Klárčin blog

Myslela jsem si, že Klárku s Miluškou nechám v samostatné kóji tak dva dny  – ale Klárka je tak starostlivá maminka a Miluška tak čiperná ovčí holčička, že už včera, tedy když byl Milušce pouhý jeden den, šly holky spolu za ostatníma soudružkama do stáda :)

Ty Milušku očichaly, zabečely a tím bylo hotovo – maličké černé mládě na vratkých vysokých nožičkách bylo přijato do party:) Matýsek šel hned zkontrolovat poporodní pokoj, jestli tam není něco zajímavýho a očichával místa, kde jsem den předtím zahlídla zbytky placenty (asi coby vědec chtěl cosi zkoumat anebo ho mrzelo, že nezbylo?;)) 

Včera se Miluška držela jen u salaše, a maminka u ní. Myslím, že na seno jí to mrně nepustilo. Ale dneska už spolu oběhly snad všechny kouty ohrady a je legrační pozorovat tu naše rozrostlé stádo, jak jdou dvě obří ovčí holky, pak jedna menší, Mates, pak čerstvá mamina a pod nohama se jí cosi černého motá:)) Miluška se umí bravurně napít i za chůze :))

Navíc je tak tulivá, když ji vezmu do náruče, přitiskne se ke mně. A voní … tak jako  všechna mláďátka na světě :) Možná to, že je tak přítulná bude tím, že si můj pach pamatuje, (jak jsem jí krátce po narození zabalila do svetru a otírala jí, ručník jsem přinesla až později).

Nevím, ale líbí se mi to:) Život jde dál … v těch ovčích i v těch lidských mláďatech …

Máme jehňátko!!!:)

Je to holčička, narodila se OvciKlárce, u které jsem snad do minulého týdne netušila, jestli je taky březí. Předhonila i Xenu i Aničku a že Xena vypadá na rozpadnutí už měsíc:))

Péťa byla doma s dětma a já holkám a Matýskovi nesla oves a vodu a přišlo mi divný, že na mě békaj jen čtyři. Volala jsem na Klárku, kde je… a najednou se ze salaše ozvalo takové maličké zabeknutí. Tak pomalu jsem snad ještě nikdy nešla – spíš bych od sebe čekala, že se tam pohrnu, ale já jsem prostě ztuhla.

A byla tam. Maličká černá holčička u své plaché mámy:)

Rychle jsem si sundala svetr a otřela jí do sucha, Klárce ještě neodešla placenta, takže jehňátko muselo být na světě chvíli. Letěla jsem domů pro septonex a pro foťák. Přesunula jsem ho do té druhé části salaše, kde je můžu zavřít, Klárka za ním za chvíli přišla, myslím, že mateřský instinkt má, akorát jsem nedocílila zatím, že by se miminko napilo, ale třeba jsem to jen neviděla. 

Jehňátko se pořád klepe, letěla jsem ještě domů pro deku a hřebíky, přitloukla na žebřík, aby jim tam netáhlo… Donesla jsem Klárce vodu a oves, ještě musím nanosit seno a kontrolovat tu placentu.  

No snad to ta maličká holčička přežije. Je krásná … :)  

Ráno v devět hodin telefon. Já jsem na ní úplně zapomněla.

Procházela naším domem, fotila si místnosti a ptala se na spoustu věcí. Na některé jsem odpověď věděla, na některé ne. U těch, na které jsem nevěděla, mi bylo do breku.

Protože tohle jsem nikdy řešit nechtěla.

Takhle to být nemělo.

Když tenkrát před skoro osmi lety tady chodil její kolega a sepisoval ty samé věci pro hypotéku, bylo to veselejší. Byli jsme u toho s Mildou oba.

Odhadkyně po prohlídce domu zevnitř i zvenčí zaklapla blok, vypla foťák a odjela zpracovat odhad nemovitosti pro účely dědického řízení. Jeden banální případ z x dalších …

Dívala jsem se za jejím autem a kdyby to šlo, vypnu se, aspoň na chvíli.

.............­............

Nemocnice – dneska jsem za Klárkou přišla v čase oběda.

Koupila jsem jí takovou pidipanenku s oblečením, které zvládá navlékat sama a těšila jsem se, že bude mít radost.

Při vstupu do pokoje jsem chvíli stála jako opařená. Ve všech postýlkách plno, oproti včerejšku, ale její, její byla prázdná.

Člověk ví, že je pro to logické vysvětlení, že takové ty scény s prázdnou postelí v nemocnici se dějí jen v seriálech, ale na vteřinu se ve mně všechno stáhlo. Na děsivou vteřinu byl okolní vzduch bez kyslíku.

Jak ve zpomaleném filmu jsem pátrala ve tvářích sestřiček, co se stalo – bylo to jako štronzo, přišlo mi, že strašně zpomaleně mluví i zpomaleně se usmívají. A v tom zpoza jedné z nich vyjela na vozíčku Klárka -  a mě najednou přišlo tak absurdní, co jsem si vůbec tu maličkou chviličku myslela, čeho jsem se tak strašně bála.

