Klárčin blog

Nedávno se na nádraží v Blansku stala strašná tragédie.

Třiadvacetiletou maminku malého chlapečka srazil vlak. Zabil vlak. Proběhlo to v médiích a spoustu lidí mělo potřebu se k tomu vyjádřit a bylo dost ošklivé číst ty různé spekulace a dohady… jako by to nejvíc nejhorší nebyl prostě ten strašný fakt, že malý Matýsek už nikdy mámu neuvidí …

Chtěla bych sem dát jednu básničku pro Matýska … Od Bludičky (Elišky, maminky čtyř dětí), kamarádky z BC, která i mě i Klárce napsala několik krásných básní.

Tahle, i když nebyla určená nám, mě strašně zasáhla.

Je to básnička pro Matýska, na kterého si vzpomenu každý den …

A některá slova, pocity – vnímám přeneseně na své děti. Protože jako Matýsek už nemají jednoho z rodičů, jako u něj o tom rozhodla jedna strašně nešťastná vteřina … 

Moc bych si přála, aby to, co Bludička napsala srdcem … aby to tak bylo … aby tu s nimi jejich táta pořád byl. Aby foukal rozbitá kolena a třeba skrz ptáčka na plotě se díval a byl v úžasu, jak šikovný děti jsou … a byl s nimi, až budou potřebovat … strašně moc bych jim to, bych si to, přála … 

.............­........... 

Pro Matýska od Bludičky

Chvilka jen ztracená

rozhodla bez ptaní

Já musím odejít

však láskou jsme spoutaní

.............­...........

Nikdy tě nenechám

ztratit se v samotě

jsem kapka dešťová

i ptáček na plotě

.............­........... 

láska se neztratí

láska tak veliká

v životě

ve smrti

srdcí se dotýká

.............­........... 

Odřená kolena

větrem ti pofoukám

nikdo mě nespatří

když beru tě do dlaní

jsem tu 

i nejsem tu

láskou jsme spoutaní

.............­........... 

v radosti

v bolesti

u Tebe

i sama

.............­........... 

Kapka tě pohladí

ve vlasech

po tváři

ptáček Ti zazpívá

a duha zazáří

Matýsku neboj se

s tebou jsem

máma

Jak zmínila Radka v komentáři pod článkem o Zlatu – tak i u mě fyzická práce spustí něco jako duševní očistu :)

Po třech dnech, kdy jsem nedala moc odpočinout svým znovunalezeným svalům, jsem se dnes dopřemýšlela k tomu, že :

- ještě několik měsíců podobných zážitků a situací, a bojím se, že zjistím, že mužskýho k svýmu životu už nepotřebuju

- že tohle rozhodně nechci a strašně se mi stýská po tom, že někdo otevře dveře, přivítá se s dětmi, se mnou a bude doma … a rád

- že nebudu řešit postup rekonstrukcí a na co nezapomenout, nebudu tu běhat s metrem, ale budu zase fotit dobroty a těšit se na to, jak dětem i jemu chutná …

-  nechci být chlapem, chybí mi moje ženská role, která je poslední dobou hodně ušlápnutá

- že se dočkám, jen to chce čas, asi hodně času, ale vím, že to tak chci a že to zase budeme mít

- vím, že to může někomu připadat brzo, tyhle úvahy, ale já si neporučím. Jsem to já. Neznamená to, že jsem Mildu nemilovala a nemiluju. Ale on už si nikdy naše dveře neodemkne …

- vím, že už mi nikdy pusa ve dveřích nepřijde obyčejná 

- závidím vám, kdo máte někoho, kdo se k vám rád vrací, závidím a moc přeju … 

- myslím, že je na čase si odpočnout a tak se moc těším na páteční divadlo v Praze, kam jedu s kamarádkama (na Zachaaaa!!!!:))) a tak vůbec, naučila jsem se odměňovat

- a konec přemýšlení, jdu spát ;)

Říkali jsme jim … nevěsty…

 ............­............

Když bílé větve nakláněly

stydlivě trošku na stranu

oparem studu zahaleny

v květnu a spíše po ránu …

.............­...........

Ty bílé šaty jenom pár dní

a pak je drze shodily

do zelené se obalily

k červnu se více hodily.

