snad den, abych si neutírala slzy pro nejistou budoucnost. Na to jsou slzy zbytečné. 

A jestli někdy … jestli někdy se má stát to, čeho jsem se bála rok a půl … tak mám jednu jistotu. Nebude tam sama. Nikdy tam nebude sama. Táta šel první. A není vůbec jisté, kdo z nás bude ten další. Komu podá ruku, až se dveře otevřou … Už nebudu předjímat, nebudu se trápit.

Už se jí nebojím. Už se smrti nebojím.

Možná jenom dveře

dělí nás

a za těmi tvými

běží jinej čas

...........

Možná jenom dveře

co kliku nemají

já tu stojím před nimi

a brečím do dlaní …

...........

Za nimi jsi ty ?

Snad duše bez těla …

aspoň něco kdybych tak

s jistotou věděla …

........... 

Možná jenom dveře

a kamenný práh

díky tobě lásko už

nemám ze smrti strach …

........... 

Mé tělo bez duše

počká si na svůj čas

až dveře zavržou

a budem spolu zas …