Štěbetalka moje malá. Totálně spokojená, usměvavá, sice s pěknými kruhy pod očíčkama, ale v podstatě fakt v pořádku, až na ten kašel.

Zlobí sestřičky s jídlem, ale spolu jsme zvládly celou misku polévky. Pak jsme si hrály, před jednou jsem jí dala spinkat, rozloučení proběhlo úplně jakoby  nic.

Takže v úvodu šok, pak naopak pohoda :) Navíc hned vedle ní je chlapeček od nás ze vsi i se sousedkou, a ta je tam s ním celou dobu, takže mi slíbila, že Klárce dá večeři a že na ní dohlídne:) Koupání jsme domluvili se sestřičkou, že se už dnes vracet po spaní nemám, že to zvládnou. A zítra za ní půjde odpoledne Zuzanka.

.............­............

Doma zatím veselo, je u nás Missorka s dětma až do středy:) No veselo, děti si to užívají, Péťu zlobí žaludek, ale snad se to spraví – cestou domů jsem se stavila v Třemošné pro božské koláčky, které jí minule chutnaly – ale asi zbydou.

Valuška se tak těšila na ovečky, že do ohrady za nima vzala Zuzka všechny tři starší (Kája pořád trochu kašle, tak zůstal doma). Valuška by si moc přála vidět jehňátko, tak snad se nějaká ovčí holka v noci pomamí ;)

Po obědě jsem se vydala za Klárkou, Zuzi zůstala s klukama doma. (Vůbec nevím, jak bych to dělala, kdybych jí neměla … asi by prostě Klárka byla celou dobu v nemocnici bez návštěvy).

Je to tak statečná holčička :) Seděla zrovna na nočníku celá rozzářená, protože jí nějaká neznámá teta (maminka má podezření na jednu, která čte náš blog a včera mi poslala email) přinesla taštičku s dobrotama a hračkama – Klárka zrovna držela v ruce dřevěné pexeso s mořskýma potvůrkama :) Tak jsme si hned museli zahrát, trošku teda inovační pexeso vzhledem k hrbolům na dece :)) Milá neznámá, moc děkujeme !!:) Já jsem se snažila ze sestřičky něco dostat, ona taky nevěděla, tak jsem odtušila, že nás asi zná z blogu, řekla jsem to polohlasem – a sestřička hned říkala, že blog čte taky – vždycky jsem v reálu zaskočená, jako vůbec mi to samozřejmě nevadí, ale nevím jak se mám tvářit:))

Po zdravotní stránce má Klárka antibiotika, zvýšená teplota se jí zatím drží a kašle stejně. Nicméně boj s bacily začal a já doufám, že třeba do pátku by mohla být doma, aby ještě stihla babičku z Pardubic (která tu bude po dobu soudu hlídat kluky). 

Přivezla jsem lehátko i vozík, tak jsme si chvíli četli, hráli pexeso, pak si hráli s puzzlíkama od neznámé tety :) a Klárka celou dobu povídala a tulila se byla … prostě beruška … Pak jsme jí šli se sestřičkou vykoupat, vzhledem k ovázané ručičce, kde má takovýto (no jak se to jmenuje:)), prostě na tu výživu a atb – tak jsme museli obě, sestřička jí packu celou dobu koupání držela.

Snědla i trošku polívky, s pitím teda dělala fóry, tak jsem jí pak sjela do Tesca pro její oblíbenou šťávu YO (kterou ale doma vůbec nemáme, protože doma prostě pije, co je, tedy čaj … jenže když je nemocná, tak si vymýšlí noooo;) Má nárok :) ) 

Když jsem odcházela, vůbec neplakala, měla slíbeno projet se na vozíčku (jen nevím, jak to zvládne s jednou ručičkou, ale  … určitě se zítra dozvím, že to nějak vymyslela :) ).

A já tu zase musím poděkovat sestřičkám i doktorkám téhle maličké nemocnice, protože s přístupem, jaký je tam, je všechno o tolik snažší. Pro Klárku, i pro mě … Tak děkuju moc. (Nevím proč jsem měla potřebu se té milé sestřičky ptát, jestli si pamatuje  na tu hospitalizaci v dubnu a na mého muže a když kývla, že si na něj pamatuje dobře … tak mi na jednu stranu bylo smutno a na druhou tak hezky, že ho znala osobně, že se to asi nedá racionálně vysvětlit …) 

Tak zítra Klári, po obědě a spinkání zase ahoj :)  

Tak se nám to pěkně rozjelo.

Včera nám volala naše paní doktorka výsledky stěrů, tak Davídkovi nasadila atb, má spálového bacila. Klárka měla ve stěru pneumokoka. Mám jí pozorovat. A Kája stěry neměl, ale kašle jak tuberák.

Klárka byla ještě včera dobrá, dnes ráno ještě pila, ale teď už to není dobrý. Kašle a dáví se. Nejí a nechce pít. Teď spí.  

