Klárčin blog

„Včera jsem poprvé otevřela knížku Deváté pohlazení a potkala Klárku,Zuzi,Ká­ju,Davídka a Dinu. Pracuji v knihkupectví a odpoledne ještě přišlo zboží.Nevím,co mě jako magnet přitáhlo na téhle úžasné knížce,ale musela jsem ji hned začít číst. Četla a brečela jsem celou noc.Dlouho,dlouho mě takhle neoslovila žádná knížka.To moře emocí,tak pravdivých…Pro Diny a její děti nemůžu udělat nic,jen popřát vše dobré a hodně síly. Všem budu povídat o téhle úžasné knize a báječné ženské. Budu sledovat a číst pozpátku její blog,tiše obdivovat a držet palce.A posílat energii.S obrovskou úctou a obdivem Alice Poláková“

… a já dnes objevila v neschválených článcích (ty se občas nahromadí, když někdo neví, jak posílat komentáře) tohle krásné vyznání Devátému doteku od jedné milé neznámé paní knihkupkyně … Potřebovala jsem dnes něco takového číst, moc jsem to potřebovala…

Milá Alice, děkuju !!!!! :)

Ne tak úplně, ale trošku …

Někdy si s námi život zahrává … celou dobu co jsem na BC jsem se podobné diskuze, podobné situace, bála …

Je těžké být nad věcí, snažit se pomoct, když jsem ta „z druhé strany“ …  Kéž bych svými slovy neublížila. Ublíženo je všem až dost už tím, co se stalo.

http://www.baby-cafe.cz/modules.php?…

Tak jsme se s Kájou vrátili z města a pročítám si na Novinkách zprávy – mj. je tam článek o osmiletém klučinovi z Anglie, který si sám vygooglil, že jeho nemoc, Duchenneova svalová dystrofie, je neléčitelná a že zemře dřív, než kdyby byl zdravý.

http://www.novinky.cz/…-to-sam.html

Pak se zeptal táty … a ten mu řekl pravdu.

Článek vyznívá v neprospěch rodičů, kteří to synovi neřekli včas a on to tak zjistil sám.

No … tak prima.

Já teda vůbec nehodlám Klárce nic takového říkat. Až bude umět číst, všechny své soukromé boly týkající se jí tady na blogu, pozamykám. Nesmí vědět o mých děsech, musím jí předat sílu a víru. Vím, že mě také čeká povídání, však už náznakově občas probíhá, ale určitě jí nebudu vyprávět, že umře. Zemřeme přece všichni. A nikdo nevíme kdy. 

Ano, po přečtení článku jsem šla do ložnice a tam plakala. Protože ona nikdy nebude mámou –  a já vím, že tolik citu co ona má, mohla by podělit spoustu dětí… nikdy nebude veterinářkou … o tom sní … nebude moct spoustu věcí, nemůže už teď.

Ale tahle optika není dobrá. Venku je sluníčko, za chvíli bude jaro. Musíme brát v životě to, co nám nabízí. 

A Klárka toho nemá málo. 

A i my jsme díky ní bohatí. Ona vůbec netuší, jak moc jí miluju. Jak moc znamená pro své sourozence. Ne, nebudu už brečet. Čeká nás, věřím, krásné jaro i léto a dál se dívat odmítám.

PS: Právě jsem našla Klárce asistentku !!! Nebo… díky stacionáři, kam Klárka chodí, byla najita:) Sympatická holčina, bude jezdit v týdnu k berušce, budou spolu chodit na procházky, hrát si, třeba se učit číst, psát …  a já budu mít trošku víc času na ty své zbojníky – teď na prahu jara je to úžasná zpráva. Tohle jsou ty malé velké radosti, kvůli kterým za to stojí žít a být a netrápit se nějakýma prognozama :)

Houpačka, kolotoč … zajímavé, že k životu se vztahují takové „kolotočářské“ výrazy, všímáte si?:)

Ano, život je jako houpačka, jednou jste dole, pak nahoře, střídá se to a málokdy máme moc možností to nějak ovlivnit. A když jste v jednom kolotoči – občas na něco zapomenete, neuděláte, nepoděkujete … a proto dnes píšu na blog.