.............­...........

Pak červencové slunce vlíplo

do plodů žhavé polibky

a tvoje ruce trhaly je

do dlaní jak do kolíbky

.............­...........

Červené až skoro temně rudé

sladké až skoro k závrati …

a jedli jsme je spolu v trávě

…  nic se už zpátky nevrátí …

.............­...........

Tvé místo je teď v jejich stínu

kolikrát jsi v něm tiše stál …

teď bílé květy zpívají ti

žes to tu miloval …

Nedávno u mě seděla jedna kamarádka.

Je to moc milá holka. Mám jí ráda. Moc hezky se s ní povídá, i když se nevídáme  často.

Je věřící a po chvíli hovor sklouznul k tomu, co je po smrti.

Já ateistka jsem jí dávala různé otázky a ona na ně různě odpovídala – jednu její odpověď sem musím napsat.

Hodně se mi honilo hlavou, až jednou … potkám někoho dalšího, budu s ním, budu ho milovat – jak v případě, že je život po smrti, že se podle mě čistě hypoteticky někdy s Mildou zase setkám, podle zvyklostí věřících i nevěřících se říká, že „v nebi“ – jak to obhájím?

Jak může proběhnout takové setkání, jak mi bude, jak se budu cítit, budu se stydět? Že jsem byla Mildovi „nevěrná“,  že jsem nevydržela žít sama?  Jak mě přivítá? Obejme mě? A jak bude reagovat na něj? Neřešila jsem, v jakém pořadí přijdeme do nebe my dva za Mildou, ale až tam prostě budem všichni tři. 

Kamarádka mi vyrazila dech.

Řekla:

"Až jednou se i ty a tvůj budoucí partner octnete v nebi, až se potkáte s Mildou a vy se s ním potkáte, první, koho on přivítá a obejme, nebudeš ty.

On se nejdřív přivítá s ním. Jeho obejme. Protože  on byl ten, kdo ho zastoupil, když Milda už s tebou být nemohl. On se o tebe postaral. Tebe miloval. A ty jeho. 

O tom je boží láska."

… pro tohle bych chtěla věřit … 

… a vidím sebe.

Právě odjel veterinář s kolegou – a nějak padla řeč na to, že mi s něčím kolem nemocné ovečky má pomoct manžel. 

Když nás někdo nezná, nepředpokládá, že v tom otlučeném domě na cihlu, se třemi psy, s dvěma kočičíma dámama a malým stádem ovcí, v tom domě, ze kterého jsou slyšet dětské hlásky (opravdu je při otevření dveří nejde přeslechnout a mám obavy, že bývají slyšet i ven přes zdi domu) – žiju sama.

Většinou mě jen tak něco nerozhodí.

Dneska mě to rozhodilo.

Když veterinář odjel, stála jsem u okna a brečela. Dívala jsem se na louku a dívala jsem se na Aničku. Jak leží nemocná na písku, ze slámy se odvalila, prostě na ní nechce být – jak se nemůže postavit na nohy, jak je bolavá … věřím, že na těle i na duši …  jako já.

Obě nás potkalo něco, co jsme nepředpokládaly.  Ona čekala jehňátka a nemá nic. Vlastně má – vleklý zánět dělohy a skříplý nerv tak, že nemůže chodit. 

Já jsem měla úplnou rodinu, muže … měla jsem i v těžkých chvílích oporu, měla jsem komu všechno říct, komu se vybrečet, měla jsem koho držet za ruku. Měla jsem se s kým smát, měla jsem s kým být. 

Nemám nic. Vlastně mám.

Mám celé dny zaplněné prací kolem někoho, když ne kolem dětí, tak kolem zvířat, domu a zahrady.

Mám bolavou duši a žádnou náruč, do které bych se mohla schoulit.

Ležím unaveně v písku jako ta ovečka a dívám se po ostatních, co mají své rodiny, své muže … a říkám si, jestli vůbec ví, co mají, jak moc toho mají …  i když třeba spolu někdy promluví jen pár slov, i když na sebe nemají moc času, protože je taková doba ? … ale můžou. 

Jestlipak ty ovčí mámy, kolem kterých skotačí jejich děti, ví … 

Nebo musíme nejdřív něco ztratit, abychom si toho vážili?

