Klárčin blog

Prostě to tak je.

Máme doma prvňáčka.

Druhého po deseti letech.

Prvního z našich tří prťat.

Vstávat se tedy nikomu nechtělo.

Klárce vůbec.

Kájík dělal že neslyší a Dáda tedy nakonec vstal … zadkem napřed ;)

Zatímco Zuzi už byla ranním autobusem v Plzni a mířila do druháku stavebky, my jsme teprv čistili zoubky a rozlepovali očička :)

Pak už to šlo ráz naráz. 

Když jsem fotila tuhle fotku, poprvé jsem polykala slzy.

Klárka se zezdola ozvala: Maminko, ty pláčeš kvůli tátovi …

Ano.

Měl tu právě teď být … chvíli jsem se dívala k nebi, jestli neuvidím třeba … zase nějakou bránu. Nic … Nejhorší bylo, že jsem ho ani necítila. Měl by Dádu vidět. Měl by s ním jít za ruku … Měl by … 

Naštěstí jedno naše černé kotě se rozhodlo nás doprovodit a jeho odhánění a odrazování od cesty do školy, kde je i velká silnice,  rozptýlilo myšlenky a nějak ta naše sestava doklopýtala do Základní školy.

Abych zjistila, že první třída je až ve druhém patře.

Na nějaké smutnění už prostě nebyl v tu chvíli čas. Davídek vzal Káju za ruku a šli spolu přede mnou do schodů. Já za nimi funěla s vozíkem a Klárkou v náručí, musela jsem dávat pozor, abych jí nenaklonila nějak blbě. Kabelka s foťákem klouzala a já na polovině prvního schodiště cítila, že už víc spocená být nemůžu.

Do třídy jsem přišla už tak, že mě mohli ždímat. Přišli jsme jako poslední, takže … všichni samozřejmě čučeli. No … naše banda je k nepřehlídnutí i tak, natož teď.

Už mi to bylo jedno a do Klárčinného šátku jsem si utírala pot i brýle :)

Za pár minut i oči, protože … protože ta atmosféra vítání prvňáčků mě prostě dostala.

Dádovi jsem zapomněla sundat bundu, takže chvíli seděl jak přišel. 

Kájík byl hodný, Klárka si všechny prohlížela a Davídek byl vážný. 

Děti dostaly ve škole spoustu věcí, některé jsme ani nemuseli kupovat (máme dvoje desky na čísla a písmenka, zn. : daruji :) ), a pak je přivítal i pan starosta a pan ředitel. 

Paní učitelku má Davídek moc milou, fotit jsem jí nějak zapomněla. Ale pomohla mi s vozíkem dolů a povídala si s dětma a tím to má u mě navždycky dobrý, i když nám třeba někdy dá pětku ;)

Davídka jsem rovnou přihlásila do družiny a na obědy, byl to fofr. Zítra se učí dvě hodiny, vyučování začíná už v 7:30 (proč???) a pak si půjde rovnou hrát. Nejde to jinak, Klárku vezu do stacionáře a musím dosehnat nějaké věci do školy ještě. Ale Dáda je rád, je rád, že nemusí chodit po obědě s prckama spát :)) Paní družinářka vypadá taky moc hodná paní, tak si myslím, že se tam Davídkovi bude líbit.

No zmenežerovat to bude někdy fuška, Zuzce navíc už přišel rozvrh z její školy, takže nějaké vyzvedávání Dády z družiny nebo ze školy, to nepůjde.  Ale ono si to sedne. Když jsme to zvládli dnes, tak to zvládnem i jindy, s vozíkem už funět nahoru nikdy nebudu (leda kdyby byla nějaká besídka nebo tak).  

Prostě – máme školáčka a jemu se ve škole moc líbí :) Dáda je šikovnej kluk, chytrej, věřím, že s ním problémy nebudou a doufám, že na jeho otázky bude paní učitelka vědět odpovědi :) Věřím, že si najde ve třídě kamarády (skoro všechny zná ze školky) a že to prostě půjde dobře. 

