Klárčin blog

Kája počítá opravdu originálně. 

Ukazuje si na prsty od malíčku: Tši, dva, jedna … a nakonec píchne do palce: teď !!! :)) 

PS: Jeden prst se mu kamsi vytratí, ale to není podstatné ;) 

Ráno jsem chtěla umýt nádobí a Klárka si vzpomněla, že vždycky, když ho myl táta, tak jí posadil do židličky k sobě a ona v mističce myla zvířátka.

Tady je jedna vzpomínková fotka … z doby, kdy jsme myčku nepotřebovali …

Tak jsem jí posadila do židličky, přinesla zvířátka, rozprostřela utěrku, do misky dala teplou vodu.

„Tatínek mi nedával tak horkou vodu“ – ozvalo se ze židličky.

Sáhla jsem si: „Klári, prosím tě, není horká, nekecej.“

„Tatínek mi tam dával pěnu“ – ozvalo se po chvíli vyčítavě znovu.

Došla jsem do koupelny a do misky cákla něco sprchového gelu.

Klárka asi pět minut soustředěně packou míchala (v té strašně horké vodě;) ), až se vytvořila pěna.

Hodila tam pár zvířátek, zkoumavě pozorovala a pak se ozvalo:

„Tatínek mi dělal víc pěny a prostě ta voda nebyla tak horká!!!“

Podívala jsem se na ní a v očích jsem to viděla.

Poťouchlost.

Čekala, co já na to.

Prostě mě vydírala. 

Sice se mi celou dobu předtím kvůli vzpomínkám draly do očí slzy, ale tohle jsem nehodlala vzdát.

„Voda není horká a já prostě dávám pěny míň. A přestaň si vymýšlet.“

„Tak jo maminko, tak ta pěna mi stačí.“

To bychom měli. Pro dnešek ;)

Tenhle týden krásně prší:)

Konečně … tráva, kytky, stromy – příroda to potřebovala.

Jen se trochu ochladilo a tak zase topíme v kamnech.

Na mačkání papíru na podpal máme svý lidi ;)

I na mazlení s medvídkem zbývá čas :)

Ve tři hodiny se Klárka probudila, tak jsem skončila brigádu na zahradě a šli jsme před dům s mechaničákem – Klárka jezdila, krmila křupkama Emmetta, já se pokoušela číst kousek Herriota a čekali jsme na Káju, až se vzbudí.

Kájík se k nám přidal po půl čtvrté. Nedalo mi to nevzpomínat … jak jsme takhle v tuhle dobu čekávali na tátu …

Nevím, to jaro se mnou pěkně cvičí. Je nádherně, teplo, sluníčko, pampelišky, kvetou třešně … a mně je tak těžko … stýská se mi … 

Před rokem jsem o Čekání na tátu psala …  a pamatuju si… jak bylo Lucce z toho mého článku smutno … nikdy by mě nenapadlo, že tyhle fotky budu už jen vzpomínkou …

Kája vlastně Klárku zná odjakživa na vozíčku.

A teprve dneska ho napadlo si do toho nového mechaničáku vlézt a vyzkoušet ho. Jezdil jako drak :) Strašně se tomu smál a zkoušel couvat, zatáčet – je vlastně ve stejném věku, v jakém dostala vozík Klárka.

Musím říct, že silově jasně vede Kája. Ale Klárka rychleji pochopila právě ty různé vychytávky, couvání, najíždění.  Karel, když to někam nešlo, prostě slezl a dotlačil. To Klárka nemohla a nemůže, takže možná proto byla od začátku zručnější.

Nebo je to tím, že je to prostě ženská ? ;)

Teď na jaře je prostě nejkrásnější.

Miluju duben. Nalité pupeny keřů, jabloní … pivoňky, co už vystrkují hlavičky z půdy, tráva poprvé sečená voní … 

Čas setí a sázení.

No a jak vypadají naše jehňátka, která mají za sebou první měsíc života ?:) Holčičky rostou jako z vody :) Už se i pasou, už se i perou o oves (který už dochází a až do podzima nebude), ale mlíčko od maminky stále vede. 

Nejstarší Miluška s maminkou Klárkou.

Bětuška, stále černá jako kominík :)

A nejmladší Jaruška s maminkou Májou, vyrostla neskutečně … ale bečí pořád jako jehněčí miminko:) 

Za měsíc půjdou Miluška s Bětuškou do nového domova. A Xenu si dneska zamluvili v hospodě. Ne na guláš, ale na chov. Takže na zimu mi zůstanou dvě holky velký suffolk x merino (Anička a Klárka) a tři kamerunky mrňavky (Mája, Mates a jejich Jaruška). 

To se dá, to by mohlo oproti letošní zimě být o kolo sena míň ;)  

Nedělní dopoledne jsem s  prckama a babičkou byla v Plzeňské ZOO – Velkej Novej (no už ho máme rok, ale jméno mu asi zůstane;) ) – měl premiéru. 

Bylo to super, Klárka si to krásně užila, že mohla jet kam chtěla a nebyla tlačená jako dřív na mechaničáku – nicméně i když jsem si to nemyslela, bariér je kolem stále dost a tak jsme několikrát museli měnit trasu nebo se vracet, protože schod nebo schody prostě s VN nešly zdolat :(

Kluci se vyběhali, babička za nima taky – bylo krásně, přišli jsme hned když se otvíralo a tak jsme si užili i poměrně tichou ZOO bez lidí (tak jak to máme nejradši :) ).

