Klárčin blog

Nad ránem se mi zdál krátký sen.

Z ničeho nic jsi odešel.

Nikdo nevěděl kam. Prostě jsi nebyl. Sháněla jsem tě já, sháněla tě tvoje rodina, tvoji kamarádi. Mobily měly pohotovost, ale nikdo nevěděl.

Brečela jsem, vůbec jsem nevěděla, co je špatně. Jestli jsem něco provedla, jestli tě naštval celý svět … a nejvíc, úplně nejvíc jsem se iracionálně bála, že ses zamiloval a kvůli tomu opustil mě a děti.

Iracionálně proto, že jsi nebyl ten typ chlapa. Jenže tobě nebylo ani podobné, abys bez vysvětlení zmizel. Jestli ti něco šlo, tak říkat pravdu do očí. Komukoliv. Nebral sis moc servítky. Někdy to až bylo člověku líto, protože v takových chvílích jsi byl jak skála, neoblomný, dokud jsi nedomluvil. Moc jsi nebral ohledy na pocity druhých při jejím sdělování. Prostě to tak bylo, basta, já ti to řeknu jak to je a ty si to přeber jak chceš.

Kdyby důvodem tvého odchodu byla zamilovanost, tak bys to řekl. Před ničím jsi nikdy neutíkal, ani před svou slabostí. Nelhal jsi a tohle bys takhle neřešil. Ale kde teda můžeš být?

Mobil nosím pořád u sebe a volám snad každou minutu, na druhé straně vyzvání. Je to o to horší snad, se zatajeným dechem pokaždé čekám, jestli ho zvedneš. Mluvím do sluchátka, i když v něm pípá vyzváněcí tón, jako bys mě mohl slyšet.

Doprošuju se. Prosím. Brečím. Vrať se. Miluju tě. Jestli ty mě už ne, tak aspoň přijď říct, co se stalo a přece … máme děti !!! Ani ty už nechceš vidět??? 

Vidím tě v duchu před sebou, strašně to bolí, vidím snad každý centimetr tvého obličeje. Jak ho znám. Skoro jako svůj. Moje prsty znají nazpaměť cestičku tvého obočí … vrásky u očí … rty … milovala jsem se dívat do tvých očí, když sis sundal brýle, byl jsi v tu chvíli jako malý kluk, dívaly se tak, jak to umí jen oči, které jsou najednou bez brýlí, zranitelně, dětsky, bezbranně …

Když už jsem vzdala snad všechny pokusy … když jsem v pláči volala: Přijď se někdy aspoň podívat na děti, jak rostou, nemusíš se vracet ke mně, odpustím ti, že jsi odešel tak narychlo, ale přijď alespoň za nima, prosím !!! (a v duchu doufala, že tě díky nim prostě ještě uvidím, i když už nebudeme spolu …), tak jsem uslyšela tvůj hlas.

Nezněl z telefonu. Nestál jsi u mě. Mluvil jsi ke mně, někde uvnitř. Slyšela jsem tě tak jasně, jako teď, už probuzená, slyším děti, jak si povídají v postýlkách …

Řekl jsi jen strašně smutně: Já ale nemůžu …

Bohužel chodí na blog i část rodiny, která s psaním sem nesouhlasí. Přesto sem chodí celkem pravidelně číst.  Proto v následujícím zamyšlení nebudu konkrétně vypisovat osoby, kdo bude chtít, tak se dovtípí, ale jmenovat blíž nechci … jde mi nejvíc o vyjádření pocitů, o to, že je někdy hodně smutné, jak to na světě chodí a koneckonců, půjde jen o pocity mé, můžu se taky mýlit.

Včera jsme s klukama byli na návštěvě. U něj a jeho ženy. Z logiky věci, protože je to mého muže moc blízký příbuzný, hodně se mnou zamávala ta podoba. Nikdy dřív jsem si jí tolik nevšimla … Milda nosil brýle, on ne, Milda měl míň vlasů, on jich má dost… Přestože jsem ho viděla moc ráda, musela jsem několikrát odejít pryč z místnosti. Ta stejná pusa i výraz v očích, jako měl můj muž … nepočítala jsem s tím, jak mě to zasáhne.