Až se vzbudí, tak pojedeme na pohotovost do Nemocnice sv. Jiří. Teď jsem tam volala a radši jí chtějí vidět. Když na tom bude dobře, nasadí atb a pojedem domů. Když nebude, zůstane tam. Co už se dá, hlavně že jí pomůžou.

Kupodivu jsem klidná. Kdykoliv dřív bych brečela a panikařila. Je to asi i tím, že tam ležela už dvakrát z toho jednou celý týden bez možnosti návštěv kvůli epidemii chřipky. A zvládla to. 

Lepší, ať se jí uleví co nejdřív, než aby se trápila, slábla a hubla. Navíc se s její diagnozou SMA bojím i toho pneumokoka. Až se uzdraví, budu zvažovat očkování … co je menším zlem … ? 

Beruška moje statečná …

Zuzka má ještě o devět let staršího brášku, z tátova prvního manželství (čert aby se v jejích sourozencích vyznal, má toho privela ;) ). No  a ten studoval (nevím teda, jestli už má hotovo) vysokou stavárnu v Brně.

Asi oba podědili něco od svého otce, který teda stavařem není, ale  kdyby se býval byl učil, tak by jím možná býval někdy byl ;) Moje geny prostě Zuzka určitě nemá, já nepostavím domeček ani z lega.

A právě lego jí brácha doporučil si vzít k ruce, až se bude učit nějaký to vázání cihel (asi neříkám ten správný termín a jsem líná se jít zeptat;) ).  

Takže takhle nějak vypadá učení u nás – škola hrou :) Ale že jí to jde :) 

Náznaky už občas probleskly.

Kájovo první období vzdoru vrcholí.

Na všechno existuje skoro jediná odpověď : Já sama.

Chce čajík, aby mi vzápětí odstrčil ruku, která mu ho podává.

A to pořád dokola. S hračkou, s oblečením, s jídlem, s pitím. Nechce pinkat, chce pinkat, nechce autíko, chce autíko – a hlasivky vibrují, jeho hlasivky. Mně vibrují jen nervy. 

Navíc tomu asi nepřidává, že trochu kašle.

Prostě Pan Protiva jak vyšitej.

Občas se ho snažím odchytit a pomazlit se s ním, že by se třeba na chvíli zklidnil.

Nandal mi to. 

Vyškubl se mi, zdrhal a přes rameno po mně hodil hlášku: Nechci áska !!!:)

PS: Co by člověk chtěl, když ten náš lump nosí triko, jaké nosí :)) 

Dopoledne marůdci (kterým už vůbec nic není, ale kapat oči ještě musím) – modelovali, a tak si taky po sobě pěkně uklidili.

Ale až po spaní, nechali jsme spadlou modelínu na koberci zatvrdnout, pak se líp luxuje.

Klárka vydržela vysávat asi pět minut, teda ona by vydržela dýl, ale nevydržel to David s nervama :)) Takže jí hadici pak vzal a radši to rychle dodělal. 

Káju nějaký úklid nevzrušuje, radši se něčím cpe a pozoruje pracanty ;)

A já, abych se neflákala, tak jsem upekla nový koláč – inspirovaná předloňským říjnovým Apetitem. Večer dám fotorecept na BC – tady jen malé lákání na Báječný vláčný koláč (to není můj název, to je jejich, já za to nemůžu ;) ) 

V receptu mají původně jablečnou náplň, ale já našla v mrazáku ještě naše loňské zamražené švestky, takže bude švestkový. 

Za chvíli přijede kamarádka s kamarádem dětí Péťou, tak si dáme k čaji:) Mňam :) 

Jsme doma, zánět spojivek už mají pro jistotu všichni prcci – takže co se tak dá dělat. Hrajou si, zlobí, momentálně staví domeček ze všech dek, co tu maj.

Při hledání fotky do minulého článku jsem našla tu ze stříhání vloni.

Pohled na kluky rozhodl – hára dolů:)

Takže fotka na dnešní Projekt je jasná :) Davča stříhání nesl statečně, snad poprvé ani vevykvíknul – zato Karel se vyznamenal, celou dobu lamentoval a jak je vidět podle fotky, ani po vykoupání ho to nepřešlo, prostě máma ho naštvala ;)

Zimní hříva shozena ;) Takhle se po našem taky vítá jaro :)

Dnes ráno jsme se jeli podívat na Emmettka do Letin u Blovic.

Štěňátka jsou prostě nádherná, dost mě překvapilo, jak už jsou veliká:) Děti si hraní s nima užily, Klárku jsme radši dali do kočárku, protože těm jehličkám, co maj ty chlupatý koule v tlamičkách, nevěřím ani já, ani mechaničák:)  Prokousnoutá guma by byl dooost velký průšvih (zvlášť s ohledem na rozvázání smlouvy VZP s firmou Ortoservis, od které ho máme – takže radši neriskovat).

To štěňátko na třetí fotce je naše :)