Klárčin blog

Tenkrát, sedmého června Léta Páně 2003 – jsem Ti slíbila, že … dokud nás smrt nerozdělí, budu po Tvém boku …

Nikdo netušil, že nám bude dáno prožít spolu tak málo let …

Ale přes slzy se usmívám.

Stihli jsme toho za necelých sedm let manželství  požehnaně …

Narodily se nám tři krásné děti. Nejstarší je celá tvoje maminka :) Výraz očí, pusy, mimika … David je prostě babiččin :)

Další je spíš asi po mně? Nevím, já to nevidím, ale prý ano … čokoládové oči a vlnité vlásky … holčička, která i když je malá a slabá, má sílu bořit předsudky a i přes svá omezení žije naplno, jak to umí jen ona.

Poslední syn – je celý ty.  Tmavovlasý, tmavooký, má tvůj nos … ale nejmíň z nich si tě pamatuje … byl tenkrát ještě maličký.

Stihli jsme toho spoustu, viď … milovat se, budovat, povídat, sdílet, objímat …

.............­.............­.............­.............­.............­...

Letos, sedmého června, na Tebe a nejen na Tebe, budu vzpomínat.

Nebudu sama, aspoň doufám.

V Plzni, v jedné útulné kavárně, se právě v tento den (úplnou náhodou), bude konat autorské čtení Devátého doteku. 

Těším se …

Chodí mi hodně emailů i vzkazů, jak se máme, jak se nám v Ovečkově daří, co Klárka, jestli je v pořádku … A tak si na chvilku sedám k blogu a píšu, že je u nás … jako u vás … prostě jaro :)

Klárka je zdravá, už chodí po měsíci a půl do školky. Když je doma a neprší, lítá po zahradě na električáku tak, že ho musíme každou noc dobíjet:) Kluci lítají s ní, hlavně Karel chce být na zahradě, co máme terasu a tím i snažší přístup na zahradu, od ráda do večera. Z líného a pohodlného chlapečka se stal nadšený zahradník a jezdec na všem, co má kola:))  David  byl docela dost nemocný, pořád se u něj střídaly záchvaty kašle a průjmy, ale už snad dobrý a tak si užívá sportování se starší ségrou (lezou na stěnách a ještě radši po skalách), venku je taky co to dá a školu začal krapet flákat. Z ještě nedávno zodpovědného nejstaršího chlapa v rodině se stal  zase kluk, zase máme doma kloučka, které odmlouvá, taška letí po škole do kouta, provokuje mladšího bráchu … a moje nervy tečou.  Ale vlastně jsem ráda :) Takový totiž má být, jako jeho kamarádi, spolužáci – jako ostatní osmiletí kluci:)

A já? Já jsem opravdu a hluboce šťastná a spokojená. Jak v osobním životě, tak i v tom „pracovním“, který se týká třeba právě knížky Devátý dotek :) Na podzim se chystám do opravdové práce na půl úvazek, věřím, že to vyjde, že to s dětmi v pohodě dáme :) 

Ovečkov se probudil z víc jak dvouleté letargie. Ovečky tu sice zatím ještě nejsou, ale zahrada se probudila do nevídané krásy, ve skleníku se v růstu předbíhají saláty s kedlubnama a okurkama:) Nové záhonky jsou připravené chrlit nadúrodu zeleniny a tráva je krásně posekaná. Ploty opravené, všechno je jak má být. 

Vím, že minulost nezměním. Vím, že mi bude pořád občas smutno po životě, který jsme měli. Já se jen snažím jít dál. Osud mi do cesty poslal skvělého muže jednou … a teď podruhé. Někdy je šichta to poznat, z počátku vypadají tak nějak všichni stejně (teď doufám, to nebude číst, ani ten, ani ten ;) ).  Ale čas ukáže. Kdo za to stojí. S kým stojí za to jít životem dál. 

U nás je prostě jaro. Se vším, co k němu patří :)

Ta naše nejen že se musela před nějakými pár týdny zamilovat do zřejmě stejně černého kocourka, jako je ona sama – ale umí milovat i lidi. Kdepak, že jsou kočky falešné a kdesi cosi.

Naše kočičí máma miluje Klárku.

A to tak, že když se včera rozhodla konečně porodit, zvolila si za místo porodu Klárčinu postýlku :)

Rychle jsme tam přenesli porodní box a tak krátce po poledni rodila Kokeška před očima Klárky, která odpočívala po poledni, svá voňavá a jako myšky maličká, mláďátka :)

Klárka nás jen volala, když se narodilo další a když ho maminka olízala, tak si je pochovala – Kokeška nic nenamítala, své paní by neodepřela vůbec nic :)

Tak je tu opravdu jaro :) A doma máme téměř májová koťátka :) 

No ukecala mě, princezna moje malá – a tak jsem jí vystrčila na chviličku na terasu, aby si užila sluníčka a s kamarádkou Anetkou tam musely holky probrat spoustu významných událostí ;)

To bylo tak … ;) 

Anetky tatínek nám měl postavit na zahradě malý přístřešek, protože od jara do podzimu na ni svítí sluníčko a není před ním kam utéct. Z přístřešku vznikl nápad, co tak udělat terasu a posezení nebude jen pod ní ve stínu, ale i na ní nahoře. Když terasa stála (neuvěřitelně precizně udělaná) a protože má Anetky tatínek spousty známých a cena dřeva byla opravdu úžasná, rozhodla jsem se rovnou zrealizovat dávný svůj i Mildův sen. 

