Klárčin blog

Máma s tátou vodu, mladej mlíko – a všichni pěkně pospolu :)

Není nad to si něco naplánovat a pak to téměř na minutu splnit.

Kamarádce Janě jsem řekla, že v pět budeme s klukama doma – a byli jsme? Byli :)

Dnešní den byl velmi dlouhý, velmi emotivní a velmi organizační.

Ráno jsme po osmé s Klárinkou vyjeli směr Plzeň, kde jsem Klárku předala plzeňské babičce spolu s jejími nezbytnými proprietami (vozík, nočník, koječák, lahvička … ). A babička statečně hlídala a starala se o princeznu, zatímco já jela na otočku pro kluky do Pardubic. 

Měla jsem pro ně jet už o víkendu, ale pro nemoc jsem si netroufla. Až ve středu mi bylo už tak dobře, že jsem těch téměř pětset kilometrů dala.

Kloučci strašně moc vyrostli !!! A pardubická babička je parádně ostříhala – miluju ty jejich hlavičky na ježka :)

Prázdniny si užili parádní a jelo se domů (cestou tam jsem si dala ještě rande s kamarádkou v Europarku v Praze, to bylo taky moc prima :)). 

Kája celou cestu zpátky komentoval Lišku z navigace, Davídek povídal všechno možné.

Po čtvrté jsme vyzvedli u babičky spokojenou Klárku – a taky výborný brguláš :) a před domem jsme zastavili za tři minuty pět. 

Kamarádka jela kolem v traktoru a nevěřila vlastním očím: Tak tys fakt přijela takhle přesně, to já když jedu jenom do Globusu, tak přijedu o dvě hodiny dýl, ty jedeš do Pardubic a jsi přesná jak hodinky :))

Jak říkával už můj dědeček: S čím se někdo hrabe dvě hodiny, já za půl dne hravě zvládnu :))

Ta moje přesnost byla totiž hodně motivovaná.

V pět hodin už zaklepala na dveře Anička a celou bandu si vzala na povel, hráli si, koupali, večeřeli – a já jsem se chystala vybalovat a prát (i když od babičky nikdy není co, skoro všechno mi zase vrátí vyprané a vyžehlené, je zlatá). 

Nicméně i tak na mě padl po setmění splín a nezměrná únava z toho dne a když děti usnuly, přišla asi jedna z největších depresí posledních měsíců. 

I když jsem cestou z auta, když jsem vynášela asi desátou tašku, směrem k Mildovu místu na zahradě zatvrzele pronesla: Vidíš, já to tu zvládám i bez tebe …  – tak tak úplně to asi pravda nebyla.

Za pár hodin jsem měla pocit, že snad nezvládnu ani vstát z postele.

Chtěla bych moc poděkovat Martinovi, který si se mnou skypoval v pozdních nočních hodinách a mé výlevy poslouchal. Navíc mi nic nevyvracel, prostě jen byl,  poslouchal a nic víc jsem asi nepotřebovala. Jsem moc ráda, že jsme přátelé … ve smutku i v radosti. On ten chlap tak nějak spoustu věcí vidí jinak a já díky němu nakonec usínala docela v pohodě a v rozumný čas.

Pro fanynky Martina a případné ctitelky: Opravdu spolu nic nemáme :)))

No a tak den, který byl celý hektický, nakonec taky nějak skončil a nás už je doma zase plný počet :) 

Tak už to má holka za sebou …

Kamarád přišel a během chviličky bylo po všem. Její kořeny ještě zůstaly v zemi … ale i s tím si prý poradí.

Naše broskvoň.

Ta o které jsem už psala v článku Odešla s tebou. Ta, z které jedl Davídek jako miminko první přesnídávky. Můj muž nosíval domů v září plné náruče výborných broskví. 

Odešla hned po mém muži.

Na bílém sněhu oranžové piliny … prostě jsem to obrečela. 

Já vím, je to jen strom.

Nebo není ?

Zoubky jako perličky,

to jsou zoubky Aničky,

čistí si je každé ráno …

 … a dál už to neumím, resp. nepamatuju si :)

Otázka ovšem je, zda si je čistí dostatečně správně, no Aničko ??? 

My jsme dostaly od tety Pavly naší zubařky (Dido z BC) krapet sprdunk, ale zaslouženej, no joooo…

Za tři týdny Klárinku čeká akce: Vyženem dva kazy šupem pryč !

Jenže Klárka se vůůůbec nebojí. Teta Pavla má totiž u sebe v ordinaci dva bezvadný pomocníčky. Lva Lea, který má nejen krásné zoubky, na kterých teta všechno dětem vysvětluje, ale který si i s dětmi a tetou povídá. 

No a pak je tam i hrošík Hipo, který umí foukat na zoubky, aby se teta mohla sklíčkem podívat, jestli jsou v pořádku.

Teta prohlídla i Zuzku a ta si chtěla taky hrát s Leem a Hipem, ale sestřička se tomu smála, to teda nevíme proč ;) Místo toho Zuzi mírně pomučili na křesle, ale my s Klárkou v čekárně neslyšely ani hlásku, naše nejstarší byla i nejstatečněj­ší !!!

Tak teto Pavlo, za tři týdny zase ahoj, Klárka se prý těší :) 

PS: Nechci vidět, až se podíváš na zoubek našemu Davčovi … Myslím, že by stálo za to, kdyby sis svou ordinaci před zásahem vyfotila. Na památku ;) 

„Mami, ty máš ten notebook špinavej jako prase“ – takhle mile ke mně má nejstarší promluvila v neděli ráno.

