Klárčin blog

byly jedny z nejkrásnějších, myslím že jak pro děti, tak pro mě.

V zahraničí jsme nebyli, k moři se s Klárkou podíváme snad za rok, máme v plánu (s klukama pojede babička s dědou a my holky si dáme vlastní trasu), jen na skok jsme se koukli za hranice s Německem – ale … ono není třeba jezdit nikam daleko, protože u nás, u nás je moc krásně.

Ono to není totiž o dálkách, není to ani moc o financích – je to o chuti něco podniknout (třeba Zuzčin a Klárčin čtydenní výlet přes celou republiku vlakem) a o radosti z docela obyčejných věcí (houby, houby a zase houby, miluju les :) ), o tom, že primárně nehledáme problémy, proč něco nejde, ale snažíme se i s Klárčiným handicapem prožít maximum, co jde. 

Nikdy by mě nenapadlo, že se najdou lidé, kteří Klárce její výletování závidí. No … dnes jsem zjistila, že ano. Tak jsem si říkala, že asi dělám někde chybu. Že bych možná místo svého nadšeného psaní o tom, jak se Klárce líbilo v aquaparku v Liberci a jak tam šťastně v bazénu kopala nožičkama, mohla radši psát, že nacpat jí ve dvou do kruhu je týmová práce na deset minut a sprchovat se se Zuzkou ani nepotřebujeme, jak z nás pak leje …  

Příhod, kdy něco nešlo, kdy něco Klárka nemůže, kdy jsme únavou už nemohli … těch by bylo. Jenže … Upřímně … mě to nebaví. Já na tohle brzy zapomínám a jsem šťastná, že děti měly prázdniny prima, hodně kvůli babičce a dědovi z Pardubic, hodně protože se nebojím řídit (a Béďa je držák, i když jednou se nám u Lito pěkně sesypal a pobyl si nějakou dobu v nemocnici:)), prostě … to radši ať závistí pukne, ten kdo má s námi problém, ale já a děti se nepřestaneme radovat z toho, že léto bylo fajn a že lepší je se problémům postavit čelem, než hořekovat, co nejde a čekat, že to za nás někdo vyřeší.

Ono je to stejně o tom, jak dokážeme život přijímat. Každý máme svou cestu. A po ní bychom měli jít, i když se nám leckdy nelíbí. Ona není rovná, není jednoduchá. V některých jejích zatáčkách se může zdát, že už nemůžeme dál, některý kopec vypadá nekonečný a svádí to svalit se do příkopu a na všechno se vykašlat.  Můžem z ní i sejít, zbaběle utéct … ale to pak nikdy nebudeme šťastní. Lepší je se vrátit a jít. Ta cesta je totiž naše. 

Krásné první září, vám všem kdo jste nezapomněli projít kolem nás :) 

V uplynulém měsíci u nás ve vsi zemřeli tři lidé, z toho dva hodně mladí … 

Někdo mi řekl: Už nevěřím v Boha, tohle by nedopustil, kdyby byl …

Já nejsem věřící. Nebo takhle … můj Bůh nemá jméno. Nebo jinak… křesťanství je mi asi nejblíž, ale nepatřím k žádné církvi a ani po tom netoužím. V sobě mám jinak celkem jasno.

Víc rozporuplný odstavec jsem tady na blog asi nikdy nenapsala :))

Je strašně zvláštní, jak spoustu lidí přistupuje k víře. K Bohu, jakémukoliv. V neštěstí, v nemoci … když máme potřebu, když něco chceme, po něčem toužíme, když máme strach … tak se k němu známe, připustíme že je a prosíme … když se nám postaví do cesty smrt, když přijdeme o někoho milovaného – zlobíme se na něj, zapíráme ho, pláčeme a ptáme se: Kde jsi byl? Proč jsi to dopustil?

Vzpomeneme si na Boha, na vděčnost, na jeho lásku … když se nám daří?

Ať v životě takovém, když jsme milovaní, když milujeme, když se nám daří v práci … když zklidíme co jsme podle svého mínění zaseli jen my sami, když se máme prostě dobře a všechno je jak má …

Kde je pak Bůh v tu chvíli?

Jsme pyšní sami na sebe, radujeme se … smějeme a užíváme si to. A zapomínáme. 

