Klárka - naše sluníčko

Včera, ještě než jsme vůbec tušili, že zbytek rodiny až na Zuzku lehne – jsme si užívali na výstavě v plzeňské Škodovce – v Techmánii.

Davídek s Klárkou tam byli už jednou s tátou. Co si matně pamatuju, on nijak nadšený nebyl, asi že tomu děti moc nerozuměly – musela bych pohledat tady na blogu.

Ale včera teda kluci nadšení byli a Missorčata také :)

Péťa by si to prý také bývala byla užila, kdyby tam byla bez dětí:)

Já jsem si užívala, že kluci lítali sem a tam a moc mě nepotřebovali, exponátům až na dřevěné kostky jsem nerozuměla, jsem absolutně netechnický typ. Ale když pán u takový tý koule, co když na ní sáhnete vám vstávaj vlasy (hrůzou??? z tolika Voltů?:))) dával takové ty otázky z fyziky (o napětí a tak), tak jsem se docela chytala, až jsem se divila (a samozřejmě jak za starých časů základní školní docházky jsem vykřikovala a rušila:))) 

Takže tady jsou fotky ze suprového dopoledne a když tu tak občas někdo křičí, že já sem svou fotku nedávám, tak na jedné i jsem (jen jako odraz a držím v ruce foťák, tak schválně:)))

PS: Klukům je už líp, maličko i večeřeli, pijí dost. Já měla krizi v noci, ale snad už to bude lepší. U Klárky byla Zuzi, koupala jí a prý je absolutně v pohodě, kašel ještě má, ale jinak se jí daří dobře:) 

Dnešní den je jak malovaný, ani se nedá na tu znovunabytou sněhovou nadílku zlobit.

Kočka si hřeje kožíšek v koši čekajícím na dříví, sluníčko se opírá do sněhových čepic a já se neromanticky štrachám v holinách a vaťáku pro hrablo. Váhám, jestli si vzít rukavice, ale nakonec si je radši beru. 

Pak se jdu podívat na ovečky, a všímám si, že OvceKlárka, ta nejmenší ze suffolků, se nám pěkně vyboulila – takže i ta čeká jehňátko, ale tipuju tak o měsíc dýl, než holky před ní. Jinak by mě zajímalo, kdy se to první ovčí mimino narodí, podle mě už přenášejí, to jinak není možný :)))

Odpoledne jedu do nemocnice za Klárkou, tak  je rovnou obstarám, bečí překvapením, že takhle brzy ráno oves ještě nedostali, nicméně nepohrdnou.  

Nádherné ladovské ráno:) Všude ticho, slyšet je jen zpěv kosů, překvapených, že na hnízdění ještě není čas. Sníh se pod paprsky slunce krásně třpytí a tam kde neproběhly žádné psí tlapky, se bíle vlní a působí až sterilně čistě.

Po hodině práce kolem domu se vracím domů, kluci zlatí, Zuzka je hlídá z postele:)) Kája už začíná odkašlávat, tak snad bude v pořádku. David, ač na atb, vypadá zdravě jako nikdy.

Volám do nemocnice, beruška nepláče, naopak prý štěbetá a jestli by jí prý  maminka nemohla přivézt vozíček:) Takže  k lehátku, co beru odpoledne, vezmu i vozík, je parádní, že tam na něm může jezdit – má výhodu oproti chodícím dětem, ty z postýlek až na výjimky nesmí. Tomu říkám integrace :))

Horečku ještě má, zahleněná je hodně, víc se dozvím na návštěvě. Jsem ráda, že odloučení snáší podle všeho statečně. Odpoledne zkusím nafotit, jak to tam vypadá, protože jsem si jistá, že je to velkou měrou tím, jak je ten pokoj úzpůsobený a pak samozřejmě přístupem sestřiček, ty jsou tam prostě zlaté (a paní doktorky taky:) ).

A já? Já se na rovinu přiznám, že teprve když tu ta naše princezna není, tak vidím, kolik péče potřebuje. Myslím, i když je zdravá, to nepočítám, když inhalujeme a je jen mírně nastydlá. Kluci jsou samostatní, co potřebujou si vezmou, dojdou, doběhnou – mám teď tolik času … je to divný. S Klárkou je člověk vlastně pořád ve střehu, pořád něco upravuje, nějak jí štěluje, něco jí podává … žijeme s tím každý den a rádi, to není o tom. Jen že pak když tu chvilku není, tak stíhám daleko víc věcí a i té energie je víc. 