Chodí mi tolik krásných mejlů… nebo mi píšete sem. Nestíhám reagovat na jednoho každého z vás a tak dnešní článek bude jednou velkou odpovědí, snad se nebudete, moji milí, zlobit.

Ingrid – Vám se ještě určitě ozvu, jen je toho prostě poslední dobou moc. Vám ostatním, kdo mi píšete své příběhy na email, své pocity ze čtení Devátého doteku, roztomile mě oslovujete „Dino“ nebo „Paní Dino“ – to je úžasný, hned vím, že jste ze skupiny těch, kdo mě neznají ani z blogu, ani z Baby-cafe a vaše reakce se mi moc hezky čtou :)  I vy moji milí věrní stálí přispěvovatelé – všechno čtu, o všem vím, jen upřímně nestíhám reagovat na každého zvášť … je mi to líto…

Je to prostě kolotoč. Děti, domov, práce … do toho se to trošku zamotalo v osobním životě, takže zatím se nikam nepřemisťujeme a zůstáváme v Ovečkově (dokonce uvažuju, že v dubnu bychom si zase nějaké malé stádečko Holek pořídili :) ). Klárka je úžasná, ale roste , slábnou ručičky, už se téměř neuveze… začínají problémy s páteří, s vodnatostí nožiček, čeká nás na jaře spousta vyšetření a asi i dost změn (ráda bych domluvila ještě nějakou asistenci a začala spolupracovat s nějakou studentkou Pedagogické fakulty v Plzni). 

Kluci jsou jak pytel blech, naštěstí jsou zdraví. Klárka teda také zimu přestála bez jediné virozy, mám radost, ale bohužel mi je strašně smutno, jak viditelně si nemoc beze svou daň na jejím tělíčku … no, musíme tomu nějak pomoct, bohužel ale tak to prostě je :(

Zuzka mi dělá jen radost, bylo jí nedávno osmnáct, ve škole vyznamenání a ještě teplý řidičák na plný počet bodů – víc asi psát nebudu, nemá to moc ráda ;) 

Na jaře by měl mít také Křest Devátý dotek – tak uvidíme, jak to proběhne :) Moc mě mrzí, že když jsem minulý týden brázdila po Čechách, v málokterém knihkupectví byl. Knihkupci ho neznají, tudíž neobjednají  … V Praze je situace suprová, ale bohužel hlavně tam. Nicméně díky spoustě z vás se Devátý dotek dostal i na místa, v která bych nedoufala … Ale jsem optimistka a věřím, že časem bude knížka k dostání v každém dobrém knihkupectví, až se stane známější :)

Tak jsem se po delší době krapet vypsala – a přeju nám všem, aby to jaro přišlo co nejdřív :) Hezký den :) 

Tak jsem dneska zařídila jednu další z tisíce věcí, které se musí (a které bych tak ráda přenechala někomu jinému, kdyby ten někdo byl), a po budíčku po páté si dávám konečně snídani – je skoro deset. Stihla jsem toho dost nakonec v tom brzkém ránu, nabitá dobrou náladou přijela domů, poděkovala babičce za přespání, vypravení školáka a hlídání Káček … a pak to nějak dolehlo.

Asi hodinu jsem se tu utápěla v slzách, jak prostě všechno nezvládám, jak kluci neumí lyžovat, neumí bruslit, neumí skoro nic, protože prostě není v mých možnostech se jim věnovat – poprvé v životě jsem si říkala, že ta s prominutím „z......á“ Klárčina nemoc bere mnohem víc, než můžeme zvládnout. Že já se prostě nerozkrájím. Že můj muž si  „klidně“ umře a nechá nás v tom. Že to není fér a že musím ten náš život vzít nějak jinak do svých rukou, protože takhle to prostě dobře není. 