Koťátko na nás čekalo ve křoví před školou, úlevně se  stulilo ke Klárce do vozíku :)

A tak jsme šli domů :)

Tak to byl náš první školní den – 1. září. Bylo smutno, bylo i veselo, doma se děti vrhly na tiramisu a Davídek se pořád chodí tulit. Teď si právě v jídelně na zemi rozložil všechno, co ve škole dostal a hraje si :) Musím mu jít vyklidit šuplíky, slíbila jsem mu, že v tatínkovo bývalé komodě budou čtyři jen jeho na školní věci :)

Máme doma dalšího školáka.

Tak pro Klárku byl velký den dnes.

Pro Davídka bude zítra – alespoň to máme trošku rozložené :)

Připravené měla v batůžku od Edit (ještě jednou moc děkujeme :) ) všechno – náhradní oblečení, svačinku, své odlehčené lžičky z Ikey i podepsané lahvičky na pití.

Navíc nebyla vůbec nervozní :)

Rozloučila se s námi úplně normálně a prostě odjela s tetama vstříc prvním čtyřem hodinám, jakoby chodila do „školky“ už roky :)

.............­............

My jsme mezitím s klukama a Zuzkou přemýšleli, co s časem. Jet domů a vrátit se v poledne, nebo spíš pojedeme dokoupit věci do školy. A já si skočím ke kadeřnici, jupí :)

Tak nám v Hypertescu utekl čas ani nevíme jak, Zuzka má většinu věcí do školy (nepočítám učebnice, ty snad nějak vyšaší od minulých druháků, nechápu, proč se systém předávání učebnic automaticky ( jako byl za nás ) už zrušil …) 

Kluci se vylítali, takhle brzy v obchoďáku skoro nikdo nebyl.

A pak jsme o chviličku dřív vyzvedli Klárku. Ta si zrovna s jednou tetou a s Kačenkou, která je už větší holčička, ale jak říká Klárka: Ona nemluví, tak musím mluvit víc já :), zpívali písničky a Klárka hrála na bubínek :)

Absolutně spokojená, vůbec jsme jí nechyběli. No jo no, velká holka to je. Akorát jsme museli tetám zdůraznit, že ten pokyn NEROZMAZLOVAT, je třeba dodržovat :) Ona Klárka, jak zjistí, že je jí někdo plně k dispozici kdykoliv, umí si pěkně vymýšlet – a to prostě taky nejde. 

Pamatuju si, když jsem se před dvěmi lety dozvěděla o Klárčině nemoci, jak jsem na serveru Rodina četla rozhovor s maminkou holčičky se SMA – a ta právě říkala hodně velkou pravdu: Mít postižené dítě – to není žádná velká výhra, co si budeme povídat. Ale mít rozmazlené postižené dítě … to je začátek konce. I pro to dítě samotné. 

Já Klárku jako výhru beru, nemít jí, jsem úplně jiný člověk. I když kvůli ní samotné bych si moc přála, aby byla zdravá holčička, to asi nemusím vůbec psát. Ale nemám ráda, když se kolem nemocného dítěte hopsá a plní se mu všechna přání.

Prostě to Klárka zkouší. Na tety ve stacionáři, na babičku, když je u ní ;) U někoho jí to projde, někde ne.  V její školce určitě najdou tu správnou míru :)

A ve čtvrtek jdeme zase :)

Kdo a kdo a kdo to je

kdo to kolem brousí

kdo si nedá pokoje

všude strká vousy …

To jsme takhle přijeli z dovolené před týdnem … a místo jednoho černého kocourka nás doma čekali kocourci dva :)

Někdo kočičku pracně shání (zdravím Wlky :))), někomu se prostě naklonuje :)))

Tak jsme tam dneska byli.

Ve školce.

Není to úplně obyčejná školka.

Naše vesnická je bariérová jak to jen je možné a bohužel další velké mínus je to, že tam maminky dávají děti i nemocné. Nejen s jednou nudlí – ale klidně i s horečkou, rozjeté nachlazení pro ně není důvod, aby zůstali s prckem doma. Já vím … musí do práce, nebudu to tu rozpitvávat, situace není jednoduchá pro nikoho.