Což vůbec není o tom, že bychom si to tu bez ní nějak užívali. Stýská se nám (i když David teda lakonicky dnešní noc ohodnotil, že se pořádně vyspal – Klárka ho v noci požadavky na přetáčení občas vzbudí a Zuzka ho jednou viděla, jak u ní stál a pomáhal jí, dokonce jí otočil deku … je to brouček …), chybí nám a těšíme se, až se nám zdravá vrátí domů. Jen prostě takové smutné konstatování, že běžně člověk nevnímá, co všechno s ní dělá navíc oproti zdravým dětem, ale ono je toho prostě hodně. A když tu teď není – ne, nedovedu si vůbec představit mít jen ty malé zdravé kluky …

Hezkou neděli všem:)

Klárka je v nemocnici, nechali si jí tam.

A mně je smutno.  Protože je tam sama. Protože plakala, když jí brali krev, protože jí není dobře, není s námi.

Ulevilo se mi. Vím, že když nepije, je to průšvih. Vím, že když kašle a je zahleněná, umí jí v  nemocnici pomoct líp než já. Navíc jí k odpoledni začala dost stoupat teplota. Když přičtu toho pneumokoka, nebylo proč váhat. 

A tak se to ve mně střídá a je to docela dobrá schýza.

Vy máte strašnou smůlu v životě, ženská …

Tak tohle mi dneska řekla jedna sousedka, když jsem šla z nákupu z našeho konzumu. Děti doma, všichni marůdci – Zuzce se pomalu ani nechtělo vstávat, když viděla to bílé nadělení. Tak jsem čapla batoh a obětovala jsem se ;) 

Nějak mi to nevadilo. Vím, že jaro přijde, takže nějaké poslední výkřiky Zimy mě nemůžou rozhodit. Navíc sníh zase milosrdně přikryl na zahradě, co jsem měla naplánováno uklízet, takže skoro nic nemusím ;) 

Je to asi o úhlu pohledu. 

A o něm je i ten výrok oné sousedky z návsi.

Vy máte strašnou smůlu v životě, ženská …

Hrabala sníh a já jsem se s ní zrovna chystala zalaškovat, jestli nechce přijít s tím hrablem i k nám. Po téhle větě jsem na ní chvíli koukala a nevěděla co říct.

Protože já to tak necítím.

Určitě se mi, nám staly věci, které jsme zažít nechtěli. Kdyby šel vrátit čas, tak … kdo ví, co by bylo. Má smysl nad tím takhle přemýšlet?

Nepřipadám si jako strašná smolařka, co potřebuje litovat. Ani moje děti nejsou chudáci, ani Klárka není chudinka (častý koment neznámých při pohledu na ní třeba v obchodě).

Vím, že už po vsi nechodím s hlavou sklopenou jako prvních pár týdnů.

Vím, že můj úsměv přivádí lidi do chvilkových rozpaků, než se taky usmějou (a asi si i trošku oddechnou).

Vím, že vedle smůly mám taky ohromný štěstí.

Ve svých dětech, v lidech kolem sebe …

Když se moji rodiče spolu ještě jako studenti, možná zbrkle, možná rozvážně milovali (tenkrát na přelomu zimy let 1972 a 73) – určitě netušili, že zrovna vyšla šťastná hvězda.

Moje hvězda.

A já nedovolím, aby se osudu podařilo jí ubrat na jasu. Možná občas její záře potemní, možná je někdy těžké odehnat mraky a poslední měsíce jen stěží bliká.

Hvězdy samy o sobě nesvítí, jen světlo odráží. Záleží na zdroji. A mně se slunce ze života neztratí. To slunce, které mi dodává sílu, je totiž všude kolem mě.  

Já v podstatě jen beru.

A pak jen vysílám.

A ve strašnou smůlu nevěřím.

V minulém článku jsem použila termín VYPO, ale použila jsem ho špatně – v hlavě jsem měla jakýsi rozhovor s manželským poradcem panem Šmolkou a ten používal ustálené termíny zkratek, které jsou důležité pro ženy a muže v partnerství, manželství. 