Skoro iracionálně jsem záviděla jeho ženě, že ho má … přitom vím, že to není Milda, ale dívat se na tvar pusy tak důvěrně známé … vidět při soustředění ty oči, které jsem tak milovala … strašně to bolelo. Jakoby se na chvíli kousek mého muže vrátil …  

Pak jsem si všimla, jak se on dívá na Káju. Kájík je tak podobný svému tátovi a tím i jemu. Kdyby šli spolu oni dva po ulici, nikdo by neváhal, každý by si myslel, že je to jeho syn… 

Oni jsou se ženou dýl než jsme byli my s Mildou. Děti nemají. Nemluví se o tom proč, nebudu se dohadovat, není to moje věc. Jen mi stačilo vidět, jak se na Káju díval … 

Přišlo mi tak strašně smutný, tak strašně marný, že v jedné místnosti je tolik lidí, kterým někdo chybí. Kterým pohled na toho druhého vyvolává touhu po něčem, co nemůže mít. 

I když … on určitě ještě naději má.

Já už ne. 

.............­.............­.............­.. 

PS: Omlouvám se, kdyby to on četl, za subjektivní pohled. Vím, jak moc i jemu Milda chybí … vím že chybí celé jeho rodině. O tom ale moje dnešní psaní není a … navíc, blog je prostě osobní, z podstaty.  Je můj, je o mně, mé rodině, mých dětech a protože ho píšu já, o mých pocitech. Kéž by to tak někteří začali tak přijímat. Anebo sem nechodili, bylo by to jednodušší pro všechny. 

Zrovna včera jsem si tak přemýšlela.

Nedávno mi jeden řemeslník, jsme si tu tak trošku spolu povídali (absolutně nemám poslední dobou kecací deficit, výhoda spousty chlapů v montérkách v domě, v kafé pauze je pořád co probírat a chlapi jsou ukecanýýýý, já jen zírám :)))) řekl, že nezná nikoho, kdo by měl takovou smůlu jako já a že je to nespravedlivý a tak …

Protože když se to vezme nahuštěně, tak je asi to, co se stalo mé rodině, když to vezmu od začátku – zjištění nemoci Klárky a dál … asi na některé lidi příliš silný kafe. 

Přitom si myslím, že ani osobně nepůsobím tak, že bych byla troska, která si jen stěžuje na osud. Ale vidím, když se někdo zeptá a já věcně odpovídám (už to umím, heč – až se sama někdy divím, kde v sobě beru ten pragmatismus), jak se protějšek skoro krčí a uhýbá očima, jak neví co říct a jak reagovat (nebojte, pomáhám mu, občas černým humorem, ale ten spolehlivě zabírá z jakýchkoliv rozpaků ;) ) Jako tuhle, když jsem tu měla elektrikáře, Klárka spala a já potřebovala sjet rychle na poštu, otázka deseti minut – v domě někdo byl, klíče jsem měla, Klárka podle mého odhadu ještě tak hodinu chrupčit měla – tak jsem mu jí jakoby svěřila s tím, že jsem hned zpátky a že se nemusí bát, že mu malá neuteče ;)  

Už jsem tu podobný článek asi před dvěma měsíci psala.

Tenkrát jsem byla vděčná za solidaritu s naší rodinou po té listopadové nehodě … jsem za ní vděčná strašně moc pořád. A přidal se k ní údiv i nad dalšími věcmi… Jak jsem několikrát psala, nejsem věřící.

Jenže … někdy mi přijde zvláštní, že zrovna já od té doby mám takové štěstí …

Jakoby někdo … mi posílal do cesty lidi, s kterými je ta moje, naše cesta lehčí. 

Nikdy jsem neměla ve vsi nikoho moc blízkého. Moc lidem nevěřím – babička vždycky říkala: Do baráku si nikoho moc nepouštěj, budou dělat, že jsou kamarádi a pak tě pomluví ;) Častokrát to byla pravda.

Jenže v prosinci se najednou objevila. Holka o pár let starší než já s holčičkou starou jako Klárka.

Známe se dlouho, ale přítelkyně jsme pár měsíců. Ona o blogu asi ví, ale nemá absolutně čas ho číst :))) Je to docela osvobozující :)))

Je neskutečná. Jsem strašně moc vděčná osudu, nebo komu … že mi jí poslal … 

A dál … Jarka – má  nejlepší přítelkyně ještě z dob, kdy jsme se s Mildou neznali. Znovu ukázala, že je tu když je člověku nejhůř a i když to není člověk, kterého jsem potkala v poslední době, stejně má naše přátelství zase jiný rozměr.