Jen já na to nemám nervy a neměla jsem, zařizovat Klárce docházku s asistentem do normální školky, kde by spíš nakonec pro samé nemoci nebyla než byla.

Takže padlo rozhodnutí – stacionář.

Už vloni jsme o tom s Mildou mluvili … a Kájík byl maličký, Klárka mi taky ještě přišla, ani po nějakém jiném kolektivu netoužila, byla nejradši doma. Instinktivně jsem cítila, že její čas ještě není.

Letos je to jiné.

Navíc jsem zůstala na děti sama a přiznám se na rovinu, že jsem unavená. V normální školce by s Klárkou nikdo necvičil, bojím se že i s asistencí za zády by jí to maximálně dalo tu společnost dětí, ale nic víc.

Chvíli se ve mně pral pocit viny, že jí „dám pryč“ … že bych s ní měla být pořád, že netuším, kdy se nemoc zvrtne a Klárka zeslábne natolik, že se o ní budu bát hodně, víc … že bych měla být ráda za každou minutu s ní.

Jenže … na rovinu si umím taky přiznat, že jí sice miluju, ale obě si potřebujeme od sebe semtam odpočinout. Abychom se k sobě mohli vrátit. V pohodě, já odpočinutá a Klárka nabitá novými zážitky.

Klárka jde zítra poprvé do nové školky :)

Bude třikrát týdně chodit na čtyři hodiny do Stacionáře Človíček v Plzni na Košutce (od nás 11 km). Jsou tam úžasné tety, moc sympatické a milé a jedna z nich bude s Klárkou cvičit. Jednou týdně se bude Klárka cachtat v bublinkách. Mají tam stander, mají tam zdravotní židličky, mají tam koberce na válení. Dokonce bude mít Klárka i jednu tetu, která s ní bude malovat, učit básničky, písničky, prostě jako ve školce.

Jsou tam i další děti, chodí tam i Klárka od Sikorky – ale tu jsme tam dnes ještě neviděli :)

Dnes jsme tam byli dvě hodiny a Klárka mi pak v autě usnula. Bylo to pro ní hodně vyčerpávající, nové tety, hračky, místo … a to necvičila :)) Moc se jí tam líbilo a zítra poprvé tam bude celé čtyři hodiny beze mě.

Taková změna.

Tři z mých čtyř dětí už budou od  září dopoledne pryč, Zuzka ve druháku na stavárně, Davídek prvňáček … a Klárka třikrát týdně ve stacionáři. Jsem tak zvyklá na tu smečku pořád kolem sebe, Davídek toho do školky moc nenachodil, to teď už nepůjde ;) Do školy se chodit musí ;)

Jsem zvědavá, jak to zvládneme. Doufám, že to Klárka moc neodmarodí, že se jí tam bude líbit a že i tetám se bude líbit ona :)

Držte nám palce :)

A jedna trošku rozmázlá nepovedená fotka, příště se polepším. 

Kdyby se u nás před spaním počítali ovečky … od sobotního odpoledne by bylo o jednu míň …

Bohužel se nám naše půlroční Bětuška zamotala do nějakého provazu (netuším, kde se tam vzal, možná byl někde ve slámě…) a uškrtila si tak nožičku, že jsem musela hned zavolat ženě místního hospodského, ten má bratra řezníka… a přijeli si pro ní. Už by si na ní nikdy nestoupla, byla vidět i kost, trápila by se …

Bylo mi smutno, vyčítala jsem si to, ale asi se občas něco stane. Teď v létě dostávají holky jen vodu, člověk tam občas přijde vykydat, občas je pohledem spočítám, ale nejsem u nich tak často jak v zimě. Proto se to asi tak stalo a proto se Bětuška tak hodně zamotala, že si tu packu téměř uskřípla.

Na druhou stranu – před dvěma lety bych to prožívala víc. Na třetí stranu – sama na sobě cítím, že se měním a co by mě rozházelo dřív, mě už teď nedostane. Na čtvrtou – stejně by Bětku čekalo to samé co teď za měsíc, musím prodat ještě tři ovce a jehňátka půjdou z 99% na porážku . 