Protože je ráno, děti ještě spí, já už topím a mám čas ;), tak jsem si zagooglila a podělím se, asi už to někteří z vás slyšeli, ale je to fakt zajímavý si připomenout:)

Jde vlastně o očekávání, které mají ženy od mužů a muži od žen. Na nás s Mildou to tedy dá se říct, platilo hodně – asi jsou nějaké výjimky, ale v součtu mi přijde, že v těch zkratkách je hodně moudra :)

Muži prý očekávají od manželství: OSTA, NESTA, SEZA a UU. Ženy zase POPO, DUPO, VYPO  a VYCE.  

Co očekávají muži:

OSTA – obdiv stále. Pro muže jedno z nejsilnějších vztahových afrodiziak. Žena moudrá se snaží svého drahého přistihnout při něčem, zač by jej bylo možné pochválit, ocenit, obdivovat.  Dobře ví, jak hrozí, že by se mohla objevit nějaká jiná, který by jej obdivovala třeba jen za to, jak pravidelně dýchá.

NESTA – nezatěžovat starostmi. Muž za „starost“ považuje jakýkoliv obecně formulovaný stesk („s tím bydlením je třeba něco udělat“). Pak je lepší dát mu pár alternatvi řešení, ať si vybere.

SEZA – sex, kdy se mu zachce. Což je sice trochu nadsázka, ale v mužích jen málokdy přetrvává romantizovaný přístup k sexu a jen těžko přijímají sex „zásluhový“ (až umyješ nádobí, vyluxuješ … pak možná).

UU – uvařeno, uklizeno. Zde muž ještě nejsnáze ze svých představ sleví. Zvlášť pokud jsou ty předchozí naplněny. Občasné UU jej ale také potěší.

Co očekávají ženy: 

POPO – posedět a popovídat. Těžko bychom hledali ženu, která je ve vztahu komunikačně nasycena. Muž prý pronese za den asi dva, žena sedm tisíc slov. Muž je vyplácá v práci a s kamarády a doma jej pak čeká komunikačně vyprahlá „sedmitisícov­ka“ ;)

DUPO – duševní porozumění. Představuje hlavně respekt vůči tomu, jak se žena cítí, co  prožívá. Muž by měl brát její pocity vážně. Muž – trouba (odhadem tak 93,6 % všech) však hledá především řešení a je s to ženě její pocity rozmlouvat. Za výrok „nemáš důvod být smutná“ – by se snad mělo věšet.

VYPO – vycítit, co žena potřebuje. Důležité, leč těžké. Žena by měla alespoň naznačit. Pokud se však muž – barbar nenaučí ani z opakované zkušenosti, pak riskuje, že jen stěží  bude mít vedle sebe spokojenou ženu.

VYCE – vyjadřovat lásku celým životem. Žena potřebuje cítit, že muž pro ni alespoň někdy dělá  něco nejen proto, že je to třeba, ale i proto, že jí má rád.

Mně to přijde geniální :)  

Protože vaše nabídky osobní pomoci se množí, tak jsem si řekla, že vám odpovím.

Já si toho moc vážím, opravdu … ale víte, ono to dost dobře nejde. 

Asi je nejlepší psát na rovinu, tak napíšu na rovinu:)

Za prvé i když píšu veřejně náš blog, tak jsem v podstatě osoba, která si hodně hlídá takové to soukromí – to osobní soukromí. Vím, že to asi vypadá legračně, v kontextu s blogem, nakukuje vás k nám denně tolik – a já pak napíšu tohle.

Jenže to je prostě něco jiného.

Dost se bojím, že mě nepochopíte, ale věřte mi – opravdu si cením podaných rukou, připravených tuhle něco odvozit, tuhle poklidit … ale já nevyužívám ani zdaleka nabídek lidí odtud ze vsi nebo blízkých příbuzných. Nedokážu to asi pořádně vysvětlit a tak si klidně řekněte, že ať si pak nestěžuju.

No jo no, ale kde jinde bych si mohla sem tam povzdychnout, než tady … někdy to prostě udělám a nechci řešení – znáte to, přijde vám muž z práce, a vy mu říkáte, co jste za den udělali a že jste unavení a tak … a jste rádi, že vás vyslechne. Jakmile začne navrhovat možná řešení, jak si ulevit (paní na úklid, já nevím co teď zrovna vymyslet), tak ho zarazíte, že tohle slyšet nechcete, že se chcete jen VYPO – vypovídat :)  Nejde o to, najít řešení, ale prostě vypustit páru z toho dne.