Zastyděla jsem se do hloubi duše a šla pro papírovou utěrku a Cif.

Když se monitorek mého pidikamaráda leskl, zrak mi padl na klávesnici.

Myslím, že jsem uviděla to, co je možné obvykle vidět jen pod mikroskopem. Alespoň já jsem byla přesvědčená, že vidím to cosi v mezírkách kláves se hýbat a je to hodně podobné těm strašným obrázkům roztočů v madracích,  které nám cpou reklamy na ty jediné správné vysavače. 

Vím, vím – copak by takovej roztoč dělal zrovna v mém notebooku, ten si radši pospí se mnou v ložnici. Ale moje představivost už jela a než jsem zapojila mozek pod blond hřívou, prst instinktivně zmáčkl spoušť – a stříkl notnou dávku Cifu v rozprašovači na nepřítele !!!

Kapalina se krásně vpila mezi klávesky, já jsem pyšne šolíchala okolí utěrkou a přinesla si maličkej nožík, že jako těm nečistotám pomůžu. 

A jak budu mít kráááásnej noťásek !! Heč !!!

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

Dva dny jsem byla bez noťásku a ještě pořád nefunguje mezerník ;)

PS: Loňská zima blondýnu poučila, že zmrzlé ruce není fakt dobré strkat do kýblu s horkou vodou, opravdu neohřeje !!!

Letošní zima mě poučila, že je lepší mít zaprasenej počítač než žádnej ;)

Nevím, nakolik Klárčino rozhodnutí být jednou, až bude velká, stavitelkou, ovlivnilo studium a sny její starší ségry – každopádně talent ta holka určitě má ;)

A já mám zase radost, protože Klárka dokáže dát kostičky do výšky, která předčila mé očekávání (na její oslabené ručičky je to opravdu výkon a navíc že jí to ani nespadlo !!! :)

PS: Všimla jsem si, že jak neprojektuju jako kdysi každý den, je fotek na blogu čím dál míň – takže jedno z mých letošních předsevzetí jsem právě prozradila.

Znovu bych se ráda zapojila do úžasného nápadu a to do Projektu 365. Navíc tak nějak začal blog ztrácet tím pádem deníkový charakter a když se podívám na rok, kdy jsme ještě byli všichni pohromadě, kdy ještě muž žil – mají pro mě tyhle záznamy obrovskou cenu. I proto chci zase fotit a najít na každém dni něco hezkého, co stojí za to si zapsat.

Kája počítá opravdu originálně. 

Ukazuje si na prsty od malíčku: Tši, dva, jedna … a nakonec píchne do palce: teď !!! :)) 

PS: Jeden prst se mu kamsi vytratí, ale to není podstatné ;) 

Ráno jsem chtěla umýt nádobí a Klárka si vzpomněla, že vždycky, když ho myl táta, tak jí posadil do židličky k sobě a ona v mističce myla zvířátka.

Tady je jedna vzpomínková fotka … z doby, kdy jsme myčku nepotřebovali …

Tak jsem jí posadila do židličky, přinesla zvířátka, rozprostřela utěrku, do misky dala teplou vodu.

„Tatínek mi nedával tak horkou vodu“ – ozvalo se ze židličky.

Sáhla jsem si: „Klári, prosím tě, není horká, nekecej.“

„Tatínek mi tam dával pěnu“ – ozvalo se po chvíli vyčítavě znovu.

Došla jsem do koupelny a do misky cákla něco sprchového gelu.

Klárka asi pět minut soustředěně packou míchala (v té strašně horké vodě;) ), až se vytvořila pěna.

Hodila tam pár zvířátek, zkoumavě pozorovala a pak se ozvalo:

„Tatínek mi dělal víc pěny a prostě ta voda nebyla tak horká!!!“

Podívala jsem se na ní a v očích jsem to viděla.

Poťouchlost.

Čekala, co já na to.

Prostě mě vydírala. 

Sice se mi celou dobu předtím kvůli vzpomínkám draly do očí slzy, ale tohle jsem nehodlala vzdát.

„Voda není horká a já prostě dávám pěny míň. A přestaň si vymýšlet.“

„Tak jo maminko, tak ta pěna mi stačí.“

To bychom měli. Pro dnešek ;)

Tenhle týden krásně prší:)

Konečně … tráva, kytky, stromy – příroda to potřebovala.

Jen se trochu ochladilo a tak zase topíme v kamnech.

Na mačkání papíru na podpal máme svý lidi ;)

I na mazlení s medvídkem zbývá čas :)

Ve tři hodiny se Klárka probudila, tak jsem skončila brigádu na zahradě a šli jsme před dům s mechaničákem – Klárka jezdila, krmila křupkama Emmetta, já se pokoušela číst kousek Herriota a čekali jsme na Káju, až se vzbudí.

Kájík se k nám přidal po půl čtvrté. Nedalo mi to nevzpomínat … jak jsme takhle v tuhle dobu čekávali na tátu …

Nevím, to jaro se mnou pěkně cvičí. Je nádherně, teplo, sluníčko, pampelišky, kvetou třešně … a mně je tak těžko … stýská se mi … 

Před rokem jsem o Čekání na tátu psala …  a pamatuju si… jak bylo Lucce z toho mého článku smutno … nikdy by mě nenapadlo, že tyhle fotky budu už jen vzpomínkou …