No a z humorné stránky věci – já jí ani neprodala. Můj nevýdělečný chov prostě jen kvete. Já jsem tak moc chtěla, aby jí už zbavili trápení, že jsem jí prostě dala zadarmo, jen aby to měla za sebou. 

Ze mě hospodář prostě nebude … ať se to vezme z jakékoliv strany ;)

Nějak to na mě dolehlo.

Den líně ubíhá, děti spí po obědě, za chvíli bude odpoledne, večer …  nemáme nic v plánu, jsme jen tak doma … možná proto.

Jeden mezník mi zmizel. Nám zmizel, mně i dětem.

Už na nikoho nečekáme.

Brala jsem to jako takovou samozřejmost. Všední den, někam jsme jeli nebo taky ne, oběd, spát … já siestu, třeba jsem psala na blog nebo po chvíli šla něco upéct. 

Kolem půl čtvrté už jsem se tetelila a čekala.

Pak bylo slyšet z dálky motorku. I dětem všechno vypadlo z ručiček, pokud jsme nebyli všichni na dvorku a neviděli tě rovnou přijíždět.

Táta se vrátil.

Táta je doma.

------------------------

To už není.

Nemám pro koho postavit vodu na kafe, jen pro sebe.

Nemám komu ukrojit koláč, kdybych ho upekla.

Není proč se těšit na společný večer, až děti v postýlkách us­nou.

Úplně obyčejná věc, tolikrát žitá … tak běžná v tolika rodinách.

Táta se vrací z práce.

Nebo máma. 

Nebo oba … to je jedno – a i když už jim dávno při pohledu na sebe netluče srdce jako tenkrát před lety … i když pel starostí setřel spoustu naivních snů a plánů … i když všechno je leckdy jinak … 

… dokud máte na koho čekat, jste šťastní.

Už dlouho tu nebylo mé oblíbené reklamní okénko :)

Musím říct, že z poslední doby jsem nadšená úplně nejvíc ze tří věcí.

Nedám dopustit na pleťové krémy od Justu – denní a noční. Přiznám se na rovinu, že asi do pětatřiceti jsem péči o pleť zanedbávala, tak nějak jsem se pořád kolíbala na vlně, že jsem strašně mladá holka, co si nepotřebuje ničím mazat gesicht a u každé reklamy na vrásky v televizi jsem se smála (zvlášť když je předvádí dvacetileté modelky:)))

Jenže čas je neúprosný i ke mně a musím říct, že co jsem začala používat pleťové krémy od Justu, jsem strašně spokojená. 

Další novou věci, kterou používáme se Zuzkou (v balení jsou dva kousky, tak jsme se pěkně rozdělily ;) ) je Balzám na rty. Jako – já hodně trpím na prasklé koutky, Zuzka zase na opary a vůbec měla tu pusu strašnou. Balzám nám oběma moc pomáhá (a když si k tomu Zuzka chvíli vydrží tu pusu neštípat, do zázraku daleko nezbývá ;) )))

Určitě Balzám budeme hodně používat v zimě, až budou mrazy. Navíc opravdu zrychluje hojení jakékoliv rány na rtu. Takže za nás, jednoznačně doporučuju :)

Na závěr – blíží se podzim a tak jsem skoukla, jaké máme zásoby Tymiánového krému, Eucasolu, jestli nedošel Sinusan (Davídkovi hodně pomáhá při začínající rýmě, o Klárce nemluvím) a něco musím přiobjednat. Tymiánový krém i  Eucasol nám v zimě hodně pomohly a věřím, že i díky nim nebyla Klárka v nemocnici tak často … jak by byla bez nich.

Možná je Just tak trošku zázračný, možná že pomáhá víra v něj, nevím:)

Důležité je, že si myslím, že funguje a že to vidím na dětech i sobě.

Takže na závěr, pokud si chcete ještě v srpnu objednat nějaký výrobek od Justu od mé kamarádky Jarky – můžete tady:  j.cernikova@vol­ny.cz 

Kompletní nabídka firmy JUST.  