Tak to vnímám také. Jenže já to tu nemám komu říct. Nemůžu přece dětem říkat, že jsem z nich unavená. Nemůžu na ně valit své pocity. Tak to píšu sem, chvíli po vypsání se mi uleví – a vy jste pak tak hodní, že navrhujete brigády a tak:)

Navíc mě vlastně snad ani ta práce nevadí – jako bych spíš uvítala pohlídat děti – ale to zase nespraví víkend s vlastně neznámými lidmi. David je introvert, jen tak k sobě nikoho nepustí, Klárka – tam si prostě kolikrát netroufají ani kamarádky, co nás znají a ví … a Kája je prcek. Momentálně se silnou závislostí na mamince.

Takže tady je řešení jen to, že tu třeba budou babičky anebo že si zvyknou na tu hlídací kamarádku, kterou mám v plánu od příštího týdne sem tam tady mít.

Nejvíc jsem unavená právě z toho plánování. Kdy, co, jak – co s dětma, když spí, a jsem na zahradě, tak celou dobu jsem stejně s myšlenkama u nich, s nima se nic dělat nedá. Klárce vozík po zahradě pořádně jak je to tam teď po zimě, nejezdí, to se musí vyřešit – navíc právě teď jsou nemocní.

Doufám, že se nikoho nedotknu. Pomáháte mi tím, že jste tady. Že mi sem píšete, že sem chodíte, že nám držíte palce. Že mě necháte VYPO :)

Ostatní se nějak zvládne. Už včera bylo líp – v to úterý, kdy jsem psala článek Domov, prostě bylo po delší době zase hůř. A ono ještě kolikrát bude. Nezastírám, že jsem i unavená z přípravy rekonstrukcí, sedím tu nad plány a čučím do toho, já nejsem typ, co ho baví vybírat dlaždičky, co si maluje plánky, jak to tu bude vypadat. Já tu chci žít v bezpečí, aby byla v pořádku elektřina, nepotřebuju žádný luxus, když podlaha, tak aby vydržela jezdění vozíku – mě by snad vyhovoval v tomhle komunismus:)) Jeden druh a máš to:)))

Neumím sama vybírat, ještě tak knížky. Ale když mi někdo řekne Vestavěná skříň, je mi špatně, kolik druhů je. Když truhlář ukázal vzorník dveří do sklepa, řekla jsem mu, ať to vybere podle parapetů a oken, co máme v domě – ani náhodou bych nepoznala na těch pidikousíčkách ve vzorkovníku, který je stejný.

Když jsme na to byli dva, tak to bylo jiné. I o tomhle byl ten článek. Navíc jsme si vždycky všechno tisíckrát rozmýšleli, až jsme nakonec zjistili, že tu věc nepotřebujeme:))) A třeba kamna vybíral Milda rok. Prostě tohle byla jeho práce. A jsme zase tam, kde jsme byli.

Takže ještě jednou, opravdu děkuju, ale víkendové brigády by nic neřešili. Navíc jsem ještě nenapsala, že kolem domu když už a není to odborná práce, si všechno dělám ráda sama – než bych to vysvětlila co chci a tak … takže mě už můžete rovnou poslat do háje :)) Já vím :)))        

Dnes je teda zvláštní den.

Ráno jsem byla doslova nabitá energií, to trvalo až do odpoledního spánku dětí.

Dřív – jsem odpočívala. A i na BC diskuzích jsem vždycky razila heslo: Spí ti dítě? Odpočívej taky:) Domácí práce a co bylo třeba kolem jsem vždycky zvládala při dětech, jejich spánek byl okamžik, kdy jsem si uvařila kafe a hodinu nejmíň prostě NIC nedělala.

Dneska?

Když spí, je to jediná doba, kdy můžu z domu a dohánět, co prostě nestíhám. Zuzi se vrací ze školy později, nedávno ještě byla tma (teď už to bude jen lepší) – a tak už několik týdnů, vlastně už několik měsíců místo odpočinku letím k ovcím, uklízím co je třeba na zahradě, teď jak slezl sníh, tak všechno, co milosrdně přikryl, dost nehezky odhlalil a že je tu práce.

