Klárka - naše sluníčko

Včera, ještě než jsme vůbec tušili, že zbytek rodiny až na Zuzku lehne – jsme si užívali na výstavě v plzeňské Škodovce – v Techmánii.

Davídek s Klárkou tam byli už jednou s tátou. Co si matně pamatuju, on nijak nadšený nebyl, asi že tomu děti moc nerozuměly – musela bych pohledat tady na blogu.

Ale včera teda kluci nadšení byli a Missorčata také :)

Péťa by si to prý také bývala byla užila, kdyby tam byla bez dětí:)

Já jsem si užívala, že kluci lítali sem a tam a moc mě nepotřebovali, exponátům až na dřevěné kostky jsem nerozuměla, jsem absolutně netechnický typ. Ale když pán u takový tý koule, co když na ní sáhnete vám vstávaj vlasy (hrůzou??? z tolika Voltů?:))) dával takové ty otázky z fyziky (o napětí a tak), tak jsem se docela chytala, až jsem se divila (a samozřejmě jak za starých časů základní školní docházky jsem vykřikovala a rušila:))) 

Takže tady jsou fotky ze suprového dopoledne a když tu tak občas někdo křičí, že já sem svou fotku nedávám, tak na jedné i jsem (jen jako odraz a držím v ruce foťák, tak schválně:)))

PS: Klukům je už líp, maličko i večeřeli, pijí dost. Já měla krizi v noci, ale snad už to bude lepší. U Klárky byla Zuzi, koupala jí a prý je absolutně v pohodě, kašel ještě má, ale jinak se jí daří dobře:) 

Máme jehňátko!!!:)

Je to holčička, narodila se OvciKlárce, u které jsem snad do minulého týdne netušila, jestli je taky březí. Předhonila i Xenu i Aničku a že Xena vypadá na rozpadnutí už měsíc:))

Péťa byla doma s dětma a já holkám a Matýskovi nesla oves a vodu a přišlo mi divný, že na mě békaj jen čtyři. Volala jsem na Klárku, kde je… a najednou se ze salaše ozvalo takové maličké zabeknutí. Tak pomalu jsem snad ještě nikdy nešla – spíš bych od sebe čekala, že se tam pohrnu, ale já jsem prostě ztuhla.

A byla tam. Maličká černá holčička u své plaché mámy:)

Rychle jsem si sundala svetr a otřela jí do sucha, Klárce ještě neodešla placenta, takže jehňátko muselo být na světě chvíli. Letěla jsem domů pro septonex a pro foťák. Přesunula jsem ho do té druhé části salaše, kde je můžu zavřít, Klárka za ním za chvíli přišla, myslím, že mateřský instinkt má, akorát jsem nedocílila zatím, že by se miminko napilo, ale třeba jsem to jen neviděla. 

Jehňátko se pořád klepe, letěla jsem ještě domů pro deku a hřebíky, přitloukla na žebřík, aby jim tam netáhlo… Donesla jsem Klárce vodu a oves, ještě musím nanosit seno a kontrolovat tu placentu.  

No snad to ta maličká holčička přežije. Je krásná … :)  

Ráno v devět hodin telefon. Já jsem na ní úplně zapomněla.

Procházela naším domem, fotila si místnosti a ptala se na spoustu věcí. Na některé jsem odpověď věděla, na některé ne. U těch, na které jsem nevěděla, mi bylo do breku.

Protože tohle jsem nikdy řešit nechtěla.

Takhle to být nemělo.

Když tenkrát před skoro osmi lety tady chodil její kolega a sepisoval ty samé věci pro hypotéku, bylo to veselejší. Byli jsme u toho s Mildou oba.

Odhadkyně po prohlídce domu zevnitř i zvenčí zaklapla blok, vypla foťák a odjela zpracovat odhad nemovitosti pro účely dědického řízení. Jeden banální případ z x dalších …

Dívala jsem se za jejím autem a kdyby to šlo, vypnu se, aspoň na chvíli.

.............­............

Nemocnice – dneska jsem za Klárkou přišla v čase oběda.

Koupila jsem jí takovou pidipanenku s oblečením, které zvládá navlékat sama a těšila jsem se, že bude mít radost.

Při vstupu do pokoje jsem chvíli stála jako opařená. Ve všech postýlkách plno, oproti včerejšku, ale její, její byla prázdná.

Člověk ví, že je pro to logické vysvětlení, že takové ty scény s prázdnou postelí v nemocnici se dějí jen v seriálech, ale na vteřinu se ve mně všechno stáhlo. Na děsivou vteřinu byl okolní vzduch bez kyslíku.