I nevěřící Boha volají, když jsou v úzkých. A když je všechno fajn, chválíme jen sebe …

Zvláštní je to naše myšlení…

Ať už vnímáme Boha každý jinak, někdo jako Vesmír, jiný jako jakousi sílu, další jako toho jediného Boha, který byl otcem Ježíše – je to úplně jedno – protože stejně jsme pořád jako malé děti. Nevděční a sobečtí. Nepokorní a ukřivdění. Nedočkaví a ukřičení …

Možná by stačilo málo. Ale to se budu opakovat. 

Trošku víc pokory. A empatie k druhým. A věřit v dobro. A vůbec …

Ani nevím, proč to vlastně píšu … stejně co jsem chtěla, jsem vyjádřit nedokázala.  A ještě budu vypadat, že jsem se zbláznila. 

Léto pomaličku končí, ještě to babí nás čeká. A pak podzim, zima …

Možná by se teď hodil jeden sněžný vtípek o blondýnkách ;)

Když jsem si ho před asi hodinou četla, smála jsem se tak, že přiběhly děti z pokojíčku: Mamiiii, tobě se něco stalo, že tak hejkáš? Leze tu snad nějakej pavouk??? :))

Blondýnka jede autem a zastihne jí sněhová bouře. 

Nezpanikaří, vzpomene si, co jí říkával tatínek: „Kdykoliv tě potká sněhová bouře, počkej, až kolem pojede pluh a jeď za ním.“

Zanedlouho se opravdu objeví pluh a blondýnka jej podle rady následuje.

Jede za ním asi třičtvrtě hodiny, až pluhař vystoupí a ptá se jí, co dělá. Ona mu vysvětlí, že jí otec poradil, že při sněhové bouři je nejlepší jet za sněhovým pluhem.

Pluhař říká: „No… s parkovištěm před Hypernovou jsem už hotový, tak jestli chcete, můžete jet se mnou k Tescu.“

mi přijde, že nám lidem, chybí pokora.

Máme pocit, že čeho se nám nedostává, to musíme mít.

Že máme přece  n á r o k.

Nárokujeme si čas druhých lidí, nárokujeme si věci, nárokujeme si počasí, nárokujeme si lásku …

Když nemáme co chceme, rozčilujeme se. Cítím se podvedení. Zneužití. Litujeme se. 

Chceme pořád víc.

Přitom … když se podíváme na sebe s odstupem, na naše životy … nemáme se vůbec špatně.

Včera mě úplně zasáhla myšlenka Paola Coelha, kterou jsem dala na blog nahoru jako Myšlenku dne.

          " Jaru nemůžeš přikázat: Přijď a zůstaň dost dlouho.

          Nanejvýš ho můžeš požádat: Přijď, požehnej mi svou nadějí a zůstaň tak dlouho, jak to bude možné."

Poslední dny a týdny mám nějaké přemýšlecí. Na doporučení kamarádky právě čtu knížku: Mnich, který prodal své ferrari.

Doporučuju.

Otevře vám, když se necháte, jiný svět.

Svět ukrytý ve vás samých.

Je hodně pestrý, je úžasný, je ničím neohraničený a nutí přemýšlet.

Jsem strašně moc ráda za vás, za lidi kolem sebe – protože když už si myslím, že mě nemůže potkat nic nového, tak to přijde.

Někdo mi ukáže cestu.

Potkám lásku.

Uvědomím si, jak opravdu moc miluju své děti.

Zas a znovu si uvědomím, co je podstatné.

Jen na to nesmím v tom zrychleném běhu času … zapomínat … 

A já jsem si řekla, že tu trošku vysmýčím kouty a maličko vrátím Klárčinu blogu jeho bývalý lesk :)

Ne, nezměním názor na tom, že už nebudu psát tak moc o soukromí, blog určitě nebude žádným deníčkem. Nechci ani pokračovat v psaní o vdovství, nechci se ani nějak vypisovat ze svých pocitů.

Klárčin blog se zase stane tím, čím byl na začátku.