Navíc se tak zase nahrnuly mírně katastrofické věci – spadlý hlavní elektrický kabel (máme obouchaný dům a kabel tu je prostě jen tak – já nevím proč, prostě tu tak visí a divně), voda, která se drží v jakémsi příkopu u domu, který Milda vyhloubil a měl s ním jistě nějaké plány, jenže – ten příkop je hned u zdi a sklepa, kde máme brambory a řepu. Navíc ta část domu je nepodřezaná – no nebudu se rozepisovat víc, ale co s tím mám dělat, netuším.

Mohla bych pokračovat, ale radši nebudu.

Náš dům mám hrozně ráda, místo, kde stojí… skály, potok, louky … celých skoro osm let tu žiju s tím, že není krásnějšího místa na světě.

Jenže já jsem unavená.

To co dřív zvládaly ruce mého muže, moje neumí.

Není důvod si to nepřiznat.

Jenže mnohem víc mě děsí, že tím, že odešel, něco se strašně moc změnilo.

Něco se stalo s naším domem.

Už se v něm necítím tak bezpečně, už není tím útočištěm, kterým byl. Když si něco vymyslí a já to nakonec zvládnu vyřešit, jasně, jsem pyšná, že jsem to zvládla, ale … je toho moc. Brečím tu, když to píšu, protože vůbec nevím, co s těmi pocity dál.

Třeba to budu zítra vnímat jinak. Ale dnes je mi smutno. Protože domov už není tím čím býval. Vždycky jsem si myslela, že náš dům je to podstatné, že jsme tu šťastní, protože jsme ho s láskou vybírali a narodili se nám do něj tři děti. 

Jenže domov byl Milda, já a děti. A teď jsem tu jen já a děti a je to čím dál těžší. Nevím … nevím, co bude dál. Nedovedu si představit přestěhovat se a žít v bytě, to prostě ne. 

Vím, že zítra budu zase spíš optimistka, vím, že si můžu říct o pomoc, vím, že na opravy mám a budu mít, ale … asi bych potřebovala nějak dobít. Nebo si přiznat, že jsem se v sobě zmýlila … ? 

Už jsem to tu jednou psala, v náznaku.

Přemýšlela jsem nad tím nedávno a dneska mi k napsání nakopnul článek o antidepresivech na Postižených dětech u Žlababy.

Každý den to cítím, každý den to zažívám. Než zemřel muž, bylo to tak intenzivní, ochromovalo mě to hrozně moc a noci byli nesnesitelné. I když mi hodně pomáhala rodina, vypovídání se jak Mildovi, tak tady na blogu, stejně mi pořád stál v patách.

Strach, strašně velký strach o Klárku. O každý den s ní, hra o čas, v podvědomí TO tam pořád bylo. 

Brečela jsem i při znělce Země Pohádek z DVD, když jsem jí převlíkala do nočního bodýčka (nemůže mít pyžámko, hodně se potí). 

Brečela jsem určitě desetkrát denně a v noci třeba i hodinu. Nikdo to nevěděl. Denního pláče jsem si kolikrát nevšimla ani já, dokud jsem nezjistila, že se mi chce smrkat nebo že si musím utřít oči, abych viděla.  

Přesto jsem třeba po minutě mohla zase fungovat, a v pohodě, určitě jsem tím dětem neubližovala, myslím, že si málokdo někdo něčeho všiml. Jen jsem potřebovala upustit ventil. Ten strach o ní, ten pocit, že máte holčičku, nejdřív dvouletou, pak tříletou, u které prostě nevíte, co bude dál – a pak si čtete prognozy a vidíte na jejím tělíčku známky toho, jak se nehýbá, bojíte se každého zakašlání … ten strach byl jako neviditelný nafukovací balonek v mé duši. Pomohlo jen upustit pláčem, tak nějak vevnitř se pro tu chviličku zhroutit, dovolit mu, aby mě ochromil, aby se vypustil a pak se zase mohlo jít dál do dalšího naplnění.

Pak zemřel Milda.

Když přešel největší šok, že mně … nám … umřel někdo úplně jiný, než o koho jsem se tolik bála, že prostě klidně osud udělá čáru, vyměří čas a nečekaně odejde ten, u koho byste to prostě nečekali – navíc vaše druhá polovička,  něco se ve mně zlomilo.

O Klárku se bojím pořád. Ale jinak.

Už nebrečím. 

To už musí být, abych brečela, to už musí být hodně silná emoce, aby mě to rozhodilo, aby se vůbec stalo, že ten balonek ve mně se začal nafukovat.

