Klárčin blog

Když jsme se minulou neděli vrátili s Klárkou od Sečské přehrady a Zuzka se také vrátila ze svého putování po Západních Čechách, dumali jsme, že si my ženský uděláme několikadenní dámskou jízdu:)

Kluci byli na týden u babičky v Pardubicích a spolu s ní a s dědou a jeho vnoučaty je čekal pestrý program. My holky přece nezůstaneme doma, navíc – po tříměsíční anabázi s rekonstrukcí jsem úplně bytostně cítila potřebu prostě „vypadnout“ :)

Na žádné ani minidovolené jsem nebyla od Davídkova roku, tedy pět let. Myslím takové té dovolené, kdy nemusíte NIC :) Tedy skoro nic.

V pondělí bylo potřeba zajistit všechno kolem domku a zvířat, aby tady kamarádka, která se tu bude do pátku o všechno starat, všechno potřebné našla a nebrodila se po zahradě půlmetrovým rákosím ;)

V pondělí bylo taky záhodno nějakou tu dovolenou najít:))

A tak jsem dala do googlu slovní spojení: ubytování bezbariérové, protože jestli si máme se Zuzi odfrknout, tak jedině když  nebudeme muset zápasit s vozíkem a i minimálně s přenášením Klárky. Další požadavek byl bazén. Protože plavání milujeme všechny a možnost kdykoliv si zajít zaplavat do teploučké vody =  ráj na zemi :)

V úterý jsme vyjeli, bohužel v hotelu, který jsme našli, měli jen dvě volné noci, ale riskli jsme to. Když se na třetí noc neuvolní, přejedeme jinam, prostě si to užijeme, pojmeme to jako výlet :)

Cesta byla delší, do Znojma od nás od Plzně daleko. Ale zvládli jsme to s přestávkou v Jihlavě na pozdní oběd. Nejeli jsme po dálnici, nemám jí rád ;) Jako když do Prahy od nás, tak ta mi nevadí, ale pražský okruh nemusím a D1 už vůbec ne. Takže jsme jeli přes Rožmitál, Tábor, Pelhřimov, prostě … jsme se projeli po té naší vlasti :)

Když jsme přijeli do hotelu, už jsme se ocitnuli v ráji:)

Prostě … nemůžu si vůbec na nic stěžovat! Krásný pokoj, výborná kuchyně, skvělé servírky i recepční, bazén dvacet metrů od hotelového pokoje i s vířivkou a párou, nádherné okolí a ticho :)

I když byl hotel plný, člověk vůbec neměl pocit, že by ho přemíra lidí obtěžovala, že by si nebylo kam sednout a bazén byl pokaždé skoro prázdný. S čímkoliv jsme vyrukovali na personál, bylo splněno snad ještě dřív, než jsme dořekli :)

Byli jsme tam necelé tři dny a byli to jedny z nejhezčích dnů v tomhle roce.

Klárka si strašně moc užívala, že je na nás dvě velké ženské sama a tu pusu nezavřela:)) Její radost byla až nakažlivá, jak moc si užívala plavání, bublinky, dobroty vařené výborným kuchařem (asi nesmrtelná bude její hláška, když Zuzce ujídala z jejího salátu : Ještě sýr nebo spadnu :))) Asi nemusím vysvětlovat, kdo nás čte často, že jak je Klárinka slabší, tak se jí v klasické dětské židličce nesedí dobře a tzv. se hroutí – takže jí špuntujem čím se dá, ochotné servírky přinesli podsedáky, s kterými jsme jí vypolštářovali zádíčka i v rozkroku, aby nezajížděla – a ona si nás klidně takhle vydírá :))) 

V bazénu balila sedmiletého Kryštofa, který se ale nevěrně zamiloval do Zuzky, protože ta mu, malému mužskému ješitovi, hlasitě tleskala při každém nepodařeném skoku do bazénu. Když pak Zuzka zmizela v páře a já byla s Klárkou sama ve vířivce, přišel Kryštof ke mně a znuděně se zeptal s pohledem na Klárku: Kde je její máma??? :))) Pevně doufám, že v kontextu toho si snad nemyslel, že jsem Klárčina babička :)))

Nedá se všechno vypsat. Ale bylo to úžasný. Byly to tři dny, které jsme si my holky užily úplně nádherně. 

Zuzi shodila dlouhé vlasy a zašla si na masáž lávovými kameny:)

Zacvičila si ve fitku a pak nemohla dva dny chodit :))

Prohlédli jsme si centrum Znojma a je to straaašně roztáhlé, ale příjemné pěkné městečko.