Martin – musím mu tady poděkovat, myslím, že mnozí k němu chodíte na blog. Já s ním tedy radši kecám po ajsku nebo po telefonu :) Myslím, že mě kolikrát vytáhl z nejhorších smutků a i když je v jádru pesimista (se bude ohrazovat:))), dokáže mě v pravou chvíli rozesmát :)

Nemůžu tu asi jmenovat další a další … mohla bych na někoho zapomenout, na nové i staronové přátele … na Lucku, která, jak řekla jedna kamarádka trefně, by se neměla živit mapama, ale psychoporadnou, protože umí najít jádro všeho a umí strašně moc pomoct … 

Na Missorku, která je prostě … moje druhá máma (ona mě taaak hlídá a tak se o mě bojí :))) – ona ví :)

Ještě mi osud poslal kromě šikovných řemeslníků (no řekněte, že není pomalu zázrak ta koncentrace šikovných mužských v jednom domečku u Plzně v poměru k tomu, co slyším kolem sebe ;) ) jednoho člověka.

Poslal ho asi příliš brzy. Nebo ne?

Mého Fénixe. Není to jeho jméno (jak tu někdo jednou v komentáři psal, ať je mi s Felixem dobře:))), je to jen příměr. Je také zraněný, také přišel o ženu a v podobném čase jako já o Mildu.

Nechci o něm moc psát, kvůli němu, kvůli sobě, kvůli našim příbuzným. Nemusí to každý pochopit – pro spoustu lidí je příliš brzy. Spoustu lidí si totiž myslí, že můžete někoho mít rád až když uzavřete kapitolu předtím a přestanete mít rád toho před ním.

Není to tak. Já sama bych to dřív nikdy nevěděla, nezažít, co žiju.

Pokud je Bůh, děkuju mu, že mi ho poslal. Že naše cesty spojil – nikdo neví na jak dlouho, za jakým účelem, ale jak už jsem psala v jiném článku citát jednoho tatínka se synkem se SMA: Budoucnost je TEĎ.

Myslím, že život se mnou i dětmi smýká hodně divoce. Ale na druhou stranu umí taky kompenzovat. Černá není nikdy úplně černá a pláčem se nic nevyřeší. Cítím, že když věříte, že přijde něco hezkého, tak to přijde.

Už moudrá liška v Malém princi to věděla: Tady je mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.

Nedávno se na nádraží v Blansku stala strašná tragédie.

Třiadvacetiletou maminku malého chlapečka srazil vlak. Zabil vlak. Proběhlo to v médiích a spoustu lidí mělo potřebu se k tomu vyjádřit a bylo dost ošklivé číst ty různé spekulace a dohady… jako by to nejvíc nejhorší nebyl prostě ten strašný fakt, že malý Matýsek už nikdy mámu neuvidí …

Chtěla bych sem dát jednu básničku pro Matýska … Od Bludičky (Elišky, maminky čtyř dětí), kamarádky z BC, která i mě i Klárce napsala několik krásných básní.

Tahle, i když nebyla určená nám, mě strašně zasáhla.

Je to básnička pro Matýska, na kterého si vzpomenu každý den …

A některá slova, pocity – vnímám přeneseně na své děti. Protože jako Matýsek už nemají jednoho z rodičů, jako u něj o tom rozhodla jedna strašně nešťastná vteřina … 

Moc bych si přála, aby to, co Bludička napsala srdcem … aby to tak bylo … aby tu s nimi jejich táta pořád byl. Aby foukal rozbitá kolena a třeba skrz ptáčka na plotě se díval a byl v úžasu, jak šikovný děti jsou … a byl s nimi, až budou potřebovat … strašně moc bych jim to, bych si to, přála … 

.............­........... 

Pro Matýska od Bludičky

Chvilka jen ztracená

rozhodla bez ptaní

Já musím odejít

však láskou jsme spoutaní

.............­...........