Přemýšlím, jestli jsem tak chladná nebo co se to stalo. Přemýšlím, jestli to není milosrdné otupění, abych mohla dál fungovat, když jsem na děti sama – i na Klárčinu nemoc a všechno co přijde. Přemýšlím, jestli to je dobře nebo jestli je to špatně. Já nevím.

Každopádně bez nafouknutého balonku se mi líp žije. I když ani dřív jsem nedělala mezi dětmi rozdíly, nikdy nebyla Klárka opečovávaná princezna na hrášku nebo jsem se aspoň podvědomě snažila, aby to tak nebylo – dneska vím, že už se do toho nemusím nutit, ani podvědomě, ani vědomě.

Kolikrát mě zarazí, proč se na nás lidi dívaj, proč se někdo zeptá, proč je na vozíčku, její nemoc se stala prostě naší součástí a já už neřeším, jak bude postupovat a co budeme dělat, až jí zeslábnou ručičky úplně a co až hlavička … Prostě nějak bude. 

Nějak bylo a nějak bude. 

Na co se trápit předem. Život nám ukázal, že všechno trápení se předem je nesmysl. Protože se klidně může stát něco horšího než se bojíte anebo se taky nemusí stát vůbec nic. 

Dnes ráno, když jsem byla ještě v županu zkontrolovat ovečky, jestli se nerodilo a vzduch voněl ránem a skorojarem – úplně jsem cítila radost ze života a z nového dne, který přišel. Nevím, jestli na jeho konci budu šťastná nebo ne, to vědět nemůžu. Jsem šťastná, že právě teď je fajn.

Přeju i vám krásný druhý březnový den – a jdu vykapat oči i tomu nejmenšímu, by asi byl zázrak, kdyby se to jemu vyhnulo, v té naší smečce ;)

.............­.............­.............­.............­.............­. 

PS: Článek a fotka, o kterých se mluví v komentářích : Za ruku … 

Asi nemusím říkat, proč jsem tak ráda, že už skoro dva roky mám tenhle blog … 

Dneska bylo od rána živo. Klárce se totiž včera rozjel parádní zánět spojivek.

Do rána ho chytil i Davídek a tak jsme Kájíka dali k babičce, Zuzka pokračovala do školy a  my k naší paní doktorce v Plzni.

Mj. aniž bych si nějak všimla, Davídkovi zjistila paní doktorka počínající zánět průdušek, takže stěry a uvidíme výsledky.  Dostali jsme recepty na kašel, na očička – a jeli jsme do Globusu vyzvednout léky.

Mmch Klárka je prostě neskutečně trpělivá. Včera večer měla oči tak zanícené, že je nemohla ani otevřít a tak jen trpělivě ležela, krásně poslouchala při utírání, je to prostě kočička … 

Odpoledne bylo hezky, vichr ustal, začalo svítit sluníčko. Prostě nádherný první březen:)

V Ovečkově se stále nic nového neděje, sníh pomalu slezl, tak jsem odvozila asi sedm koleček a musím říct, že s tím novým kolečkem to jde jako nic. Sice jsem si včera pohmoždila patu, tak mě každý krok trošku bolel (no běhat dneska nejdu, prý se to musí zaléčit gelem a klidem, a tak tři dny žádná zátěž, no sportem ku zdraví:))) A jak mi bolí stehna, to ani nezmiňuju, byla tu kamarádka na kafe a měla záchvat smíchu z pohledu na mé přemisťování (se to nějak rozleželo nebo co:))). 

Trošku jsem uklízela na zahradě, po zimě je to tam strašný. Naštěstí, to jsem tu ještě nepsala, jsem se domluvila s kamarádkou ze vsi a ta od příštího týdne k nám začne tak na 6–8 hodin týdně chodit a bude s dětma. Naučí se i manipulovat s Klárkou a já budu mít trošku víc času na zahradu a třeba taky na úřady ve městě, vůbec s dětma nestíhám nic vyřídit. 