Asi bych měla napsat, i Klárčin sen.

Terasu se sjezdem rovnou do zahrady. (Náš dům je z přední strany přízemní a ze zahrady patrový, musí se celý obcházet a chodit přes dvoje vrátka.)

Je na ní nádherně.

Jak to jde, jsme na ní pořád a kluci lítaj z domu přímo ven. Klárka je zatím po nemoci, tak na ni jen sem tam vyjíždíme, ale je úplně nadšená :) 

Jestli se můj zemřelý muž někdy dívá na náš dům, musí nad prací Anetky tatínka jen uznale pokývat hlavou.

Mně občas píchne u srdce, že tu nesedí s námi…

Jenže náš život plyne dál. A já nejsem sama. Jsem šťastná, jak to jen umím a chci být. Vzpomínky a lásku k mému muži mi žádný čas nesebere. Ale milovat chci zase. Umím to a potřebuju. Naše děti mě takovou potřebují.

A tak večer, když děti už usínají ve svých postýlkách,  sedím na terase a dívám se,  jak se slunce balí do červánkových peřin. S někým, kdo přišel nedávno. Jak tichá bouřka do našich životů. A všechno je zase jinak, a je to nádherně obyčejný, zdánlivě samozřejmý a přitom to vůbec obyčejný  a samozřejmý není …

Život je krásný.

Právě teď.

Tak a snad už se do nemocnice zase dlouho nepodíváme :)

Zítra nám Klárku vrací. Bohužel nám omarodil Kájík, který skoro nikdy není nemocný a strašně kašle. Takže vymýšlíme co se dá, aby to na Klárku neprsknul …

Dneska jsem s ním zůstala doma, zlatá babička za mě vzala návštěvu v nemocnici, odpoledne Zuzi a Klárka s vidinou propuštění zítra bude určitě v pohodě, vůbec tuhle druhou hospitalizaci brala neuvěřitelně statečněji, než tu předešlou.

Dnes nám Nadace Sluníčko pro děti posílá Odsavačku hlenů, díky níž  bychom se mohli hospitalizace také účinně vyhnout (spolu s inhalací a dechovou rehabilitací, která nás teď doma čeká už každý den bez ohledu na to, jestli Klárka bude kašlat nebo ne).

Snažím se na to dívat pozitivně, jsem strašně ráda za takové lidi i organizace kolem nás (děkuju moc i Martině, která nám v komentáři pod minulým článkem nabídla Zvlhčovač vzduchu), protože s jejich pomocí je všechno rychlejší, jednodušší … Na druhou stranu mě prostě ochromuje ta skutečnost, že je tu už ten okamžik, kdy se začínáme vybavovat přístroji, které jsou vlastně nemocniční a budu muset Klárce provádět nepříjemné procedury a prostě to nějak zvládnout …

Nerada se v těchhle pocitech pitvám. Musela bych si přiznat, že za ty roky, co o nemoci víme, se Klárčin stav zhoršuje a že se žádný zázrak nekoná. Musela bych se víc bát, zase by mě zaskočil strach z budoucnosti … a my musíme žít teď, tady a stále doufat …

Moc děkuju, že na Klárku myslí tolik, tolik lidí …

Moc děkuju všem v Nemocnici sv. Jiří za přístup k té naší malé princezně, a pokud by mě třeba četl někdo z vedení, tak vám musím říct, že máte skvělé zaměstnance. Sestřičky, které neberou svou práci jako práci, ale jako poslání … doktorky, které mají pochopení i pro nervozní a vyděšené matky. No a panu docentovi děkuju za nápad s masážemi, kdy má Klárka hlavu dole a mnohem rychlejší léčbu – doma tedy nevím, jak to vymyslím, ale je to geniální tah na ty zatracený hleny, s kterými si Klárčiny dýchací cesty samy poradit neumí.

Tak nám držte palce, ať ustojíme návrat do ne zrovna zdravého prostředí, ať je Kája brzy fit (měl by v pátek jet s Davčou k babičce do Pardubic, tak se musí uzdravit) a Klárčina rekonvalescence ať probíhá co nejlíp – ať si konečně beruška může užívat jara na zahrádce :) 

No dlouho doma nebyla :((

Kdo ví, co se stalo, ale z úterý na středu se její stav tak zhoršil, že jsme nespali celou noc a ráno bylo jasné, že musíme jet …

Beruška je tak zesláblá, že převoz domů a zřejmě i následnou neurologii v Praze v pátek (tam jsme museli, měli jsme velký skluz a odsunout jsem to už nechtěla) neustála a viroza se s plnou parádou vrátila.