V noci, když jsem šla zahradou zpátky domů po tom nepovedeném porodu naší ovečky, jsem ti nadávala.

Klidně to tu přiznám.

I když racionálně vím, že bys mě tu samotnou nenechal.

Na rození i umírání. Na naše děti. Na starost o celej dům i zahradu. Na život sám.

Vím, že to nebyla tvá vůle, ale prostě to tak je. Kdo co chtěl nebo nechtěl, kdo za to může … to je teď jedno.

Fakt je, že když se raduju, kromě dětí tu není nikdo jiný, koho obejmout. 

Fakt je, že když pláču, před dětmi se schovávám a rameno, kam bych mohla zabořit mokrý nos, tu není.

Někdy zvednu hlavu a mluvím k tobě kamsi nahoru, divný …

Někdy si sednu na lavičku a povídám si s tebou na místě, kde leží tvůj popel … ještě divnější.

Tak ti píšu dopis.

Neměl jsi nás tu nechat !!!

Je to strašně těžký !!!

Já vím, že chybíš i dalším lidem, tolik lidí tě mělo rádo – ale nám tady chybíš každý den! Každou pitomou minutu po čtvrté odpoledne, kdy už jsi býval doma. Každý víkend, každý večer … nejsi tu …

O víkendu, když tu byl Lucčin tatínek a já jsem vařila dopoledne oběd… zvuk pily ze zahrady tolik lákal si přehrát iluzi, že je všechno jako dřív. Že to ty jsi tam venku a kolem poledne se ozve klíč v zámku a objevíš se ve dveřích … Bylo to jak když do mých včera rozedřených dlaní sypeš sůl. Čas nejde vrátit. Nic nejde vrátit.

Strašně se mi stýská …

Na první věty nejmenšího

na jeho vzdor i smích

a na otázky nejstaršího

a velkou hlavu z nich

.............­.............­...........

Na princeznovské štěbetání

na všechno možný vyptávání

I noční souhru ohně s tmou

na stíny, co se neuhnou …

.............­.............­...........

Na všechno co se kolem děje

na všechny hory beznaděje

na radosti i  pomazlení

tu jeden chybí, už tu není

.............­.............­...........

Někdy mám pocit, že mě srazí

před pravdou jsme jak v ráji nazí

akorát peklem spíš se zdá

tahle prapodivná hra …

Tak jsem si zalistovala na blogu, jen tak náhodně do prosince předloňského roku – a tam jsem pátého prosince našla TUHLE BÁSNIČKU, věno­vanou Mildovi k osmému výročí seznámení.  

Netušila jsem, že přesně za rok tři dny zpátky bude mít pohřeb … že už mu žádnou básničku k výročí nikdy nenapíšu.

Sama ještě skoro dítě

když do rukou dali mi tě

Sama skoro nedospělá

otupělá bolestí,

ale tolik jsem tě chtěla.

.............­............ 

Milovala od začátku

jako mámy od počátků

a od první vteřiny

dala všechno za tvůj pohled

za výdech tvůj jediný. 

.............­............ 

Na světě to takhle chodí

mámy svoje děti rodí

neznám krásnějšího nic

bez dětí bych v zlatě, zámku

byla holka z Nemanic.

.............­............ 

Děkuju ti, za tvou duši

je krásná víš? 

Moc ti sluší.

V šestnácti jsi dospělejší

než já v ten lednový den

kdy se spojil tvůj první pláč

a můj poslední sten.

Prostě mě mrazí – nedá se to jinak říct…  Před rokem jsem Lucce napsala básničku. 

S jejím dovolením se o ní teď podělím. 

Jak to Lucka řekla: Začarovaný kruh ? …

 ............­...........

Jedna ruka nezatleská

s jedním křídlem nevzlétneš

včera není, je jen dneska

smutkem sílu nenajdeš

.............­..........

Tvoji bolest cítím jako

byla by mou bolestí

objímám tě, hladím tiše

sbal co zbývá, do pěstí…

.............­..........

Máš tu moc a máš ji v sobě

vypálené znamení

tři plus jeden patří k tobě

na tom se nic nemění.