Když jsem četla včera v jednom z deníčků na BC jeden názor o tom, jak postižené děti berou mámu těm zdravým, jejich čas … tak jsem musela ruce odtrhávat od klávesnice, protože jsem chtěla napsat tisíc příkladů, čím Klárka své bráchy obohacuje, a že to prostě jde!! Jenže… dneska, dneska se cítím tak pod psa, že bych nejradši zalezla do nejtemnějšího kouta a tam vyla bezmocí …

A pak jsem se dozvěděla, že v noci zemřela Petra. Petra Dudová. Znali jsme se jen virtuálně (no však kolik z vás kdo čte tenhle blog, zná mě skutečnou…), ale já tu holku fakt obdivovala.. jak se rvala s rakovinou, jak bojovala když si tahle hnusná nemoc vzala před pár lety jejího chlapečka Ondráška …  Petra má manžela, dvě dcery a teď už je někde tam, na druhé straně dveří, vím… Vím, že drží v náručí svého maličkého, ale tihle tři tu zůstali. Dělí je od milované ženy a mámy kamenný práh … a spojuje je láska … ale strašně to bolí !!!

Co je proti tomu mé fňukání, co je proti tomu má chvilková bezmoc. Já se tak stydím … 

Právě mi na blog přišel další komentář od někoho, kdo zatím vůbec nikdy nepsal. Tudíž čeká ve frontě na schválení.

Jedna věta, prý tu jde prostě jen o byznys.

Ne, nejde o byznys. Kdyby šlo, tak rozhodně člověk nepůjde cestou vydáním knížky. Protože na tom se vážně zbohatnout nedá.

Když něco, tak jde o propagaci a touhu, aby když už byla napsána, si knížka našla cestu k lidem.

Nejen k lidem v mé komunitě na BC a blogu, ale i k dalším. Nevidím jediný důvod, proč bych to nemohla chtít. Myslím si, že má co dát, že byla napsaná srdcem a že to nebude kousek založený v knihovně zbytečně.

Možná bych nemusela nic vysvětlovat. Možná bych se k tomu vůbec nemusela vyjadřovat.

Dělám to pro ty z vás, kteří jste Klárčin blog měli rádi. Kteří jste s námi šli tu dlouhou cestu. Kdo jste při nás stál ve zlém i v tom dobrém.

To, že Devátý dotek podporuju, že chci aby se prodával, půjčoval, četl, nevnímám jako byznys. Nedělám to pro peníze. Nedělám to pro žádnou slávu. Nedělám to pro sebe.

Myslet si ale může každý cokoliv. Já jen cítím, že bych k tomu měla taky něco říct.

Hezké mrazivé pondělí, moji milí :) 

Tak nejdřív Hromi … svým komentářem pod článkem tady na blogu O radosti i smutku … pak Zdeňa tamtéž … nějak se to sešlo … nakonec Amél na Facebooku knížky. To se nedalo přežít.

Po delší době emocí kopec, vděku i smutku, radosti i stýskání … děti usnuly, zapálila jsem si svíčku a přesunula se do vany plné horké vody a pěny.

Když jsem se ponořila pod hladinu, najednou jsem věděla, že to co mi Zdeňa radí, zkusím. Zkusím zavolat do nebe, budu šeptat do vody a za zavřenými víčky uvidím, všechno uvidím …

Neskutečné.

Pokud vás něco trápí, pokud vám někdo chybí, kdo už je na té druhé straně dveří, pokud se potřebujete vyplakat, něco říct, jen si to nemyslet a přitom aby vás nikdo neslyšel, zkuste to taky!!!

Šeptala jsem do vody svůj stesk. Plakala jsem do vody svůj vděk. Za čas  s ním. Ptala jsem se ho, jestli dům v jeho světě je stejný jako ten náš a  on mi obratem posílal obrazy. V jedné minutě jsem ho měla na druhé straně telefonu … opravdu tam byl … a nejenže seděl pod naší broskvoní, nejenže vedle jeho levého kolena ležela Dianka, ale na klíně se mu tulil Mysliveček, naše kotě, které se ztratilo už před pár lety… Nebyl to jen hovor, byl to příběh. Jeho příběh. I přes místy zalykavý pláč jsem cítila, jak do mě vstupuje jeho klid. Usmíval se. Dával mi požehnání. Radoval se z našich dětí, obrázků Klárky, které mu maluje ve školce … radoval se z našeho života, že jdeme dál. Usmíval se, když  v mém srdci četl, že jsem ho kus dala někomu jinému …

Já se dneska dovolala do nebe…  

Dnešní zařazení Devátého doteku mezi Bestsellery u našeho distributora Kosmase mě v první chvíli dostalo do stavu euforie.