PS: Na příště už mám v hlavě připravený článek o mých znovuzrozených nožkách, díky péči jak Jarčiné (udělala si kurs na pedikůru, to je vám něco, mít kamarádku, která přijede a u kafíčka mezitím, než proberete ty hooodně podstatné věci, vám udělá ze starých nohou nové:)), tak přípravkům právě od Justu :) 

Prostě mi to nedá, už dvě hodiny tu nad tím přemýšlím.

Byla jsem už jednou rozvedená, byla jsem dvakrát vdaná a teď jsem vdova. 

Přemýšlím nad argumentem Martiny, že tím, jak Milda zemřel, tím, že  odešel v době, kdy jsme se milovali navzájem, jsme měli štěstí v neštěstí.

Určitě má v něčem pravdu.

Minimálně v tom, že žádná pachuť rozchodu, hádek, dohadů … jako by to bylo v případě rozejití při rozvodu, nepoznamenala mou vzpomínku na něj.

Jenže to je asi tak všechno.

On tu není, nejen pro mě jako pro svou ženu, ale není tu pro spoustu dalších lidí.

Kdybychom byli rozvedení, nemusíme spolu téměř mluvit, jen na nejnutnějších věcech se dá dohodnout – ale děti by ho měly pořád.

Jak jsem ho znala, nikdy by je neopustil úplně – tj. neodstěhoval by s k nějaké jiné s tím, že už by je nikdy neviděl.

Byl by tu dál pro svou mámu, pro svou rodinu, prostě by žil … děti by neztratily jeho smrtí, jako teď … své kořeny. Já to tak vnímám. Jeho už se nikdy na nic nezeptají, už nikdy nevezme Davídka za vysvědčení na zmrzlinu … neuvidí, jak moc mu je Kája podobný …  a i kdyby mi s Klárkou denodenně nepomáhal a zůstala bych na ní sama – nevěřím, že by se nezajímal a nepomáhal třeba i s novou rodinou za zády v rámci svých možností aspoň finančně …

A i kdyby to ne, i kdyby to všechno ne – i kdyby je viděl jednou za půl roku, kdybych mohla volit, chtěla bych, aby žil. Já bych se se zklamáním už nějak vyrovnala, koneckonců, nestalo by se mi to poprvé. Už jednou jsem po několika letech nefunkčního manželství, psychického vypětí a exmanželovo dlouholeté známosti prostě odešla s pár věcma z bytu a začala v podnájmu znovu.

Když to obrátím zpátky v čase, Zuzka má tátu a i když jako manžel nestál za nic, je to její táta a je strašně fajn, že ho má. I když k němu já už necítím nic (ani nenávist, ani zklamání), nikdy bych neřekla, že bych byla radši, kdyby tenkrát v dobách ještě zamilovanosti zemřel …

No nic … Marti, snažím se pochopit, určitě jsi to nemyslela špatně, jen se v tomhle prostě rozcházíme. Já prostě nesouhlasím.

Hezký den všem, jestli se to tak dá přát. Já od rána skoro pořád brečím, minulý měsíc 24. se mnou nic nedělalo a dnes … je to zvláštní, emoce se  mnou lomcují … za čtvrt roku to už bude rok, jak relativní ten čas je … a i když to asi vypadá, že jsem v pohodě, že žijeme jak se dá prostě dál, ta bolest je jiná než na začátku, ale když řízne … skoro jako by zmizel kyslík všude na Zemi a kdybych tu neměla tolik vazeb a lásek, chtěla bych jít za ním …

Ani po devíti měsících nechápu a asi nikdy nepochopím, proč se nám to muselo stát … 

Tak jsou ti moji prcci od včera zase pohromadě.

Už z pokojíčku není slyšet jen Klárčin hlásek nebo soustředěné cvakání kloboučků z mozaiky, už máme doma zpátky náš Hlahol :)

Kluci si užili parádní týden u babičky, Kájík to měl prodloužené ještě o pobyt s Klárkou (díky babi a dědo moc, užili si to všichni, i já  ;) ), a protože se prázdniny chýlí ke konci, tak jsme doma už zase v plné sestavě.