Jak ve zpomaleném filmu jsem pátrala ve tvářích sestřiček, co se stalo – bylo to jako štronzo, přišlo mi, že strašně zpomaleně mluví i zpomaleně se usmívají. A v tom zpoza jedné z nich vyjela na vozíčku Klárka -  a mě najednou přišlo tak absurdní, co jsem si vůbec tu maličkou chviličku myslela, čeho jsem se tak strašně bála.

Štěbetalka moje malá. Totálně spokojená, usměvavá, sice s pěknými kruhy pod očíčkama, ale v podstatě fakt v pořádku, až na ten kašel.

Zlobí sestřičky s jídlem, ale spolu jsme zvládly celou misku polévky. Pak jsme si hrály, před jednou jsem jí dala spinkat, rozloučení proběhlo úplně jakoby  nic.

Takže v úvodu šok, pak naopak pohoda :) Navíc hned vedle ní je chlapeček od nás ze vsi i se sousedkou, a ta je tam s ním celou dobu, takže mi slíbila, že Klárce dá večeři a že na ní dohlídne:) Koupání jsme domluvili se sestřičkou, že se už dnes vracet po spaní nemám, že to zvládnou. A zítra za ní půjde odpoledne Zuzanka.

.............­............

Doma zatím veselo, je u nás Missorka s dětma až do středy:) No veselo, děti si to užívají, Péťu zlobí žaludek, ale snad se to spraví – cestou domů jsem se stavila v Třemošné pro božské koláčky, které jí minule chutnaly – ale asi zbydou.

Valuška se tak těšila na ovečky, že do ohrady za nima vzala Zuzka všechny tři starší (Kája pořád trochu kašle, tak zůstal doma). Valuška by si moc přála vidět jehňátko, tak snad se nějaká ovčí holka v noci pomamí ;)

Po obědě jsem se vydala za Klárkou, Zuzi zůstala s klukama doma. (Vůbec nevím, jak bych to dělala, kdybych jí neměla … asi by prostě Klárka byla celou dobu v nemocnici bez návštěvy).

Je to tak statečná holčička :) Seděla zrovna na nočníku celá rozzářená, protože jí nějaká neznámá teta (maminka má podezření na jednu, která čte náš blog a včera mi poslala email) přinesla taštičku s dobrotama a hračkama – Klárka zrovna držela v ruce dřevěné pexeso s mořskýma potvůrkama :) Tak jsme si hned museli zahrát, trošku teda inovační pexeso vzhledem k hrbolům na dece :)) Milá neznámá, moc děkujeme !!:) Já jsem se snažila ze sestřičky něco dostat, ona taky nevěděla, tak jsem odtušila, že nás asi zná z blogu, řekla jsem to polohlasem – a sestřička hned říkala, že blog čte taky – vždycky jsem v reálu zaskočená, jako vůbec mi to samozřejmě nevadí, ale nevím jak se mám tvářit:))

Po zdravotní stránce má Klárka antibiotika, zvýšená teplota se jí zatím drží a kašle stejně. Nicméně boj s bacily začal a já doufám, že třeba do pátku by mohla být doma, aby ještě stihla babičku z Pardubic (která tu bude po dobu soudu hlídat kluky). 

Přivezla jsem lehátko i vozík, tak jsme si chvíli četli, hráli pexeso, pak si hráli s puzzlíkama od neznámé tety :) a Klárka celou dobu povídala a tulila se byla … prostě beruška … Pak jsme jí šli se sestřičkou vykoupat, vzhledem k ovázané ručičce, kde má takovýto (no jak se to jmenuje:)), prostě na tu výživu a atb – tak jsme museli obě, sestřička jí packu celou dobu koupání držela.

Snědla i trošku polívky, s pitím teda dělala fóry, tak jsem jí pak sjela do Tesca pro její oblíbenou šťávu YO (kterou ale doma vůbec nemáme, protože doma prostě pije, co je, tedy čaj … jenže když je nemocná, tak si vymýšlí noooo;) Má nárok :) ) 

Když jsem odcházela, vůbec neplakala, měla slíbeno projet se na vozíčku (jen nevím, jak to zvládne s jednou ručičkou, ale  … určitě se zítra dozvím, že to nějak vymyslela :) ).

A já tu zase musím poděkovat sestřičkám i doktorkám téhle maličké nemocnice, protože s přístupem, jaký je tam, je všechno o tolik snažší. Pro Klárku, i pro mě … Tak děkuju moc. (Nevím proč jsem měla potřebu se té milé sestřičky ptát, jestli si pamatuje  na tu hospitalizaci v dubnu a na mého muže a když kývla, že si na něj pamatuje dobře … tak mi na jednu stranu bylo smutno a na druhou tak hezky, že ho znala osobně, že se to asi nedá racionálně vysvětlit …) 

Tak zítra Klári, po obědě a spinkání zase ahoj :)  

Dnešní den je jak malovaný, ani se nedá na tu znovunabytou sněhovou nadílku zlobit.

