Klárčin blog

Tak nejdřív Hromi … svým komentářem pod článkem tady na blogu O radosti i smutku … pak Zdeňa tamtéž … nějak se to sešlo … nakonec Amél na Facebooku knížky. To se nedalo přežít.

Po delší době emocí kopec, vděku i smutku, radosti i stýskání … děti usnuly, zapálila jsem si svíčku a přesunula se do vany plné horké vody a pěny.

Když jsem se ponořila pod hladinu, najednou jsem věděla, že to co mi Zdeňa radí, zkusím. Zkusím zavolat do nebe, budu šeptat do vody a za zavřenými víčky uvidím, všechno uvidím …

Neskutečné.

Pokud vás něco trápí, pokud vám někdo chybí, kdo už je na té druhé straně dveří, pokud se potřebujete vyplakat, něco říct, jen si to nemyslet a přitom aby vás nikdo neslyšel, zkuste to taky!!!

Šeptala jsem do vody svůj stesk. Plakala jsem do vody svůj vděk. Za čas  s ním. Ptala jsem se ho, jestli dům v jeho světě je stejný jako ten náš a  on mi obratem posílal obrazy. V jedné minutě jsem ho měla na druhé straně telefonu … opravdu tam byl … a nejenže seděl pod naší broskvoní, nejenže vedle jeho levého kolena ležela Dianka, ale na klíně se mu tulil Mysliveček, naše kotě, které se ztratilo už před pár lety… Nebyl to jen hovor, byl to příběh. Jeho příběh. I přes místy zalykavý pláč jsem cítila, jak do mě vstupuje jeho klid. Usmíval se. Dával mi požehnání. Radoval se z našich dětí, obrázků Klárky, které mu maluje ve školce … radoval se z našeho života, že jdeme dál. Usmíval se, když  v mém srdci četl, že jsem ho kus dala někomu jinému …

Já se dneska dovolala do nebe…  

Dnešní zařazení Devátého doteku mezi Bestsellery u našeho distributora Kosmase mě v první chvíli dostalo do stavu euforie.

Každým dnem knížka postupuje vzhůru a dnes … dnes se stalo něco, co jsem tedy rozhodně nečekala. Ještě k tomu tak brzy po jejím uvedení na pulty knihkupectví.

Tou zprávou jsem zahrnula nejbližší kamarádky (věřím, že mě už mají plné zuby ;), poslední týdny nežiju snad ničím jiným…), pak jsem měla naplánovaný nákup a návštěvu, tak jsme pobalila děti a jeli jsme. Klárka do školky, s Kájou do Alberta něco pořídit novorozeňátku a taky nezbytné potraviny.  

Je tam takový maličký dětský koutek. Kája se klouzal a lozil, já jsem si dala kafe. Telefon. Má nakladatelka. Ráno nebyla na skypu a celá rozradostněná mi říkala tu novinku, že máme označení Bestseller u Kosmase a na jakém místě jsme … a já to sice věděla, ale tak nějak s její radostí to teprv všechno dostalo ten pravý smysl :)

Jenže pak … to nějak přišlo.

Možná sladký kafe nebylo to pravý, možná potřebovalo trošku osolit.

Za síťovinou si dva metry ode mě hrál Kája. S očima mého muže. Usmál se na mě a já v tu chvíli snad cítila i vinu. Raduju se tu z knížky, kterou KDYBY SE TO NESTALO !!  bych nikdy nenapsala. Tak moc bych potřebovala ten telefon do nebe, právě teď… Zeptat se ho, jestli mu to nevadí … To, že jsem psala o svých pocitech, to, že se knížka vydala, to, že z ní mám radost, to, že mě těší ohlasy na ní, a i to, že se dobře prodává …

Potřebovala bych slyšet, co si myslí …  potřebovala bych mu říct, že nic z toho (kdyby šlo cokoliv změnit), bych nechtěla. Že bych dala nevím co na světě, aby seděl vedle mě a díval se se mnou na našeho syna, jak blbne na klouzačce…

Nic není tak jednoduché, jak to vypadá…

Tak a je tu pátek :)

A k němu takové malé Diny-zamyšlení :)

Včera jsem na jednom blogu našla povídání a dojmy, jaké z Devátého doteku jedna čerstvá majitelka knihy má. V podstatě se tam objevila první kritika, ani ne článků, ale spíš toho, jak je knížka sestavená a že do dohromady neladí. 

Mně to opravdu vůbec nevadí a strašně nerada bych, aby se myslelo, že je možné psát o knize jen pochvalné ódy. Je mi jasné, že někoho třeba provedení zklame, že čekal něco jiného. Myslím, že nejsem urážecí, vztahovačná jistě trošku jsem (a neříkám, že mě třeba nějaké nesouhlasné reakce nebudou mrzet, ale …), ale opravdu bych nerada, aby stránky o knize byly jen oslavné, pokud to tak někdo necítí.