Před devíti měsíci nás v tuhle dobu bylo ještě šest.

Zítra ráno to bude třičtvrtě roku, co Milda zemřel.

Poslouchám ty hlásky, poslouchám to jejich štěbetání, a je mi neskutečně líto, že … na druhou stranu jsem tak vděčná, že je mám. Bez nich bych nevím kde byla … od začátku mě drží, abych to zvládla. A vím, že nepomáhají jen mně, jsou tu i právě pro jejich babičku, maminku Mildy … v nich její syn žije dál. V Kájíkovo očích, v Klárčině statečnosti a Dádovo rozoumku … mnohem víc je toho v nich z táty a navždycky bude. 

Zítra ráno to bude devět měsíců, co naše rodina zůstala bez tebe. Spoustu lidí v konfrontaci s podobnou událostí ztratila víru .. v cokoliv. Já nevím. Někdy mám pocit, že jsi tu s námi pořád. Tolik náhod se událo od té doby, tolik dobrého nás potkalo, na jednu rodinu až moc … jsem blázen, že to někdy vnímám jako poselství? Jako tvé poselství?

Asi se to jen tak nedozvím. To nevadí.

Není to vlastně ani moc důležité. Důležité je. co cítíme srdcem. A já s dětmi na tebe nikdy nezapomeneme. 

Jak bychom mohli.

Když jsme se minulou neděli vrátili s Klárkou od Sečské přehrady a Zuzka se také vrátila ze svého putování po Západních Čechách, dumali jsme, že si my ženský uděláme několikadenní dámskou jízdu:)

Kluci byli na týden u babičky v Pardubicích a spolu s ní a s dědou a jeho vnoučaty je čekal pestrý program. My holky přece nezůstaneme doma, navíc – po tříměsíční anabázi s rekonstrukcí jsem úplně bytostně cítila potřebu prostě „vypadnout“ :)

Na žádné ani minidovolené jsem nebyla od Davídkova roku, tedy pět let. Myslím takové té dovolené, kdy nemusíte NIC :) Tedy skoro nic.

V pondělí bylo potřeba zajistit všechno kolem domku a zvířat, aby tady kamarádka, která se tu bude do pátku o všechno starat, všechno potřebné našla a nebrodila se po zahradě půlmetrovým rákosím ;)

V pondělí bylo taky záhodno nějakou tu dovolenou najít:))

A tak jsem dala do googlu slovní spojení: ubytování bezbariérové, protože jestli si máme se Zuzi odfrknout, tak jedině když  nebudeme muset zápasit s vozíkem a i minimálně s přenášením Klárky. Další požadavek byl bazén. Protože plavání milujeme všechny a možnost kdykoliv si zajít zaplavat do teploučké vody =  ráj na zemi :)

V úterý jsme vyjeli, bohužel v hotelu, který jsme našli, měli jen dvě volné noci, ale riskli jsme to. Když se na třetí noc neuvolní, přejedeme jinam, prostě si to užijeme, pojmeme to jako výlet :)

Cesta byla delší, do Znojma od nás od Plzně daleko. Ale zvládli jsme to s přestávkou v Jihlavě na pozdní oběd. Nejeli jsme po dálnici, nemám jí rád ;) Jako když do Prahy od nás, tak ta mi nevadí, ale pražský okruh nemusím a D1 už vůbec ne. Takže jsme jeli přes Rožmitál, Tábor, Pelhřimov, prostě … jsme se projeli po té naší vlasti :)

Když jsme přijeli do hotelu, už jsme se ocitnuli v ráji:)

Prostě … nemůžu si vůbec na nic stěžovat! Krásný pokoj, výborná kuchyně, skvělé servírky i recepční, bazén dvacet metrů od hotelového pokoje i s vířivkou a párou, nádherné okolí a ticho :)

I když byl hotel plný, člověk vůbec neměl pocit, že by ho přemíra lidí obtěžovala, že by si nebylo kam sednout a bazén byl pokaždé skoro prázdný. S čímkoliv jsme vyrukovali na personál, bylo splněno snad ještě dřív, než jsme dořekli :)

Byli jsme tam necelé tři dny a byli to jedny z nejhezčích dnů v tomhle roce.