Ona pomůže mě, já jí – děti jí znají a já si vyčistím hlavu a udělám kus práce, na kterou prostě nezbývá čas. O zahradu jsem se dřív moc nestarala, sekání těch dvou tisíc metrů obstarával vždycky Milda a to je jen zlomek toho, co se musí. Zuzka nemůže pořád hlídat, má toho i tak dost a musí se taky učit do školy. Navíc Aničky využijem třeba i my dvě velký holky a budem moct spolu třeba někdy večer někam vyjít – na to se moc těším :)  

Takže veskrze – pozitivní den. Děti se léčí, ovce nerodí, březnové sluníčko muselo potěšit snad každého:)  Já jen doufám, že zítra budu aspoň na pohled chodit normálně;)  

Mezi kamarádkama na BC nedávno proběhla zpráva o závodě v běhu – tuším půlmaratonu, prosvištělo mi to kolem uší jen tak náhodou, ale!!!

Letos teda určitě NE, ale příští rok jdu do toho!!:) Musí nás být tuším pět a každá musí uběhnout pěk kilometrů – letos už holky, co běhaj nebo maj fyzičku (což ani jedno nesplňuju:)) snad závodit budou. Příští rok určitě, protože jestli mám prožívat co dneska téměř každý den, tak i kdybych to měla v převlecích absolvovat sama,  nemůžu svou snahu spálit jen tak vniveč.

Cifka hodila info o tom, že v Tchibu maj prima boty a když jsem je tam včera uviděla, už byly moje:) Jsou fakt super, lehounké a prostě na běhání skvělý (na obchod Tchibo nedám dopustit, občas tam něco koupím dětem a ty věci vydrží 3× víc než ostatní). 

Cifka teda taky hodila jakési info o sportovní podprsence, ale docela by mi zajímalo, proč se sportovní podprsenky vyrábí na prsa, která držet nepotřebujou, těch tam měli teda asi milion – trošku se to vymyká logice, ale já se s tím smířím:))

Vybavená tedy jen sportovní obuví, starší bundou, kterou zapnu asi po třech letech (nedobrovolným zhubnutím po …), jsem se dobrovolně vydala ve čtvrt na šest na svou jarní pouť za fyzičkou.

Klárka je v tu dobu obvykle ve standeru, kluci si hrajou, Zuzi dozoruje jen tak jemně (jak já říkám, reaguje na řev nebo krev;), takže mám tu uklízet nebo vysedávat – zrak mi padl na boty a padlo rozhodnutí: Dneska začne trénink!!

Do kapsy mobil a napadlo mě, že budu běhat patnáct minut někam, tam se otočím a pak zpátky. A že si v té patnácté minutě vyfotím, kam jsem doběhla a třeba … časem …to bude dál a dál a dál a dál … že;)

Bydlíme na konci vsi, takže kolem pár domů projít musím, tak jsem se tvářila strašně nenápadně, aby náááhodou nikoho nenapadlo, že JÁ JDU BĚHAT!!! Nevím proč jsem si představovala chlámající se sousedy za záclonama :))

Za zatáčkou jsem ze zrychlené chůze přešla v běh. Po třetím kroku křeč do stehna. Po pátém do lýtka. Ty jo – to bolí!!!!!

No nebudu to protahovat, bylo to pěkný trápení. Střídala jsem rychlou chůzi s popobíháním, občas jsem si vzpomněla na nějaké blbiny, co jsme dělávali při těláku, takže jestli byl v lese nějaký myslivec nebo nedejbože někdo ze vsi, a viděl, jak se dole snaží podezřelá osoba kopnout se do zadku nebo švihat nohama dopředu, asi se dneska dobře nevyspí :)))

O dechu už nemluvím vůbec. Ten jsem ztratila docela. 

ALE!!!

Viděla jsem mokré louky a místo sněhu obrovské louže, které vtékaly do potůčku a ten si krásně bublal a jarně voněl …

Viděla jsem nádherný soumrak, až mi mrzelo, že mám jen foťák v mobilu – modrá přecházela v růžovou a do toho podvečerní paprsky sluníčka …

Viděla jsem, jak u cesty příkopy jen čekají, že v nich začne pučet nová tráva, že se keře třesou na nové zelené kabáty – je prostě poslední únorový den a zítra začíná první jarní měsíc:)

Ani bolavá pata ke konci mého hypervýkonu mi nezkazila náladu, ani kvičící dav doma – jaro je tu prostě cobydup a kdo si popoběhne, u toho možná bude dřív ;)

A tady je můj dnešní cíl (možná se mi zítra podaří ho vyfotit z druhé strany :) ) Kvalita mizerná, mobil nooo …