Z chyb se člověk může poučit, něco mi klidně může připadat že není pravda, můžu se proti něčemu ohradit, ale to je o komunikaci, dialogu.

Samozřejmě na rovinu řeknu, že sprosté napadání mezi normální kritku nepočítám, ale to rozhodně není případ oné čtenářky:)

Takže se těším, že dnes dojdou Doteky dalším z vás a těším se na reakce, jak ty spokojené, tak třeba i ty, kterým něco nesedne. I když samozřejmě doufám, že těch bude míň :))) 

PS: A samozřejmě, s tím že k sobě články neladí a že dohromady mozaiku nevytvoří – nesouhlasím :))) Ale to asi ode mě čekáte :))) 

Tak první čtenáři ji právě dostávají :)

Moc se těším na reakce.

O Devátém doteku si povídáme TADY.

Objednávat můžete na  http://kramek.dryada.com/  :)

Soutěž na Baby-café už skončila, výherkyně jsou oznámeny :)

Gratuluju a děkuju :) 

Info z krámku od Zary (kopírováno z FB). 

Do konce roku 2011 nám zbývá posledních necelých 9 hodin. A protože je devítka pro naši knihu „magická“, odteď až do půlnoci přibalíme ke každé objednávce, která v této době dorazí ještě knihu: Terra incognita, která byla v roce 2005 nominována na Objev roku na Magnesia Litera. * Více o knize je v našem krámku .

Tak dnešním dnem se oficiálně prodává :)

Má kniha Devátý dotek, věnovaná mému zemřelému  muži a našim dětem. Všem čtyřem.

Děkuju moc Zaře a Martinovi, nakladatelství Dryada. Děkuju jim za ten šílený nápad, když asi před rokem přišli s tím, že by chtěli vydat knihu o tom, co mě a mé děti potkalo. Měli s tím spoustu práce, investic a já věřím, doufám, že se jim jejich víra, nasazení a láska ke knihám vrátí. Ve všech možných podobách :) 

Děkuju Missorce, že je. Děkuju BC, že je. Děkuju vám všem, kdo jste přes tři a půl roky na můj blog chodili rádi :)

Přes všechno vím, že jsem se narodila na šťastné planetě.

Soutěž na BC je ZDE :)

Na Facebooku se můžete juknout TADY :)

E-shop pro objednání pro změnu ZDE :)

.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­..... 

DEVÁTÝ DOTEK

Autentický deník

„Nejraději bych tuhle knihu nikdy nenapsala.“ Mirka Šimková, autorka

Devátý dotek, autentický deník, je opravdovým živým zachycením událostí jedné rodiny v domečku za Plzní, v Ovečkově – muž a žena, čtyři děti, dva psi, kočky a šest ovcí. Deník vypráví velice intimní zpověď ženy, která se v úterý 24. listopadu dozví, že se její muž již nevrátí z práce, tak jako každý den ve čtyři hodiny odpoledne, protože se stal obětí nezaviněné dopravní nehody. Máma čtyř dětí, z nichž tříletá Klárka rok a půl bojuje se svalovou atrofií, si píše po ztrátě svého muže deník o všech přicházejících událostech, myšlenkách a pocitech. Den po dni, přímo v daném okamžiku, vypráví o smutku, ale i touze žít dál a milovat. 

Protože když nechcete být do konce života nešťastní, musíte s tím něco udělat…

Kniha se sice jmenuje Devátý dotek, ale doopravdy je utvářena z tisíců doteků, obyčejných i těch zcela neobyčejných. Smutných, radostných, komických, tragických – nevybíráme si je, nelze si je vymyslet – to je život. Až s touto knihou pochopíte, že kdykoliv všechno může být doopravdy jinak, už od příštího rána.

Nebudeme ji už na 99% stíhat distribuovat pod vánoční stromeček, ale … ještě letos vyjde – což s ohledem na DPH třeba je pořád lepší, než v lednu:)

Tolik slibovaná knížka.

Ještě pár dní a spatří světlo našeho světa. Nebudu zastírat, že jsem pěkně nervozní, jak bude přijatá. Nebudu zastírat, že se klepu, jestli se bude líbit těm, kteří se na ni těší spolu se mnou (po mém odmlčení na blogu doufám, že ještě někdo zbyl:))), tak i těm, kteří o mně, mé rodině, blogu nikdy neslyšeli. 

Za pár dní spustíme stránky knihy na FB a bude spuštěn i systém objednávání.