Okolní vesničky jsou jak vystřižené z pohlednic Francie, nevím proč to na mě tak působilo, ty jejich kostelíky … vinice .. netušila jsem, že v Čechách máme menší Provence :) (Ne že bych tam někdy byla:))) 

Já jsem nemusela vařit, uklízet, díky bezbarierovosti hotelu jsme se minimálně s Klárkou namáhaly, z pokoje jsme chodily do bazénu rovnou v plavkách, když holky ráno ještě spaly, jako hotelový host jsem mohla od sedmi hodin plavat a tak jsem si užívala krásných slunečných rán o samotě ve vodě s výhledem z prosklených teras na modré nebe a vycházející sluníčko :)

Ještě napíšu druhé pokračování o cestě domů, protože jsme to vzali přes Budějovice a tam to také bylo prima, ale dnes už článek posílám:)

A kdeže jsme to vlastně byli?:)

Osm kilometrů jižně od Znojma (a jeden kilometr od rakouských hranic) v hotelu Happy Star (název teda při vší úctě … ehm … přišlo mi, že se na tak krásný hotel vůbec nehodil, určitě bych mu vymyslela lepší ;))), ale !!!  Jméno je jen jméno. Všechno ostatní tam bylo prostě … skvělé :)  

Děkuju za krásnou minidovolenou, Zuzka určitě také napíše své dojmy :) A vůbec se nedivím, že má hotel na takovou dlouhou dobu obsazeno a moc rádi bychom se tam ještě někdy vrátily (i když je tak zpropadeně daleko od nás ;) ).

(Klárka chystající se po cachtání na večeři – trpitelský výraz asi odráží náladu, že bez očních stínů to v podvečer prostě u dámy nejde :)))  

PS: Právě jsem na Zuzčině blogu objevila její pohled na věc:)) Její lehce ironizující článek mi osvětlil, že prostě co člověk to názor a jsem prostě holt o dvacet let starší :)) Ale vcelku mě dostala :)) Jen dvě poznámky: důchodci vířivku okupovali jen první večer ;) a ten trezor … no tak s tím je to pravda, no :))) 

Větší článek o krásné čtyřdenní dovolené na Jižní Moravě s mýma holčinama chystám, jen potřebuju trošku víc času. 

Ale tyhle dvě černobílé fotky sem musím dát hned. Ještě ani nevisí všechno vyprané prádlo, ještě ani není dovybalený poslední batoh, ale nemůžu si pomoct.

Mám dvě krásné dcery. Jednu krásnější než druhou. A nejen vzhledem:) I když jsem jejich máma, tak vím, pozoruju to, že nejsou sluníčky jen pro mě. Umí rozesmát lidi kolem, umí potěšit, umí dávat i kousek sebe. 

Holky, děkuju vám za ty krásný dny, bylo mi s váma moc prima:)

Máma

A tady po delší době fotka samotné bloggerky ;) Tedy tak trošku maskované, prostě já očima Zuzky :)

… takže blog má prostě taky dovolenou :)

Jak jsem psala naposledy, cestujeme tak nějak na střídačku po vlastech Českých, v minulém týdnu byli Káčka u babičky v PB, Zuzi doma a pak u svého táty a bráchy, já s Davčou na bezvadném táboře s kamarádkama z Bécéčka a pak jsme přejeli ze severu Čech na Pardubicko a Sečsko. 

Mám tu pár fotek z výletu do ZOO ve Dvoře Králové, bylo to tam úžasný, hlavně nás nadchl Safari bus, vůbec jsem netušila, jak jsem stará, že tam jezdí ve volné přírodě (projíždí branou jak v Jurském parku ;) ) a že zvířata div nestrkají hlavy do bezoken autobusu :) 

Prostě máme prázdniny, ještě takový ten chaos chvíli potrvá, fotím, dokumentuju, ale na psaní není čas, takže to dohoníme až léto skončí :) Teď jsou kluci u babičky a dědy (Mildovo maminka) v PB a mají naplánováno spoustu výletů. My holky se také někam pojedeme podívat, určitě plánujeme plavání, v nějakém hooodně teploučkém bazénu … a tak :) 

Přeju krásný zbytek léta i našim věrným čtenářům :)

Fotky ze ZOO ve Dvoře Králové:

Tak prázdniny se překlopily do druhé poloviny ani nevíme jak.

Práce na domečku ustávají, téměř je hotovo a tak si konečně i s dětmi začínáme plánovat nějaké výlety. V příštích dvou týdnech budeme mít nabito, do toho čekají děti další prázdninové dny u babičky v Pardubicích, jsem moc ráda, že hlavně Davídek se vyřádí, přece jen … za pár týdnů škola volá – neskutečné, budu mít doma druhé školáka !!! :)

Včera jsem klukům udělala letní sestřih, už se to nedalo. Mají krásný tvar hlavičky, nemůžu se na ně vynadívat, Kájovi navíc ty nevlásky zdůrazní oči – no prostě, mám krásné děti, já vím :)

Včera mi poprvé došlo, jak asi někteří lidé kolem nás vnímají naše děti, jak se cítí při setkání s nimi … 

Možná mi i došlo maličko z toho, co se dělo vloni, před Vánoci. Ta ohromná spousta podpory a balíčků pro ně, ta touha … nějak … něčím pomoct, i když se to, co se stalo, nedá ničím odestát a změnit.