Odpoledne jsem potřebovala jít něco dělat na zahradu, tak Zuzi dostala za úkol vymyslet nějakou činnost pro děti. Kluci odmítli (trojhlasně) jít se mnou, neb Emmett je kouše a skáče na ně (zítra už musím něco vymyslet, asi ho přivážu nebo nevím, přece se nebude přednostně po zahradě prohánět pes a děti trčet doma – trestání nepomáhá …), a tak Zuzi vymyslela výtvarno :)

Péťa měl už pro maminku obrázek hotový a tak si prohlížel výkresy ostatních a pak šel skákat z křesla na postel, prý trénuje na pračku se Spidermanem :))

Děti bavilo malování skoro hodinu, já jsem poprvé vyzkoušela sekačku, jezdí se s ní skvěle, vůbec není těžká, má velká kola a pojezd několik rychlostí,. I když jsem jela skoro na nejnižší, stejně mi přišlo, že jsem za sekačkou skoro vlála :) 

Ovečkám jsem poklidila, Anička už krásně běhá, každý den víc a víc, navíc se i dost tulí, chodí si pro pohlazení, jakoby věděla … mrňavky se nenechaj pohladit, furt někam zdrhaj. Ale rostou jako z vody a za takový měsíc už půjde Miluška s Bětuškou do nového domova …

Káju jsem vzala s sebou odnosit odpady a ten kluk nezavře pusu. Až na introvertnějšího Davida mám strašně ukecaný děti. Po kom asi ;)

Bylo krásně slunečno a o víkendu má být ještě líp. Zítra k nám Péťa zase přijede, kamarádka má školení – a tak jsme si vymysleli, že budem poprvé letos opékat buřty :)

Tak hezký víkend všem:)

PS: Už mi pátky nevadí …

divadlo :)

Už léta k nám do vsi jezdí hrát divadlo mladí studenti – recestisti, mladí Cimrmani :) Oni teda hrají všude možně, ale kdy se tak stane, že nemusím složitě organizovat hlídání, stát frontu na lístky a pak vyjet  za kultůrou autem.  

Dnes stačilo jen se přiměřeně oblíknout (i když jsme na vsi, tepláky jsem radši nechala ve skříni a vaťák v garáži:))) a nejuhejkanější kamarádkou (shodou okolností tou samou Aničkou, která v posledním měsíci začala asistovat Klárce a hlídá děti) se vydat vstříc kulturnímu zážitku :)

Bylo to naprosto super a zasmála jsem se jako naposledy snad v Praze na Vše o mužích :)) Anička se teda směje  ještě víc než já, takže jsem pochopila onu paní, co mě v Praze požádala o ztišení, že neslyší repliky – já taky skoro nic neslyšela :)) 

Představení bylo nejen humorné, ale i vzdělávací, nádherně se tam hrálo na housle i klavír 

a já se dozvěděla leccos o vážné hudbě, která mě v běžném životě úspěšně míjí. A zaujalo mě to dokonce tak, že jsem chvíli přemýšlela, jestli se někdy na nějaký koncert vážné hudby nevydám (po tedy pečlivém výběru, nedá mi zapomenout na povinné koncerty se základní školou ve Varech, kdy jsme chodívali do Velkého sálu Thermalu a hromadně se všichni nudili a největší vytržení znamenal prťavý starý pán, který to celé uváděl a přišel nám hrozně legrační:))) 

Na závěr nás čekalo unikátní baletní číslo, kde si roli labutě zahrál vousatý pan Beneš. Náš kulturák málem lehl :))

Kvalita fotografií je mizerná, měla jsem s sebou jen Zuzčin foťák (a tma a tak), ale o ladných kreacích labutě nemůže být jistě pochyb:)

Díky kluci :) A slečno houslistko :)

Kájík si po týdnu, co mě neviděl – a pak po čtyřech dnech, kdy mě měl téměř jen a jen pro sebe (o Davídkovi jsem skoro na chatě nevěděla) – vytvořil velmi silnou závislost. Na své matce.

Ta si nemohla pomalu ani odskočit (kamkoliv), aby  se do dvou vteřin neozval zoufalý pláč a za chvíli už jsem cítila ručičku šátrající po mé a šup – kanagom by nedržel líp ;)

Je pravda, že jsme v Chotěboři měli spoustu času pro sebe a snad jsme si nikdy neřekli tolik básniček a tolik se netulili, jako tam. Klárka byla u babičky, Davídek řádil s dětma nebo se introvertně ztratil na chvíli na pokoj a Zuzka se už fakt nějak veřejně mazlit ani si se mnou hrát nechce (nechápu proč!!!:)))  

Kájík si tak zvykl na přísun maminky a nemusel se dělit o její čas ani se sourozenci, ani s ovečkama, ani s plotnou, ani s prádlem … že dnes odpoledne u babičky byl hodně vykolejen, když jsem si vzala na klín Klárku :)

Takže se tam taky vpasoval, asi abych byla pěkně stehenně vyvážená :)

Tak je v Projektu po delší době i moje aktuální foto (prý by mělo být podle pravidel Projektu jednou měsíčně, haha), byť krapet maskované dětma (to naschvál ;) ) 

Doma je doma. Plné auto věcí, vybalování, praní, třídění. Trošku jsem se bála, co bude, jestli visatec bude chtít stále viset, chovat, mazlit, držet – ale jako bychom nikde nebyli. Kájík zdrhnul do pokojíčku za hračkama, za chviličku si po deseti dnech odloučení všichni tři prťavci hráli jako dřív a já mohla zvesela makat.

A vůbec nikdo mě od práce nezdržoval. Ach jo ;)