Kočka si hřeje kožíšek v koši čekajícím na dříví, sluníčko se opírá do sněhových čepic a já se neromanticky štrachám v holinách a vaťáku pro hrablo. Váhám, jestli si vzít rukavice, ale nakonec si je radši beru. 

Pak se jdu podívat na ovečky, a všímám si, že OvceKlárka, ta nejmenší ze suffolků, se nám pěkně vyboulila – takže i ta čeká jehňátko, ale tipuju tak o měsíc dýl, než holky před ní. Jinak by mě zajímalo, kdy se to první ovčí mimino narodí, podle mě už přenášejí, to jinak není možný :)))

Odpoledne jedu do nemocnice za Klárkou, tak  je rovnou obstarám, bečí překvapením, že takhle brzy ráno oves ještě nedostali, nicméně nepohrdnou.  

Nádherné ladovské ráno:) Všude ticho, slyšet je jen zpěv kosů, překvapených, že na hnízdění ještě není čas. Sníh se pod paprsky slunce krásně třpytí a tam kde neproběhly žádné psí tlapky, se bíle vlní a působí až sterilně čistě.

Po hodině práce kolem domu se vracím domů, kluci zlatí, Zuzka je hlídá z postele:)) Kája už začíná odkašlávat, tak snad bude v pořádku. David, ač na atb, vypadá zdravě jako nikdy.

Volám do nemocnice, beruška nepláče, naopak prý štěbetá a jestli by jí prý  maminka nemohla přivézt vozíček:) Takže  k lehátku, co beru odpoledne, vezmu i vozík, je parádní, že tam na něm může jezdit – má výhodu oproti chodícím dětem, ty z postýlek až na výjimky nesmí. Tomu říkám integrace :))

Horečku ještě má, zahleněná je hodně, víc se dozvím na návštěvě. Jsem ráda, že odloučení snáší podle všeho statečně. Odpoledne zkusím nafotit, jak to tam vypadá, protože jsem si jistá, že je to velkou měrou tím, jak je ten pokoj úzpůsobený a pak samozřejmě přístupem sestřiček, ty jsou tam prostě zlaté (a paní doktorky taky:) ).

A já? Já se na rovinu přiznám, že teprve když tu ta naše princezna není, tak vidím, kolik péče potřebuje. Myslím, i když je zdravá, to nepočítám, když inhalujeme a je jen mírně nastydlá. Kluci jsou samostatní, co potřebujou si vezmou, dojdou, doběhnou – mám teď tolik času … je to divný. S Klárkou je člověk vlastně pořád ve střehu, pořád něco upravuje, nějak jí štěluje, něco jí podává … žijeme s tím každý den a rádi, to není o tom. Jen že pak když tu chvilku není, tak stíhám daleko víc věcí a i té energie je víc. 

Což vůbec není o tom, že bychom si to tu bez ní nějak užívali. Stýská se nám (i když David teda lakonicky dnešní noc ohodnotil, že se pořádně vyspal – Klárka ho v noci požadavky na přetáčení občas vzbudí a Zuzka ho jednou viděla, jak u ní stál a pomáhal jí, dokonce jí otočil deku … je to brouček …), chybí nám a těšíme se, až se nám zdravá vrátí domů. Jen prostě takové smutné konstatování, že běžně člověk nevnímá, co všechno s ní dělá navíc oproti zdravým dětem, ale ono je toho prostě hodně. A když tu teď není – ne, nedovedu si vůbec představit mít jen ty malé zdravé kluky …

Hezkou neděli všem:)

Klárka je v nemocnici, nechali si jí tam.

A mně je smutno.  Protože je tam sama. Protože plakala, když jí brali krev, protože jí není dobře, není s námi.

Ulevilo se mi. Vím, že když nepije, je to průšvih. Vím, že když kašle a je zahleněná, umí jí v  nemocnici pomoct líp než já. Navíc jí k odpoledni začala dost stoupat teplota. Když přičtu toho pneumokoka, nebylo proč váhat. 

A tak se to ve mně střídá a je to docela dobrá schýza.

Tak se nám to pěkně rozjelo.

Včera nám volala naše paní doktorka výsledky stěrů, tak Davídkovi nasadila atb, má spálového bacila. Klárka měla ve stěru pneumokoka. Mám jí pozorovat. A Kája stěry neměl, ale kašle jak tuberák.

Klárka byla ještě včera dobrá, dnes ráno ještě pila, ale teď už to není dobrý. Kašle a dáví se. Nejí a nechce pít. Teď spí.  