Návštěva kluků z Prahy byla moc milá. Ty malé Martinovo kluky, Martínka a Ondráška jsem znala do včera jen z fotek nebo videí. A přesto mě zaskočila ta vlna. Ne, nebyl to čistý soucit nebo lítost. To by bylo asi moc prázdné. Nejvíc ze všeho to byla asi něha a obrovská touha je k sobě přitisknout.  Musela jsem bojovat sama se sebou, abych je po těch jejich hlavičkách nehladila víc, než by jim bylo milo. 

Ne, nikdo nám neslíbil, že bude život fér. Ale já, Martin i my ostatní dospělí, kteří jsme přišli o partnery, manžele, manželky … my s tím prostě už proto, že nám není pět nebo dva, musíme bojovat a postavit se té situaci čelem.

Ale co ti mrňousci? Jak k tomu přijdou? Nemají mámu … nemají tátu … Ondrášek i Kája je ztratili v době, kdy si je prostě už dál nemůžou pamatovat a ti starší horko těžko v těch svých hlavičkách i srdcích uchovají jen za naší pomoci střípky vzpomínek … Jak já si už strašně těžko vybavuju jeho hlas. Co teprv děti …

Nikdo nám ani našim dětem neslíbil, že život bude fér. Já vím.

Jen je mi to po včerejšku o něco víc líto. 

PS: Včera jsem si na Martinovo doporučení objednala knížku pro děti: Když dinosaurům někdo umře. Snad ještě není pozdě jí s nimi číst. Snad nám třeba nějak pomůže. Je hodně málo míst, kde člověku poradí, jak s dětmi mluvit o smrti, jak se naučit jí přijmout, zvlášť když se týká smrti rodičů – ať už zdlouhavé a bolestné, nebo rychlé, tragické. Víceméně doteď skoro všechno dělám instinktivně, ale kdoví, jestli správně … 

Kdo sleduje blogy, asi uhodne hned ;)

Kdo byl dnes u nás na návštěvě ? ;)

Malá nápověda: děti jsou narozené krásně za sebou, takže jsou tu zastoupené ročníky 2004, 2005, 2006, 2007 i 2008 :)) 

Omlouvám se vám, kdo jste mě žádal o heslo k zamčeným článků a nepřišla vám žádná odpověď – ani s heslem, ani bez něj. Mám opravdu  málo času, u některých z vás jsem neváhala a heslo dala hned, u některých ještě přemýšlím, ale protože není čas, tak jsem ty mejlíky zatím přendala do složky nevyřízené a až budu stíhat, tak se ozvu.

Zamčené články jsou pro mě důležité, tak i pošta kolem trvá trošku dýl, než jsem čekala. Pokud mám chvilku sedět u netu, tak prioritně vyřídím akutní věci nebo napíšu článek, stáhnu fotky. 

V zimě bude času víc ;)

Původní plánovaný výlet na dnešní den nevyšel, tak jsme při odpoledním spaní dětí se Zuzkou přemýšleli, co budeme odpoledne dělat. 

Zuzi koukala na server Kudy z nudy – ale nějak nic nebylo tak poutavé, nebo tak bezbariérové, aby se to dalo.

No a pak mě napadlo, že jsme vlastně ještě nikdy všechny tři děti nevzaly do města. Jasně, do Globusu na nákup nebo za paní doktorkou, to jo, to děti znaj, ale v centru Plzně jsme snad se všema třema ještě nebyly a dávno je pryč doba, kdy jsem tam jezdívala s Davídkem v kočárku každý týden autobusem …

Aby to pro děti mělo jo nádech exotična ;), nechali jsme auto na Košutce a jeli do centra tramvají. 

No to bylo něco :)

Vystoupili jsme na Americké a první zastávka byla údajně nejlepší zmrzlina v Plzni. Byla fakt mňamozní :)

Pak jsme se šli podívat na fontánky do parku, kluci běhali, Klárka kde to šlo jezdila na mechaničáku sama. Velkej Novej jsme z obav z bariér nevzali a nakonec jsme byli rádi, díky lehkosti vozíku i Klárky jsme se dostali tam, kam bychom se s električákem nedostali ani náhodou.

Třeba právě do nejvyššího patra Bohemky, kde je kafárna Cross Café a krásnej výhled po celé Plzni. No děti byly nadšený :)

Pak jsme šli kolem krásného jezírka na náměstí obhlídnout kontroverzní nové fontány a musím říct, že mě a Zuzce se teda vůbec nelíbí. Nehodí se tam. Dlažba pěkná, ale fontány jak pěst na oko, k našemu náměstí se vůbec nehodí.  Klukům se ale líbily, jim se líbí všechno, co stříká vodu.

Chtěli jsme jet zpátky na Košutku autobusem, ale ten jede v sobotu jeden za hodinu, takže cesta tramvají to jistila. To už Kájík na Zuzce usínal.

Tříhodinový výlet se myslím povedl, možná že bychom třeba jednou měsíčně mohli takovou nějakou akci s dětma naplánovat, v Plzni je spoustu krásných míst, příště by třeba nebyl špatný výlet do Borského parku :)