Cítím se jak pár dní před termínem porodu :)

Kéž se tomu našemu pátému miminku na světě líbí, kéž bude mít co dát svým čtenářům a  … prostě, držte nám palce :) 

Po skoro po měsíci se dostávám k blogu.

Myslela jsem si, vážně jsem si myslela, že mi psaní bude chybět. Že mi blogování bude chybět. Jenže nějak je všechno jinak.

Ten čas je opravdu pryč. Už jsem prostě jinde. Myslím s pocitem, s touhou sdílet svůj život. Skoro jako bych tu Diny, co se zpovídala ze svých bolístek a smutků, ze svých radostí a zážitků, ani neznala.

Možná už prostě nejsem tou, kterou jsem bývala.

Co vím, že vždycky všechno dělám srdcem. A kdybych psala blog jen proto, aby tu visel obden článek, brzy byste to poznali.

Dnes ale tak nějak … cítím, že chci. Že chci napsat. 

Dnes jsou to dva roky, co zemřel můj milovaný dědeček.

Před dvěma lety jsem mému muži plakala půl noci v náručí.

On mi řekl spoustu věcí, které … které došly skutkům dřív, než by si kdokoliv z nás přál.

Za tři týdny a tři dny to budou dva roky, kdy nás opustil i on. Napořád. Navždycky. Tak strašně moc … definitivně.  Tak strašně moc nečekaně. A život můj i dětí se zhoupnul a totálně obrátil. No … koneckonců o té houpačce a chvílích naprosté beznaděje toho tady bylo spoustu napsáno…

Dva roky.

Jeden rok je tak strašně málo.

Na všechno.

Smíření ? Je už za mnou?

Ne, dnes nechci o tomhle psát. Chci sem dát obrázek. Obrázek holčičky, která si s tátou povídá, když si myslí, že jí nikdo neslyší. 

Naší malé pětileté holčičky s oříškovýma očima. Té, které patří tenhle blog a já si ho jen na pár měsíců půjčila.

Namalovala ho tatínkovi a ve středu mu ho odneseme za ním, pod naši třešeň. Kluci také něco namalují. Ale Klárka, ta hned jak jí to napadlo, tak musela tvořit. Už má dalších asi pět připravených, obálka bude muset být velká :) 

Nedojímají mě ani tak roztřesená srdíčka namalovaná slabou ručičkou, nedojímá mě ani jak Klárka vidí samu sebe. Co mě dostává, je ta oboustranná šipka. 

Ona ví, je si tím jistá, že nejen  ona miluje tátu pořád, i když zemřel.  Ona ví, že i on miluje jí. Její jistota je nad všechny jistoty světa.

Smrt není konečná.

Dokud existuje láska.

Tak jsem si myslela, toho prvního září, co jsem tu psala poslední článek, že zase naskočím… ale nějak se nedaří. 

Ono ne že by nebylo o čem psát. Jenže … my už jsme asi trošku jinde a o spoustě věcí psát nechci. Nemůžu. Nebo nedokážu?

Témat by bylo… jéje. Jenže – není to ani tak o čase, jako že se spoustu věcí mění rychleji, než bych to možná i stačila napsat. Pak taky … možná jsem po tři roky dokázala sdílet podstatné i nepodstatné věci z našeho života, ale dostavila se nějaká únava a možná i určité zklamání z některých reakcí, až jsem si řekla, že to nemáme zapotřebí…

Každopádně, alespoň ve zkratce pro pár věrných :)

Máme se s dětmi fajn:) Kájík strašně vytáhl a zmohutněl, nezavře pusu a je strašně hlučnej, kdepak je ten můj malej chlapeček … David je skvělej, už druhák, někdy tak velkej a jindy blbne jako Kája :) Kluci se pošťuchujou, ale mají se rádi, Karel Davču prostě obdivuje a napodobuje v každé blbině ;) Klárka je doplňuje, spolu s ní se dokážou zklidnit oba a něco vyrábět, hrát si, povídat, pohromadě je mám nejradši a co teprve, když přijede nejstarší sestra :)

Chystáme se, že se asi přestěhujeme, ale zatím není tak úplně jisté kam. Tedy město ano, ale místo ne – takže mlčím a mlžím:)

Ovečkov (momentálně bez oveček) nám zůstane, asi bych ho od jara ráda pronajímala jako víkendovou, týdenní rekreační chalupu – to bychom zase pořídili ovečky, aby tu nebylo smutno :)

Nic ale není jisté, všechno je tak nějak v běhu, prostě se uvidí.

Je nám dobře.

A já doufám, že i vám a přeju krásný podzim :)

PS: Knížka by měla vyjít v listopadu, tak snad …

PS2: Proč je ta pětiletá můra tak dlouhá ??? ;)