Až se vzbudí, tak pojedeme na pohotovost do Nemocnice sv. Jiří. Teď jsem tam volala a radši jí chtějí vidět. Když na tom bude dobře, nasadí atb a pojedem domů. Když nebude, zůstane tam. Co už se dá, hlavně že jí pomůžou.

Kupodivu jsem klidná. Kdykoliv dřív bych brečela a panikařila. Je to asi i tím, že tam ležela už dvakrát z toho jednou celý týden bez možnosti návštěv kvůli epidemii chřipky. A zvládla to. 

Lepší, ať se jí uleví co nejdřív, než aby se trápila, slábla a hubla. Navíc se s její diagnozou SMA bojím i toho pneumokoka. Až se uzdraví, budu zvažovat očkování … co je menším zlem … ? 

Beruška moje statečná …

Vy máte strašnou smůlu v životě, ženská …

Tak tohle mi dneska řekla jedna sousedka, když jsem šla z nákupu z našeho konzumu. Děti doma, všichni marůdci – Zuzce se pomalu ani nechtělo vstávat, když viděla to bílé nadělení. Tak jsem čapla batoh a obětovala jsem se ;) 

Nějak mi to nevadilo. Vím, že jaro přijde, takže nějaké poslední výkřiky Zimy mě nemůžou rozhodit. Navíc sníh zase milosrdně přikryl na zahradě, co jsem měla naplánováno uklízet, takže skoro nic nemusím ;) 

Je to asi o úhlu pohledu. 

A o něm je i ten výrok oné sousedky z návsi.

Vy máte strašnou smůlu v životě, ženská …

Hrabala sníh a já jsem se s ní zrovna chystala zalaškovat, jestli nechce přijít s tím hrablem i k nám. Po téhle větě jsem na ní chvíli koukala a nevěděla co říct.

Protože já to tak necítím.

Určitě se mi, nám staly věci, které jsme zažít nechtěli. Kdyby šel vrátit čas, tak … kdo ví, co by bylo. Má smysl nad tím takhle přemýšlet?

Nepřipadám si jako strašná smolařka, co potřebuje litovat. Ani moje děti nejsou chudáci, ani Klárka není chudinka (častý koment neznámých při pohledu na ní třeba v obchodě).

Vím, že už po vsi nechodím s hlavou sklopenou jako prvních pár týdnů.

Vím, že můj úsměv přivádí lidi do chvilkových rozpaků, než se taky usmějou (a asi si i trošku oddechnou).

Vím, že vedle smůly mám taky ohromný štěstí.

Ve svých dětech, v lidech kolem sebe …

Když se moji rodiče spolu ještě jako studenti, možná zbrkle, možná rozvážně milovali (tenkrát na přelomu zimy let 1972 a 73) – určitě netušili, že zrovna vyšla šťastná hvězda.

Moje hvězda.

A já nedovolím, aby se osudu podařilo jí ubrat na jasu. Možná občas její záře potemní, možná je někdy těžké odehnat mraky a poslední měsíce jen stěží bliká.

Hvězdy samy o sobě nesvítí, jen světlo odráží. Záleží na zdroji. A mně se slunce ze života neztratí. To slunce, které mi dodává sílu, je totiž všude kolem mě.  

Já v podstatě jen beru.

A pak jen vysílám.

A ve strašnou smůlu nevěřím.

Zuzka má ještě o devět let staršího brášku, z tátova prvního manželství (čert aby se v jejích sourozencích vyznal, má toho privela ;) ). No  a ten studoval (nevím teda, jestli už má hotovo) vysokou stavárnu v Brně.

Asi oba podědili něco od svého otce, který teda stavařem není, ale  kdyby se býval byl učil, tak by jím možná býval někdy byl ;) Moje geny prostě Zuzka určitě nemá, já nepostavím domeček ani z lega.

A právě lego jí brácha doporučil si vzít k ruce, až se bude učit nějaký to vázání cihel (asi neříkám ten správný termín a jsem líná se jít zeptat;) ).  

Takže takhle nějak vypadá učení u nás – škola hrou :) Ale že jí to jde :) 

Na první věty nejmenšího

na jeho vzdor i smích

a na otázky nejstaršího

a velkou hlavu z nich

.............­.............­...........

Na princeznovské štěbetání

na všechno možný vyptávání

I noční souhru ohně s tmou

na stíny, co se neuhnou …

.............­.............­...........

Na všechno co se kolem děje

na všechny hory beznaděje

na radosti i  pomazlení

tu jeden chybí, už tu není

.............­.............­...........

Někdy mám pocit, že mě srazí

před pravdou jsme jak v ráji nazí

akorát peklem spíš se zdá

tahle prapodivná hra …