Dneska už po dni hospitalizace vypadá líp.

Musíme pořídit domů kvalitní odsávačku, tak hledám na netu a zjišťuju, snad nám ji zdravotní pojišťovna schválí.

Klárka z ní radost mít nebude, pláče v nemocnici strašně usedavě, když se ty dlouhé odsávací tyčinky musí dostat jejím nosíkem až dolů do míst, kde se hleny tvoří a protože nemá sílu je vykašlat a poradit si s nimi sama,  musí se to dělat mechanicky.

Ale zase lepší při každém náznaku infektu začít odsávat doma a vyhnout se případné nemocnici než strávit tolik dní tam (ač jsou tam všichni strašně hodní a profesionální, stejně je to lepší být doma :)).

Včerejšek byl prostě smutnej den.

Dnes je už líp.

A já věřím, že v horizontu několika dní se Klárka vrátí domů úplně zdravá a užije si jara, sluníčka a i té houpačky, kterou jsem jí objednala k šestým narozeninám :)

Po patnácti dnech v nemocnici je Klárka konečně DOMA !!!!! :)

Omlouvám se, že napíšu jen tuhle krátkou zprávu, ale jsem strašně unavená. A to se radši nedívám po lince a po předsíni, kde na mě čeká milion tašek na vybalení, radši nepřemýšlím že jsem Klárce slíbila, že spolu na uvítanou uvaříme svíčkovou (víka mi drží od sebe jen velkou silou vůle a asi dojde na sirky mezi ně ala Mr. Bean ;) ).

Ale jsme doma !! Zase pohromadě :)

Na Klárku ve schránce čekalo předplacené Sluníčko od Makytky – moc moc děkuje a už si vybarvuje u stolečku. Takže na chvíli ustaly hádky s mladším bráchou, s kterým se tu po dvou týdnech řeší kompetenční spory (opět se musí vymezit hranice, ale proč tak hlasitě ??? :)))).

Kdybyste někdo znal kouzelnou formulku, při které zmizí bordel, před děti někdo dá talíře s obědem a pak je uloží a nakonec mě uvaří dobrý kafe a uloží mě do pelíšku taky tak na 12 hodin, tak sem s ní – budu mu do smrti vděčná ;)

Krásný den všem – všechno je zase jak má být :)

A děkuju – za podporu, za držení palců Klárce  a v neposlední řadě všem z Nemocnice sv. Jiří na Doubravce, protože … protože tam jsou prostě úžasní, šikovní, lidští a je to nejlepší nemocnice, kterou znám. A když už, tak doufám nebudeme muset poznat jinou.

asi ve středu, po kontrolním rentgenu plic v úterý a dobrání antibiotik, půjde Klárka domů :)

CRP kleslo na krásných 16, kašle ještě pořád, ale o dost míň, s jídlem pořád trošku bojujeme, ale velká ségra jí dnes přinesla vlastnoručně uvařený hovězí vývar (no nemám ty děti prostě zlatý ?) :).  

Moc děkuju vám všem, kdo nakukujete a na Klárinku myslíte :) 

PS: A já ještě děkuju moc za sebe, za přání k svátku tady na blogu, na BC i na  Facebooku :)

Škaredá středa, jak podotkla Lucka v jedné diskuzi, je pro mě osobně jednou z nejkrásnějších střed v tomhle roce:)

Ráno rozsvícená Klárka,  doma skvělé zprávy týkající se postupujících prací na terase u našeho domu, pak spoustu drobných i větších radostí, které přinesl den :) Ovečkovem voní buchty, já vím, že dokážu si nedat ani kousek (a raduju se z třinácti kil sundaných za dva měsíce, vůbec to nebolelo a jedeme dál :)), a do toho mi Zara, má nakladatelka, poslala krásnou fotoreportáž z dotisku Devátého doteku :)

Mohla jsem se včera jet podívat přímo do tiskárny, ale nebylo mi ještě dobře na takovou cestu, tak jsem poprosila o fotky z místa činu a … tu na Facebooku jsou :)

http://www.facebook.com/media/set/?…

Mám opravdu radost, že se Devátý dotek dostává víc a víc mezi vás. Chodí mi dojemné mejly, osobní příběhy lidí, které potkalo něco podobného, co nás, a já za ně moc děkuju. No a také mi volal pradědeček Karel (děda Mildy, po kterém se jmenuje náš Kája) a knihu čte podruhé, tentokrát nahlas a znovu mi za ni tak krásně děkoval, že se ani nedá vypovědět, jak moc mě dojal …

Dneska prostě vůbec není  Škaredá středa. A já si po několika krušných dnech zase zpívám :) A za to děkuju i vám :)