Nikdy tě nenechám

ztratit se v samotě

jsem kapka dešťová

i ptáček na plotě

.............­........... 

láska se neztratí

láska tak veliká

v životě

ve smrti

srdcí se dotýká

.............­........... 

Odřená kolena

větrem ti pofoukám

nikdo mě nespatří

když beru tě do dlaní

jsem tu 

i nejsem tu

láskou jsme spoutaní

.............­........... 

v radosti

v bolesti

u Tebe

i sama

.............­........... 

Kapka tě pohladí

ve vlasech

po tváři

ptáček Ti zazpívá

a duha zazáří

Matýsku neboj se

s tebou jsem

máma

Jak zmínila Radka v komentáři pod článkem o Zlatu – tak i u mě fyzická práce spustí něco jako duševní očistu :)

Po třech dnech, kdy jsem nedala moc odpočinout svým znovunalezeným svalům, jsem se dnes dopřemýšlela k tomu, že :

- ještě několik měsíců podobných zážitků a situací, a bojím se, že zjistím, že mužskýho k svýmu životu už nepotřebuju

- že tohle rozhodně nechci a strašně se mi stýská po tom, že někdo otevře dveře, přivítá se s dětmi, se mnou a bude doma … a rád

- že nebudu řešit postup rekonstrukcí a na co nezapomenout, nebudu tu běhat s metrem, ale budu zase fotit dobroty a těšit se na to, jak dětem i jemu chutná …

-  nechci být chlapem, chybí mi moje ženská role, která je poslední dobou hodně ušlápnutá

- že se dočkám, jen to chce čas, asi hodně času, ale vím, že to tak chci a že to zase budeme mít

- vím, že to může někomu připadat brzo, tyhle úvahy, ale já si neporučím. Jsem to já. Neznamená to, že jsem Mildu nemilovala a nemiluju. Ale on už si nikdy naše dveře neodemkne …

- vím, že už mi nikdy pusa ve dveřích nepřijde obyčejná 

- závidím vám, kdo máte někoho, kdo se k vám rád vrací, závidím a moc přeju … 

- myslím, že je na čase si odpočnout a tak se moc těším na páteční divadlo v Praze, kam jedu s kamarádkama (na Zachaaaa!!!!:))) a tak vůbec, naučila jsem se odměňovat

- a konec přemýšlení, jdu spát ;)

Říkali jsme jim … nevěsty…

 ............­............

Když bílé větve nakláněly

stydlivě trošku na stranu

oparem studu zahaleny

v květnu a spíše po ránu …

.............­...........

Ty bílé šaty jenom pár dní

a pak je drze shodily

do zelené se obalily

k červnu se více hodily.

.............­...........

Pak červencové slunce vlíplo

do plodů žhavé polibky

a tvoje ruce trhaly je

do dlaní jak do kolíbky

.............­...........

Červené až skoro temně rudé

sladké až skoro k závrati …

a jedli jsme je spolu v trávě

…  nic se už zpátky nevrátí …

.............­...........

Tvé místo je teď v jejich stínu

kolikrát jsi v něm tiše stál …

teď bílé květy zpívají ti

žes to tu miloval …

Nedávno u mě seděla jedna kamarádka.

Je to moc milá holka. Mám jí ráda. Moc hezky se s ní povídá, i když se nevídáme  často.

Je věřící a po chvíli hovor sklouznul k tomu, co je po smrti.

Já ateistka jsem jí dávala různé otázky a ona na ně různě odpovídala – jednu její odpověď sem musím napsat.

Hodně se mi honilo hlavou, až jednou … potkám někoho dalšího, budu s ním, budu ho milovat – jak v případě, že je život po smrti, že se podle mě čistě hypoteticky někdy s Mildou zase setkám, podle zvyklostí věřících i nevěřících se říká, že „v nebi“ – jak to obhájím?

Jak může proběhnout takové setkání, jak mi bude, jak se budu cítit, budu se stydět? Že jsem byla Mildovi „nevěrná“,  že jsem nevydržela žít sama?  Jak mě přivítá? Obejme mě? A jak bude reagovat na něj? Neřešila jsem, v jakém pořadí přijdeme do nebe my dva za Mildou, ale až tam prostě budem všichni tři. 

Kamarádka mi vyrazila dech.