Klárka si strašně moc užívala, že je na nás dvě velké ženské sama a tu pusu nezavřela:)) Její radost byla až nakažlivá, jak moc si užívala plavání, bublinky, dobroty vařené výborným kuchařem (asi nesmrtelná bude její hláška, když Zuzce ujídala z jejího salátu : Ještě sýr nebo spadnu :))) Asi nemusím vysvětlovat, kdo nás čte často, že jak je Klárinka slabší, tak se jí v klasické dětské židličce nesedí dobře a tzv. se hroutí – takže jí špuntujem čím se dá, ochotné servírky přinesli podsedáky, s kterými jsme jí vypolštářovali zádíčka i v rozkroku, aby nezajížděla – a ona si nás klidně takhle vydírá :))) 

V bazénu balila sedmiletého Kryštofa, který se ale nevěrně zamiloval do Zuzky, protože ta mu, malému mužskému ješitovi, hlasitě tleskala při každém nepodařeném skoku do bazénu. Když pak Zuzka zmizela v páře a já byla s Klárkou sama ve vířivce, přišel Kryštof ke mně a znuděně se zeptal s pohledem na Klárku: Kde je její máma??? :))) Pevně doufám, že v kontextu toho si snad nemyslel, že jsem Klárčina babička :)))

Nedá se všechno vypsat. Ale bylo to úžasný. Byly to tři dny, které jsme si my holky užily úplně nádherně. 

Zuzi shodila dlouhé vlasy a zašla si na masáž lávovými kameny:)

Zacvičila si ve fitku a pak nemohla dva dny chodit :))

Prohlédli jsme si centrum Znojma a je to straaašně roztáhlé, ale příjemné pěkné městečko.

Okolní vesničky jsou jak vystřižené z pohlednic Francie, nevím proč to na mě tak působilo, ty jejich kostelíky … vinice .. netušila jsem, že v Čechách máme menší Provence :) (Ne že bych tam někdy byla:))) 

Já jsem nemusela vařit, uklízet, díky bezbarierovosti hotelu jsme se minimálně s Klárkou namáhaly, z pokoje jsme chodily do bazénu rovnou v plavkách, když holky ráno ještě spaly, jako hotelový host jsem mohla od sedmi hodin plavat a tak jsem si užívala krásných slunečných rán o samotě ve vodě s výhledem z prosklených teras na modré nebe a vycházející sluníčko :)

Ještě napíšu druhé pokračování o cestě domů, protože jsme to vzali přes Budějovice a tam to také bylo prima, ale dnes už článek posílám:)

A kdeže jsme to vlastně byli?:)

Osm kilometrů jižně od Znojma (a jeden kilometr od rakouských hranic) v hotelu Happy Star (název teda při vší úctě … ehm … přišlo mi, že se na tak krásný hotel vůbec nehodil, určitě bych mu vymyslela lepší ;))), ale !!!  Jméno je jen jméno. Všechno ostatní tam bylo prostě … skvělé :)  

Děkuju za krásnou minidovolenou, Zuzka určitě také napíše své dojmy :) A vůbec se nedivím, že má hotel na takovou dlouhou dobu obsazeno a moc rádi bychom se tam ještě někdy vrátily (i když je tak zpropadeně daleko od nás ;) ).

(Klárka chystající se po cachtání na večeři – trpitelský výraz asi odráží náladu, že bez očních stínů to v podvečer prostě u dámy nejde :)))  

PS: Právě jsem na Zuzčině blogu objevila její pohled na věc:)) Její lehce ironizující článek mi osvětlil, že prostě co člověk to názor a jsem prostě holt o dvacet let starší :)) Ale vcelku mě dostala :)) Jen dvě poznámky: důchodci vířivku okupovali jen první večer ;) a ten trezor … no tak s tím je to pravda, no :)))