Každým dnem knížka postupuje vzhůru a dnes … dnes se stalo něco, co jsem tedy rozhodně nečekala. Ještě k tomu tak brzy po jejím uvedení na pulty knihkupectví.

Tou zprávou jsem zahrnula nejbližší kamarádky (věřím, že mě už mají plné zuby ;), poslední týdny nežiju snad ničím jiným…), pak jsem měla naplánovaný nákup a návštěvu, tak jsme pobalila děti a jeli jsme. Klárka do školky, s Kájou do Alberta něco pořídit novorozeňátku a taky nezbytné potraviny.  

Je tam takový maličký dětský koutek. Kája se klouzal a lozil, já jsem si dala kafe. Telefon. Má nakladatelka. Ráno nebyla na skypu a celá rozradostněná mi říkala tu novinku, že máme označení Bestseller u Kosmase a na jakém místě jsme … a já to sice věděla, ale tak nějak s její radostí to teprv všechno dostalo ten pravý smysl :)

Jenže pak … to nějak přišlo.

Možná sladký kafe nebylo to pravý, možná potřebovalo trošku osolit.

Za síťovinou si dva metry ode mě hrál Kája. S očima mého muže. Usmál se na mě a já v tu chvíli snad cítila i vinu. Raduju se tu z knížky, kterou KDYBY SE TO NESTALO !!  bych nikdy nenapsala. Tak moc bych potřebovala ten telefon do nebe, právě teď… Zeptat se ho, jestli mu to nevadí … To, že jsem psala o svých pocitech, to, že se knížka vydala, to, že z ní mám radost, to, že mě těší ohlasy na ní, a i to, že se dobře prodává …

Potřebovala bych slyšet, co si myslí …  potřebovala bych mu říct, že nic z toho (kdyby šlo cokoliv změnit), bych nechtěla. Že bych dala nevím co na světě, aby seděl vedle mě a díval se se mnou na našeho syna, jak blbne na klouzačce…

Nic není tak jednoduché, jak to vypadá…

Tak a je tu pátek :)

A k němu takové malé Diny-zamyšlení :)

Včera jsem na jednom blogu našla povídání a dojmy, jaké z Devátého doteku jedna čerstvá majitelka knihy má. V podstatě se tam objevila první kritika, ani ne článků, ale spíš toho, jak je knížka sestavená a že do dohromady neladí. 

Mně to opravdu vůbec nevadí a strašně nerada bych, aby se myslelo, že je možné psát o knize jen pochvalné ódy. Je mi jasné, že někoho třeba provedení zklame, že čekal něco jiného. Myslím, že nejsem urážecí, vztahovačná jistě trošku jsem (a neříkám, že mě třeba nějaké nesouhlasné reakce nebudou mrzet, ale …), ale opravdu bych nerada, aby stránky o knize byly jen oslavné, pokud to tak někdo necítí.

Z chyb se člověk může poučit, něco mi klidně může připadat že není pravda, můžu se proti něčemu ohradit, ale to je o komunikaci, dialogu.

Samozřejmě na rovinu řeknu, že sprosté napadání mezi normální kritku nepočítám, ale to rozhodně není případ oné čtenářky:)

Takže se těším, že dnes dojdou Doteky dalším z vás a těším se na reakce, jak ty spokojené, tak třeba i ty, kterým něco nesedne. I když samozřejmě doufám, že těch bude míň :))) 

PS: A samozřejmě, s tím že k sobě články neladí a že dohromady mozaiku nevytvoří – nesouhlasím :))) Ale to asi ode mě čekáte :))) 

Tak první čtenáři ji právě dostávají :)

Moc se těším na reakce.

O Devátém doteku si povídáme TADY.

Objednávat můžete na  http://kramek.dryada.com/  :)

Soutěž na Baby-café už skončila, výherkyně jsou oznámeny :)

Gratuluju a děkuju :)