Řekla:

"Až jednou se i ty a tvůj budoucí partner octnete v nebi, až se potkáte s Mildou a vy se s ním potkáte, první, koho on přivítá a obejme, nebudeš ty.

On se nejdřív přivítá s ním. Jeho obejme. Protože  on byl ten, kdo ho zastoupil, když Milda už s tebou být nemohl. On se o tebe postaral. Tebe miloval. A ty jeho. 

O tom je boží láska."

… pro tohle bych chtěla věřit … 

… a vidím sebe.

Právě odjel veterinář s kolegou – a nějak padla řeč na to, že mi s něčím kolem nemocné ovečky má pomoct manžel. 

Když nás někdo nezná, nepředpokládá, že v tom otlučeném domě na cihlu, se třemi psy, s dvěma kočičíma dámama a malým stádem ovcí, v tom domě, ze kterého jsou slyšet dětské hlásky (opravdu je při otevření dveří nejde přeslechnout a mám obavy, že bývají slyšet i ven přes zdi domu) – žiju sama.

Většinou mě jen tak něco nerozhodí.

Dneska mě to rozhodilo.

Když veterinář odjel, stála jsem u okna a brečela. Dívala jsem se na louku a dívala jsem se na Aničku. Jak leží nemocná na písku, ze slámy se odvalila, prostě na ní nechce být – jak se nemůže postavit na nohy, jak je bolavá … věřím, že na těle i na duši …  jako já.

Obě nás potkalo něco, co jsme nepředpokládaly.  Ona čekala jehňátka a nemá nic. Vlastně má – vleklý zánět dělohy a skříplý nerv tak, že nemůže chodit. 

Já jsem měla úplnou rodinu, muže … měla jsem i v těžkých chvílích oporu, měla jsem komu všechno říct, komu se vybrečet, měla jsem koho držet za ruku. Měla jsem se s kým smát, měla jsem s kým být. 

Nemám nic. Vlastně mám.

Mám celé dny zaplněné prací kolem někoho, když ne kolem dětí, tak kolem zvířat, domu a zahrady.

Mám bolavou duši a žádnou náruč, do které bych se mohla schoulit.

Ležím unaveně v písku jako ta ovečka a dívám se po ostatních, co mají své rodiny, své muže … a říkám si, jestli vůbec ví, co mají, jak moc toho mají …  i když třeba spolu někdy promluví jen pár slov, i když na sebe nemají moc času, protože je taková doba ? … ale můžou. 

Jestlipak ty ovčí mámy, kolem kterých skotačí jejich děti, ví … 

Nebo musíme nejdřív něco ztratit, abychom si toho vážili?

V noci, když jsem šla zahradou zpátky domů po tom nepovedeném porodu naší ovečky, jsem ti nadávala.

Klidně to tu přiznám.

I když racionálně vím, že bys mě tu samotnou nenechal.

Na rození i umírání. Na naše děti. Na starost o celej dům i zahradu. Na život sám.

Vím, že to nebyla tvá vůle, ale prostě to tak je. Kdo co chtěl nebo nechtěl, kdo za to může … to je teď jedno.

Fakt je, že když se raduju, kromě dětí tu není nikdo jiný, koho obejmout. 

Fakt je, že když pláču, před dětmi se schovávám a rameno, kam bych mohla zabořit mokrý nos, tu není.

Někdy zvednu hlavu a mluvím k tobě kamsi nahoru, divný …

Někdy si sednu na lavičku a povídám si s tebou na místě, kde leží tvůj popel … ještě divnější.

Tak ti píšu dopis.

Neměl jsi nás tu nechat !!!

Je to strašně těžký !!!

Já vím, že chybíš i dalším lidem, tolik lidí tě mělo rádo – ale nám tady chybíš každý den! Každou pitomou minutu po čtvrté odpoledne, kdy už jsi býval doma. Každý víkend, každý večer … nejsi tu …

O víkendu, když tu byl Lucčin tatínek a já jsem vařila dopoledne oběd… zvuk pily ze zahrady tolik lákal si přehrát iluzi, že je všechno jako dřív. Že to ty jsi tam venku a kolem poledne se ozve klíč v zámku a objevíš se ve dveřích … Bylo to jak když do mých včera rozedřených dlaní sypeš sůl. Čas nejde vrátit. Nic nejde vrátit.

Strašně se mi stýská …