Blogem mé malé princezny, která je skvělá. Která bojuje s nemocí, která jí byla přidělena, aniž by o ní kdo stál – ale za tři roky a kousek jsme se dokázali spinálce nejen postavit, ale pěkně s ní zatočit a víceméně až na podružné problémy se s ní jakoby nestýkáme, daří se nám jí jako ignorovat a žít naplno a jak to jen jde :)

Jasně … asi to může znít směšně. Nemůžete ignorovat něco, co je prostě každý den vaší součástí. Něco, kvůli čemu nemůžete chodit, otáčet se… něco, kvůli čemu vás večer bolí záda a hlavička. Ale !!! Klárka je prostě svá a žije jak to jen jde, i přes omezení, která kvůli spinální atrofii má. A my, její rodina, jí v tom pomáháme jak to jen jde.

Nikdo by neřekl, že jí je teprve pět let. Vypadá, že už odrostla snad i první třídě a minulý čtvrtek jí vypadl první zoubek :)) Užíváme si prázdnin, cestování, ale i domova, jsme rádi že se máme. A je skoro k neuvěření (a teď prosím, kdo nás čte, zaklepejte se mnou na dřevo;)), že nebyla v nemocnici s žádnou virozou už skoro třičtvtě roku !!

Je skoro po létě a na světě je tak hezky:) Doufám, že i v tom vašem :)

Tenhle blog (ale i blog Diny - má  vedlejší kolej;) ), má už nějakou dobu takovou jakoby dovolenou :)

Přesto mě dostává, že když se někdy jen tak podívám, není tu za den nikdy míň návštěv než kolem tří tisíc. A to je strašně moc!!

Když jsem psávala každý den, průměr byl šest tisíc. Ale to tu bylo co číst, měla jsem stálé čtenáře, vás … a tak trošku nevím, jak je možné, že sem stále někdo chodí, i když blog už pěknou dobu odpočívá (já neeee, fakt ne, jen prostě nemám psací období a tak nějak mám pocit, že co jsem měla říct, už zaznělo a lepší než plkat blbosti je mlčet :) ).

Zajímalo by mě, jestli se ozvete vy, kdo sem ještě chodíte, proč? Když víte, že nové články nebudou … Budu moc ráda za každý názor, opravdu – protože to číslo mi opravdu vyráží dech. A nevím proč mi udělalo radost – i když důvodům prostě nerozumím.

Krásné léto všem :) 

http://www.baby-cafe.cz/modules.php?…

http://diny.klarcinblog.cz/…vert-ve-mne/

Pátá, právě teď odbila … pátá …

Já vím, beruško moje, máš dnes narozeniny a já zatím nestihla kromě pusy a blahopřání téměř nic.

Dokonce už měsíc tu není jiný článek – ono to snad ani není o času, jakože z tvojí matky se lásko moje, snad stává trošku introvert. Nedokážu to popsat jinak. Ale ta touha sdílet přes blog svůj, náš život … se někam vytratila a i sama cítím, jak uzavřenější jsem i k svému okolí.

Nebudu slibovat, že se polepším. Nebudu lhát. Tvé narozeniny parádně oslavíme v Domě pohádek s tvýma kamarádkama, jak jsem ti slíbila a poděkujeme všem tetám, které si vzpomenou spolu s námi, jo? :)

Na ten den před pěti lety, kdy ses nám v noci narodila. Krásná černovlasá holčička, tolik podobná svému tátovi. Až v roce jsi přestala vypadat jako chlapeček :))

Miluju Tě a děkuju, že jsi. Změnila jsi život nám všem … a vím, že i spoustě dalších lidí. Možná ne přímo život, ale myšlení určitě.

Drž se, beruško, tak jako se držíš dosud a buď pořád naše sluníčko. 

Máma.

Sedm bylo krkavců,

co čechrali si peří.

Sedm bylo statečných.

Na sedmičku věřím.

.............­.............

Sedm hříchů smrtelných

sedm trpaslíků

sedmička je magická

má sedm mojich díků.

.............­.............

Sedm let je právě dnes

od prvního křiku

sedm let je broučku můj

od bolesti vzlyku.

.............­.............

Od štěstí co provází

každé narození

David velký bojovník

náš život navždy změnil.

.............­.............

Sedm hodně statečných

se v tobě někdy pere

už v sedmi letech znáš a víš

že život bez naděje

nemá smysl ani cíl.

S pokorou ti děkuji,

že ses nám narodil …